Scéna.cz 

Antická Štvanice začíná dekádu s inscenací Alkéstis

11. ročník festivalu antického divadla na ostrově Štvanice uvede současnou adaptaci ALKÉSTIS od Matěje Samce podle Eurípida v režii Ivo Kristiána Kubáka a Marie Novákové. Premiéra proběhne 1. září 2026.

Deset let Antické Štvanice
Plenérový festival Antická Štvanice letos vstupuje do druhé dekády. Od roku 2016 uvedl soubor Tygr v tísni v koprodukci s Divadlem VILA Štvanice deset inscenací antických dramat a nových adaptací mytologických látek – od opery přes taneční divadlo až po rap a rockový koncert pod hvězdným nebem. Jak říká dramaturgyně festivalu Marie Nováková: „Antické drama, ačkoli leží až u kořenů naší civilizace, nese stále platná témata – lidstvo se dostává do stále stejných potíží, naráží na tytéž vlastní limity a slabosti, jako jsou pýcha, přebujelé ambice, slepota vůči zjevným průšvihům, traumata přenášená z generace na generaci.“
Antická Štvanice je zároveň platformou pro výzkum starověké literatury a filozofie. Součástí programu jsou také Agory: diskuzní večery, na nichž se setkává publikum a divadelní tvůrci a tvůrkyně s klasickými filology a filoložkami, filozofy a filozofkami i dalšími odborníky z různých oborů. Od roku 2023 dramaturgie cíleně pracuje se „zlomky“ – částečně dochovanými texty řeckých a římských tragédií, které zmizely z dějin ne proto, že byly slabé, ale třeba proto, že v určitých epochách politicky nevyhovovaly. Tento výzkumný impulz přinesl festivalu nové české texty, které by bez něj nevznikly.

Antická Štvanice 2026: ALKÉSTIS
Eurípidova Alkéstis patří mezi autorovy méně uváděné hry – v Česku je téměř neznámá ve své původní podobě. Příběh ženy, která se rozhodne zemřít místo svého manžela, bývá tradičně čten jako oslava nadpozemské lásky. Eurípidés sám však nechává své obecenstvo pochybovat od první scény: je Alkéstidina oběť projevem lásky, nebo úniku? Je Admétos obětí okolností, nebo původcem tragédie? A je šťastný konec vždy šťastný pro všechny?
Současnou adaptaci napsal dramatik Matěj Samec, jehož texty jsou charakteristické ponořením do komplikovaného vztahu člověka k sobě samému a smyslem pro básnický rytmus. Samec původní tragikomickou mozaiku rozložil do čtyř převážně monologických obrazů, v nichž text počítá s těsným propojením s hudbou jako zvukomalbou, která může poodhalovat to, co postavy říkají, i to, co zamlčují. „Hraje se o status oběti, post hrdiny či hrdinky – a pravda o postavách je ve jménu rafinované jazykové hry plná polopravd, rétorických figur i prosté emocionální manipulace,“ říká o adaptaci autor Matěj Samec.

Postavy spolu přímo nekomunikují – napětí vzniká mezi mluvčím a hudbou a mezi jednotlivými, vzájemně se vyvracejícími výpověďmi. Alkéstis otevře hru monologem podaným pod vlivem jedu, který právě požila: její oběť, jak nám sděluje, není gestem lásky, ale promyšleným rozhodnutím – pokusem opustit patriarchální řád, který pro ni neměl nic než okovy. Admétos mezitím organizuje pohřeb a buduje vlastní příběh zarmouceného manžela. Hérakles přináší Alkéstis zpět z prahu smrti – ale nemůže přinést zpět její hlas. Ten si vzala Persefona jako trest za oběť, která nebyla čistá.

„Je to bohatý materiál pro úvahy o současné generační propasti – o mlčení, které je pohodlnější než vyslovovat nahlas nepříjemné věci,“ říká režisér Ivo Kristián Kubák.
Dramaturgyně a spoluautorka režijní koncepce Marie Nováková zdůrazňuje, proč látka rezonuje právě teď: „Hlavou mi táhnou úvahy o tom, že je podstatné mluvit otevřeně se svými blízkými, i když je můžeme ranit, vystrašit, dostat do nekomfortní situace. Nebrat všechnu tíhu na sebe, protože nás může zavalit. O tom, jak opustit svět, ve kterém mi není dobře, dřív než bude jedinou možnou cestou smrt.“
Inscenace pracuje také s tématem přivlastňování ženského příběhu: Alkéstidina oběť je jejím manželem čtena jako důkaz jeho výjimečnosti, nikoliv její. Titulní postava zůstává v mlčení – a mlčení je jejím posledním slovem.
Hudbu tvoří Matouš Hejl – skladatel pohybující se na pomezí soudobé vážné hudby, divadla a zvukové instalace. Pro inscenaci vytváří hudební tkáň s proměnlivou intenzitou, která se akusticky prolíná s hučícím splavem a otevírá zamlčené roviny výpovědi jednotlivých postav. Scénografie a kostýmy Dominiky Lippertové zasazují děj do prostoru rodinné hrobky. Hrají: Rosalie Malinská, Tomáš Havlínek, Tomáš Petřík, Jiří N. Jelínek.
Termíny: 1. - 8. září, 11., 13., 14. a 16. září 2026. Vstupenky na GoOut.