Scéna.cz 

Farářův konec: Vesnice, která potřebuje víru

Činohra Národního divadla uvádí v historické budově inscenaci FARÁŘŮV KONEC. Na první pohled se tváří jako tragikomická historka z venkovského života, ale ve skutečnosti otevírá mnohem hlubší otázky o víře, autoritě a lidské potřebě řádu. Režisér Jan Mikulášek spolu s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou převedli na jeviště filmovou povídku Josefa Škvoreckého a Evalda Schorma, která už ve své době patřila k nejpronikavějším metaforám české společnosti. Příběh je zdánlivě prostý: nešikovný kostelník se vydá do zapadlé horské vesnice, kde ho místní omylem považují za nového faráře. Vesnice duchovního zoufale potřebuje – někoho, kdo bude oddávat, křtít a pohřbívat. Kostelník se zprvu brání, nakonec však roli přijme. A právě v tom okamžiku se rozbíhá tragikomická spirála lidských charakterů.

Panoptikum vesnického světa

Inscenace je dramaturgicky rozdělena do patnácti kapitol. Každá z nich představuje drobný obraz vesnického života – někdy groteskní, jindy bolestně pravdivý.
Režie vytváří galerii výrazných postav. Zdeněk Piškula jako Toník je vesnický floutek, automechanik a lamač dívčích srdcí, který se mezi fotbalem a alkoholem pohybuje s odzbrojující lehkostí. Igor Orozovič ztvárňuje kantora – dobrosrdečného, ale zároveň úzkostně upjatého muže, který se snaží udržet svou autoritu v komunitě. Dominantní hospodyni hraje Martina Preissová, zatímco mezi další výrazné figury patří postavy ztvárněné Ondřejem Malým, Johanou Tesařovou, Annou Kateřinou Měchurovou a také Marií Poulovou jako Majkou, jednou z mladých žen vesnice, jejíž osud se v tragikomické zápletce nečekaně proplete s postavou Kostelníka.
Každý z herců dostává svůj prostor. Inscenace tak postupně skládá obraz vesnice, v níž se mísí víra, alkohol, nevěra, touha po autoritě i obyčejná lidská slabost.

Kostelník, který se stal farářem

Titulní postavu, kterou ve filmu z roku 1968 nezapomenutelně ztvárnil Vlastimil Brodský, hraje na jevišti Šimon Krupa. Jeho kostelník působí nejprve jako člověk na útěku – muž, který něco skrývá a hledá místo, kde by mohl začít znovu.
Vesnice ho však postupně pohltí. Z člověka, který se role duchovního spíše bojí, se stává někdo, koho komunita sama vyzdvihuje do pozice autority. Je to paradoxní situace: kostelník roli přijme dobrovolně, ale zároveň je do ní stále silněji vtahován očekáváním ostatních.
Právě tady inscenace otevírá svou nejzajímavější otázku: vzniká autorita z pravdy, nebo z potřeby společnosti ji mít?

Minimalismus a symbol

Scénograf Dragan Stojčevski pracuje s téměř prázdným prostorem. Dominantním prvkem je vysoký, mírně zešikmený lichoběžníkový horizont, jehož tvar může připomínat horu, nakloněnou kostelní věž nebo obecné vychýlení světa, v němž se příběh odehrává. Objevují se židle, zpovědnice, kolečko nebo křovinořez – obyčejné předměty venkovského života.
Vedle nich však leží obrazy Krista či Panny Marie, jako by byly nalezeny mezi odloženými věcmi. Víra zde nepůsobí jako samozřejmá tradice, ale spíše jako předmět, který lze znovu objevit – nebo si ho znovu vytvořit.
Velmi silným obrazem inscenace je symbol zvířete připomínajícího ovci s vlčí hlavou. Režie tak připomíná staré biblické varování před vlkem v rouše beránčím – motiv, který se v průběhu večera promítá nejen do postavy falešného faráře, ale do celé vesnice.
Jedním z nejsilnějších momentů inscenace je scéna připomínající velikonoční obřad Zeleného čtvrtku. Postavy se sklánějí k sobě v gestu, které evokuje biblický motiv mytí nohou Kristem. V tu chvíli se groteskní vesnický svět na okamžik promění v obraz pokory a odpuštění. Je to krátký, ale silný moment, kdy se tragikomedie dotkne skutečné spirituality.

Hudební a světelný svět

Hudba Jiřího Konvalinky pracuje s kontrasty. Na scéně se objevuje živý hráč na tubu (Šimon Janák), do toho zaznívá diskotéková hudba i improvizované hudební vstupy. Vzniká tak zvláštní pelmel, který připomíná rytmus vesnické zábavy i absurdní divadelní kabaret.
Velkou roli hraje také světelný design. Časté použití protisvětla vytváří siluety postav, které se někdy proměňují téměř v symbolické figury. Realistický obraz vesnice se tak postupně mění v podobenství.

Podobenství o víře a rozumu

Příběh vesnice bez faráře lze číst mnoha způsoby. Střetává se zde víra s racionalitou, tradice s moderním světem i město s venkovem. Postava kantora představuje „zdravý rozum“, zatímco kostelník přináší víru založenou spíše na lidském pochopení než na přísném řádu.
Inscenace tak připomíná, že rozdíl mezi „rozumět i chápat“ a „věřit i uvěřit“ je často mnohem složitější, než se zdá. Mikuláškova inscenace není jen adaptací slavného filmu české nové vlny. Je to současné podobenství o společnosti, která hledá autoritu, víru i smysl – a někdy je nachází na těch nejméně pravděpodobných místech. Možná právě proto působí večer na jevišti Národního divadla tak silně. Protože nakonec nejde jen o příběh falešného faráře.

Jde o Farářův konec – a možná také o začátek otázky, proč vlastně víru tak zoufale potřebujeme.

Josef Škvorecký, Evald Schorm: Farářův konec
Adaptace Ilona Smejkalová a Jan Mikulášek; režie Jan Mikulášek; dramaturgie Ilona Smejkalová; scéna Dragan Stojčevski; kostýmy Kateřina Štefková; hudba Jiří Konvalinka; světelný design Jan Hugo Hejzlar a projekce Dominik Lukács Žižka.
Osoby a obsazení: Hospodář (Jan Bidlas); Hospodyně (Martina Preissová); Anka (Kateřina Měchurová); Toník (Zdeněk Piškula); Lojza (Ondřej Malý); Majka (Marie Poulová); Jan (Filip František Červenka); Franta (Štěpán Lustyk); Plačka (Pavlína Štorková); Drbna (Gabriela Mikulková); Bílý biskup (Vladislav Beneš); Černý biskup (Valéry Samane Djakoaln); hráč na tubu (Šimon Janák).
Národní divadlo Praha, premiéra 27. listopadu 2025, psáno z reprízy 3. března 2026.

📘 www.narodni-divadlo.cz