Scéna.cz 

EX: Rytmus, který už nelze zastavit

Divadlo v Řeznické uvedlo v české premiéře inscenaci EX německého dramatika Mariuse von Mayenburga. Režisér Jakub Šmíd a dramaturgyně Anna Smrčková sáhli po textu intimním, civilním, ale zároveň mimořádně nebezpečném. Nepracuje totiž s velkými dramatickými explozemi, ale s něčím mnohem subtilnějším – s rytmem psychického ovládání, které se postupně stává normou. A právě v této poloze je inscenace nejpřesnější i nejznepokojivější.

Marius von Mayenburg patří mezi nejvýraznější současné německé dramatiky. Českému publiku je známý například díky hrám Tvář v ohni, Paraziti nebo Eldorádo. Jeho texty bývají označovány za jízlivé, společensky ostré a mnohovrstevnaté, ale jejich síla nespočívá v prvoplánové provokaci. Naopak. Mayenburg dokáže rozehrát obyčejnou situaci tak nenápadně, až si divák dlouho neuvědomuje, že se pod povrchem odehrává systematický rozklad vztahu. Zdánlivě obyčejný večer v rodině vyšší střední třídy. Daniel – architekt, Sibille – lékařka, dvě děti, dobře zařízený byt a stabilní životní standard. Jenže právě pod povrchem tohoto komfortu začne velmi rychle vyvěrat cosi nepříjemného. Když Danielovi zavolá bývalá partnerka Franziska s prosbou o přespání po rozchodu, otevře se prostor pro bolestivé návraty, staré křivdy a především pro odhalení mechanismu vztahu, který už dávno není zdravý.

Rytmus manipulace místo velkých výbuchů

Režisér Jakub Šmíd správně pochopil, že Mayenburgův text nesmí sklouznout k jednoznačné psychologické ilustraci. Nepotřebuje hysterii ani expresivní konflikty. Naopak. Jeho síla spočívá v jemném dávkování napětí, v neustálém rytmu drobných výpadů, korekcí a mikroponížení.
Sibille v podání Lenky Zbrankové od samého začátku působí jako starostlivá manželka a matka. Cvičí na stepperu, pohybuje se pravidelně, rytmicky, téměř mechanicky. Jenže právě v tomto rytmu se skrývá základní princip jejího jednání. Pravidelný tlak. Nenápadný odpor. Neustálé drobné vychylování partnera z rovnováhy.
Daniel Jiřího Š. Hájka se vrací domů unavený z práce. Těší se na děti, očekává alespoň základní pocit přijetí. Místo toho vstupuje do prostoru, kde nic není samozřejmé. Ani obyčejná večeře. „Vařila jsi?“ „Ne.“ „Mám hlad.“ „Tak si ohřej lasagne po dětech.“ Věta zdánlivě banální, ale už v ní je ukryto všechno podstatné.
Právě v těchto momentech je inscenace nejsilnější. Manipulace zde není prezentována jako jednorázový útok, ale jako každodenní atmosféra. Občas přijde výpad, jindy ironie, pak klid, drobná něha a opět návrat k tlaku. Divák dlouho nemusí vědět, proč je mu situace nepříjemná. Jen postupně cítí, že Daniel ztrácí půdu pod nohama.
Do tohoto prostoru vstupuje Franziska Zuzany Zlatohlávkové. Ne jako prvoplánová „rozvracečka rodiny“, ale spíše jako člověk hledající únik a bezpečí. Její příchod však odhalí skutečný charakter domácnosti. Sibille totiž velmi rychle začne stejným způsobem manipulovat i ji.

Prostor bez možnosti spočinutí

Autorka výpravy Lenka Hollá vytvořila scénu, která není realistickým obývacím pokojem, ale psychologickým prostorem. Dominantou je bílá poloviční U-rampa připomínající skateboardovou překážku. Nejde však pouze o symbol nestability. U-rampa funguje jako obraz vztahu založeného na neustálém pohybu mezi převahou a pádem. Chvíli jsi nahoře, chvíli dole. Chvíli držíš rovnováhu, pak následuje skluz.
Vedle rampy stojí gauč složený z geometrických segmentů, který od počátku nepůsobí komfortně. Postupně se proměňuje až do podoby rovnoramenného kříže – znaménka krát či symbolického „X“. V závěru se tento znak stává téměř ortelem. Daniel vedle něj rezignovaně usedá jako člověk definitivně vyřazený ze hry.
Silná je i práce s tělem. Daniel si v jednu chvíli lehá na gauč tak nekomfortně, že mu hlava přepadává přes jeho okraj. Musí své tělo posouvat, hledat polohu, kterou prostor nenabízí. Ať už šlo o záměr nebo moment vzniklý přímo při hraní, funguje dokonale. Ani odpočinek zde není bezpečný.
Light design Magdaleny Kláry Hůlové pracuje se stíny postav na zadní ploše scény. Ne vždy však zcela důsledně. Někdy působí obrazy velmi silně, jindy se jejich význam rozpadá do náhodnosti. Podobně fungují i hudební předěly, které místy až příliš ilustrují situace místo toho, aby je nechaly doznít.

EX není tragikomedie v běžném slova smyslu, jak uvádí Divadlo v Řeznické. Humor zde existuje, ale spíše jako nervózní obranný mechanismus. Inscenace mnohem více připomíná pomalé utahování šroubů. Zpočátku téměř nepostřehnutelný tlak se postupně mění v dusivý mechanismus, ze kterého už není úniku. Ubývá vzduch, síla i možnost návratu zpět.
A právě v tom spočívá největší síla inscenace. Mayenburg, Šmíd i herecké trio neukazují jednorázový konflikt. Ukazují systém. Tiché, civilní a velmi přesné ničení člověka, které se odehrává za dveřmi dobře zařízeného bytu, v prostoru, kde by měl člověk nacházet bezpečí. Místo něj však zůstává jen rytmus, který už nedokáže zastavit.

★★★★★

🎭 Marius von Mayenburg: Ex
Překlad Michal Kotrouš; režie Jakub Šmíd; dramaturgie Anna Smrčková; scéna a kostýmy Lenka Hollá a light design Magdalena Klára Hůlová.
Osoby a obsazení: Sibille (Lenka Zbranková); Franziska (Zuzana Zlatohlávková); Daniel (Jiří Š. Hájek)

📘 www.reznicka.cz