Scéna.cz 

Nečekané vítězství polsko-české unie ve III. světové válce: Když se dějiny začnou přepisovat v přímém přenosu

Činohra Národního divadla Praha uvedla v koprodukci s polským Divadlem J. Słowackého v Krakově premiéru textu NEČEKANÉ VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE VE III. SVĚTOVÉ VÁLCE autorky Marie Wojtyszko na scéně La Fabrika. Tento experimentální text doplněný o interaktivní reakce AI a projekce režíroval Jakub Krofta. Tvůrci zvou diváky zejména k sledování komixu, který není zase až tak povrchní. Na první dojem se může zdát absurdní. Také nástup Adolfa Hitlera byl zpočátku mnohými vnímán jako něco přechodného a nepříliš nebezpečného, než evropské dějiny ukázaly pravý opak. Podobně dnes mnozí vnímají konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Zdánlivě neuvěřitelné se může velmi snadno začít naplňovat do podoby reality.

Rok 2033. Evropa se rozpadá pod tlakem třetí světové války. Rusko postupně obkličuje kontinent, Evropská unie ztrácí soudržnost a poslední výraznější odpor představují pouze Česko a Polsko. Jenže text Marie Wojtyszko nehledá řešení prostřednictvím vojenské strategie, diplomatických jednání nebo politických summitů. Skupina sociálně i mentálně nesourodých osobností je povolána do tajného vládního pracoviště mezi českými Orlickými horami a polským Kladskem, aby vytvořila nový společný narativ. Nepracují tedy s tanky ani mapami bojišť, ale s daty, emocemi, symboly, dějinami a kolektivní pamětí.

Právě zde začíná být inscenace znepokojivě aktuální. Režisér vytváří prostřednictvím textu situace, které působí groteskně, ale současně nepříjemně přesně. Kněz pravidelně sportuje a udržuje se v kondici, protože přežití nového světa nebude otázkou pouze víry, ale také fyzické odolnosti. Část dialogů, které směřují ke spiknutí proti AI, se z bezpečnostních důvodů odehrává v sauně. Zní to absurdně? Jenže právě sauna se zde stává posledním analogovým prostorem bez digitální kontroly. Místem, kde člověk odkládá nejen oděv, ale i technologickou vrstvu civilizace. V prostoru, kde jinak vše monitoruje a vyhodnocuje umělá inteligence, získává obyčejné lidské tělo téměř disidentský rozměr.

Falsa dějin a výroba nového příběhu

Podobně nenápadně inscenace otevírá další historické a kulturní paralely. Nejde přehlédnout odkaz k Rukopisu královédvorskému a zelenohorskému, tedy k falsům, která pomáhala vytvářet českou národní identitu v době obrození. Náhle se ukazuje, že historie není pouze souhrnem faktů, ale především příběhem, kterému jsou lidé ochotni uvěřit. Tvůrci se proto pohybují na velmi tenké hranici mezi mystifikací, propagandou a legitimní snahou vytvořit nový společný evropský příběh.

Není přitom bez zajímavosti, že dohled nad celým projektem má humanoidní robot nesoucí jméno Komenský. Náhoda? Sotva. Jan Amos Komenský prchal z českých zemí právě přes Polsko. Už samotné jméno robota v sobě nenápadně spojuje české i polské kulturní dějiny. Kateřina Měchurová hraje Robot Komenský 2.0 s chladnou přesností loajálního humanoida, který respektuje základní programové pravidlo: být vždy zdvořilý, korektní a zdánlivě nemanipulativní. Právě ono „zdánlivě“ je zde podstatné. Robot totiž neustále filtruje komunikaci, překládá simultánně jednotlivé jazyky, analyzuje emoce a jemně koriguje atmosféru skupiny. Když někomu oznámí, že je frustrovaný, nečiní tak agresivně. O to silněji si divák uvědomuje, jak snadno může být lidské jednání převzato algoritmem.

Kroftova režie velmi dobře chápe, že největší síla textu neleží v geopolitice samotné, ale v neustálém střetu mentalit. Spor o to, zda vznikne „polsko-česká“ nebo „česko-polská“ unie, v sobě mimoděk nese ozvěnu někdejší pomlčkové války po roce 1989. Zdánlivá maličkost se mění v otázku dominance, historické paměti i národní ješitnosti.

Scénografie Matyldy Kotlińské vytváří prostor připomínající současně bunker, terapeutickou skupinu i luxusní salon. Dominantní kruhové sezení funguje jako místo společného jednání, ale také jako past. Nikdo zde nesedí v čele, všichni jsou nuceni vzájemně sledovat jeden druhého. Béžové tóny scény působí zpočátku až sterilně, téměř minimalisticky, jenže právě tato vizuální čistota umožňuje plně rozehrát projekce, multimediální vstupy i proměnlivou atmosféru světelného designu Damiana Pawelly.

Mezi groteskou, algoritmem a lidskou nejistotou

Kostýmy přitom velmi přesně odhalují charakter jednotlivých postav. Natan v podání Daniela Malchara připomíná novodobé květinové dítě digitální éry. Energický influencer osciluje mezi performancí, aktivismem a potřebou být neustále viděn. Jeho lehce bohémský vzhled kontrastuje s vědeckou autoritou Boženy Klimek,
kterou Anna Tomaszewska obdařila sarkastickou inteligencí ženy přesvědčené o správnosti vlastního pohledu na svět. Právě její životní zkušenost i profesní „dogma“ však mohou být paradoxně překážkou při vytváření nového společného příběhu.

Marek Daniel ztvárňuje kněze Zdeňka Dvořáka velmi civilně a bez prvoplánového zdůrazňování víry. Kolárek zde není hlavním symbolem postavy. Mnohem podstatnější je jeho vnitřní neklid, pochybnosti i snaha zachovat si lidskost ve světě, který se postupně mění v informační laboratoř. Když si dá pivo, nepůsobí to jako provokace vůči církvi, ale jako obyčejná lidská potřeba normálnosti.

Šimon Krupa coby vědec Honza Kovács přináší do debat zkušenost ze smíšeného manželství s Polkou. Právě skrze osobní zkušenost se zde nejpřesněji ukazuje, že spojování národů není otázkou politických hesel, ale každodenního soužití, kompromisů a drobných kulturních rozdílů.

Antoni Milancej vytvořil v postavě filmového režiséra Tomka Wielického velmi přesvědčivý portrét člověka posedlého vlastním obrazem. Nejde pouze o egoismus slavného tvůrce. Pod povrchem se skrývá pragmatická touha být oceňován za každou cenu, klidně i prostřednictvím laciné látky, pokud přinese úspěch a veřejnou pozornost.

Naopak Martin Horváth v podání Michala Režného zůstává nejméně čitelnou figurou. Divákovi je podsouván především skrze svoji sexuální orientaci, vztah a slovenský původ. Jenže právě tato neukotvenost může být významová. Martin není jasně definovaný stereotyp. Je spíše obrazem člověka dnešní střední Evropy, v níž se identity stále více prolínají a ztrácejí jednoznačné hranice.

Inscenace velmi vědomě pracuje s humorem, nadsázkou a komixovou stylizací. Projekce připomínající propagandistické materiály, falešné historické obrazy i bizarní panslavistické konstrukce často vyvolávají smích. Jenže pod touto vrstvou zůstává neustále přítomný neklid.
Dostojevskij se stává Polákem. Vznikají nové hymny. Přepisují se dějiny. Vytváří se společný mýtus. A divák si postupně uvědomuje, že mechanismy manipulace nejsou ve skutečnosti vůbec vzdálené dnešnímu světu sociálních sítí, informačních válek a algoritmického řízení veřejného prostoru.

Právě v tom spočívá největší síla Kroftovy inscenace. Nesnaží se prvoplánově moralizovat ani divákovi podsouvat jednoduché ideologické odpovědi. Spíše ukazuje, jak snadno může společnost ve chvíli strachu přijmout konstrukci nové reality, pokud je dostatečně přesvědčivě odvyprávěna.
A možná právě proto nepůsobí Nečekané vítězství polsko-české unie ve III. světové válce ani po skončení jako obyčejná satira. Pod komixovou stylizací, humorem a zdánlivě absurdními situacemi totiž zůstává nepříjemný pocit, že hranice mezi nemožným a skutečným bývá v evropských dějinách mnohem tenčí, než bychom si chtěli připustit.

★★★★★

🎭 Maria Wojtyszko: Nečekané vítězství polsko-české unie ve III. světové válce
Překlad Jakub Krofta; režie Jakub Krofta; dramaturgie Róbert Štefančík; výprava Matylda Kotlińska; hudba a zvukový design Daniel Malchar, Kamil Malchar; světelný design Damian Pawella; multimédia a video Paweł Feiglewicz-Penarski; překlad anglických titulků Alžběta Soperová.
Osoby a obsazení: Robot Komenský 2.0 (Kateřina Měchurová); Božena Klimek (Anna Tomaszewska); Zdeněk Dvořák (Marek Daniel); Tomek Wielicki (Antoni Milancej); Honza Kovács (Šimon Krupa); Natan / Kuba Bachleda (Daniel Malchar) a Martin Horváth (Michal Režný).
Činohra Národního divadla Praha, česká premiéra 14. května 2026 v La Fabrice. Polská premiéra 22. května 2026 v Divadle J. Słowackého v Krakově

📘 www.narodni-divadlo.cz