Scéna.cz 

Jánošík aneb Na skle malované: Když se legenda dědí jako rodinné sklo

Podobně jako se v rodinách dědí broušené sklo, porcelán nebo sváteční poháry, předávají se z generace na generaci i některé příběhy. Jsou křehké. Vyžadují péči, pozornost a úctu. Nestačí je pouze vlastnit. Je třeba je opatrovat, chránit před zapomněním a jednou je v pořádku předat dál. Právě v tom lze hledat jeden z významů názvu muzikálu Na skle maľované, který skladatelka Katarzyna Gärtnerová (1942) a básník Ernest Bryll (1935 - 2024) vytvořili na počátku sedmdesátých let.
Městské divadlo Brno od 6. června 2026 uvádí na Biskupském dvoře legendární rockový muzikál JÁNOŠÍK ANEB NA SKLE MALOVANÉ. Režisér Stano Slovák a překladatel Jan Šotkovský se k tomuto titulu vracejí po osmnácti letech od jeho prvního brněnského uvedení. Nevracejí se však ke stejnému příběhu jako tehdy. Mezitím přibyla další vrstva času, zkušeností i nových pohledů na legendu, která stále oslovuje další generace diváků.

Když se příběhy předávají dál

Příběh legendárního Jánošíka se od té doby stal součástí kulturní paměti několika generací diváků někdejšího Československa. Po premiéře v Nitře roku 1973 následovalo legendární uvedení Slovenského národního divadla s Michalem Dočolomanským, které výrazně ovlivnilo další život díla. Česká cesta vedla mimo jiné přes Městská divadla pražská s Viktorem Preissem, později přes inscenaci Divadla Na Fidlovačce v překladu Jaromíra Nohavici či další regionální scény. Měnili se představitelé Jánošíka, překladatelé, režiséři i diváci. Zůstával však příběh, který si každá generace znovu vyprávěla po svém.
Stejně jako malba na skle přežívá svého autora, přežívá i divadelní legenda své první interprety. Každé nové nastudování přitom představuje okamžik, kdy je vzácný předmět znovu opatrně vyňat z ochranného obalu, očištěn od prachu času a vystaven novým pohledům. Je to chvíle, kdy se rozhoduje, zda obraz neztratil své barvy, zda stále dokáže oslovit současného člověka a zda je hodný dalšího předávání.

Právě takový okamžik nastal v Městském divadle Brno. Když zde režisér Stano Slovák uvedl roku 2008 titul Jánošík aneb Na skle malované na Hudební scéně, byl na počátku jedné etapy své umělecké cesty. O osmnáct let později se k témuž titulu vrací na Biskupském dvoře spolu s překladatelem Janem Šotkovským. Nevracejí se však stejní tvůrci. Vracejí se lidé bohatší o zkušenosti téměř dvou desetiletí života, divadla i proměňujícího se světa. A právě proto stojí za to sledovat, jak dnes nakládají s příběhem, který jim byl svěřen do rukou, aby jej mohli znovu předat dál.
Příběh Jánošíka je hluboce zakořeněn ve středoevropské lidové tradici. Jeho síla však nespočívá pouze v samotné legendě, ale také ve způsobu, jakým ji dokázali uchopit Katarzyna Gärtnerová a Ernest Bryll. Zatímco Bryll vychází z archetypálních obrazů lidové slovesnosti, Gärtnerová hledá inspiraci v samotném rytmu života.
Její hudba nepůsobí jako uměle vytvořená stylizace folkloru. Vychází z přirozeného řádu světa. Z rytmu lidské práce, z pohybu těla i z proměn krajiny. Sečení trávy, mlácení obilí, kácení stromů nebo pečení chleba – všechny tyto činnosti mají svůj vlastní zvuk, tempo i pravidelné opakování. Právě z těchto jednoduchých a po staletí známých rytmů vyrůstá hudební struktura díla.

Podobnou cestou se ubírá i libreto Ernesta Brylla. Místo složitých básnických konstrukcí pracuje s jednoduchými, ale významově silnými symboly. Každé slovo zde má své místo, váhu i rytmus. Lidová moudrost, archetypální obrazy dobra a zla, života a smrti, lásky a zrady vytvářejí jazyk, který je srozumitelný napříč generacemi.
Právě proto je role překladatele mimořádně náročná. Nestačí převést význam jednotlivých slov. Je třeba zachovat rytmus verše, hudební frázování i jednoduchost, z níž vyrůstá síla celého díla. Překlad se tak stává podobně křehkým úkolem jako samotné předávání inscenační tradice.
Z těchto zdánlivě prostých ingrediencí vzniká něco mnohem trvalejšího než jen muzikálový titul. Vzniká kulturní pečeť, která si po více než půl století uchovává schopnost oslovovat stále nové generace diváků.

Jednoduchost, která se nemá za co schovat

Jak se povedlo přenést inscenaci na Biskupský dvůr? Především je třeba si uvědomit, že inscenace Jánošík aneb Na skle malované není postavena pouze na titulní roli. Vedle Jánošíka a Prvního děvčete zde vystupuje trojice Anděl, Čert a Smrt, zbojníci, děvčata i panduři. Právě v tom spočívá jedno z největších úskalí pro režiséra. Nepracuje totiž s jednotlivými postavami, ale s celými skupinami, které se postupně proměňují v archetypální síly příběhu. Zbojníci představují společenství mužů, děvčata ženský princip života a lásky, panduři moc a řád. Z tohoto světa vystupuje Jánošík jako člověk, který se snaží najít vlastní cestu.
Právě v tomto bodě se nejvýrazněji ukazuje režijní vyzrálost Stana Slováka. Když se po osmnácti letech vrací k titulu Jánošík aneb Na skle malované, nesnaží se rekonstruovat vlastní někdejší inscenaci. Vrací se ke stejnému příběhu, nikoliv však jako stejný člověk. Za osmnáct let se proměnil svět, divadlo i samotný režisér. Slovák však pochopil něco podstatného. Síla Bryllova a Gärtnerové díla nespočívá ve vrstvení významů, efektních režijních nápadech ani v demonstraci umělecké virtuozity.

Stejně jako autoři museli své profesní mistrovství podřídit rytmu lidové slovesnosti, podřizuje se tomuto principu i celé brněnské nastudování. Nenajdeme zde snahu o modernizační exhibici ani samoúčelnou aktualizaci. Naopak. Režisér s velkou pokorou hledá jednoduchost, která je ve skutečnosti mnohem náročnější než okázalost. Každý obraz, každý pohyb i každá situace musí být přesné, protože se nemají za co schovat.
Tento princip prostupuje všemi složkami inscenace. Kostýmy Andrey a Adély Kučerových nejsou folklorním muzeem ani módní přehlídkou současnosti. Vycházejí z archetypálních tvarů a barev, přesto působí živě a současně. Panduři v džínovině a kůži připomínají různé podoby moci, zatímco Anděl, Čert a Smrt pracují s jednoduchou a okamžitě čitelnou symbolikou. Kostýmy zde nejsou dekorací, ale součástí vyprávění.
Podobně postupuje scénograf Jaroslav Milfajt. Jediný dominantní objekt na scéně dokáže být žebřiňákem, domem, vězením, jevištěm i kočovnou maringotkou. Nejde o technickou atrakci, ale o proměnlivý symbol světa, v němž se příběh odehrává. Stačí pootočení, otevření nebo změna pohledu a význam se promění. Právě v této střídmosti se skrývá jeho výtvarná síla.

Scénické projekce Petra Hlouška vytvářejí citlivý doprovod jednotlivých situací. Neusilují o dominanci nad jevištěm, ale pomáhají vytvářet atmosféru a zdůrazňovat významové vrstvy příběhu. Jsou přítomné, aniž by na sebe strhávaly pozornost.
Mimořádně náročný úkol pak připadl choreografce Haně Kratochvílové. Pohyb zde není pouhou ozdobou hudebních čísel. Stává se samostatným jazykem inscenace. V temperamentních scénách přináší energii, radost a nadsázku, v lyrických pasážích naopak ztišení, nostalgii a zamyšlení. Kratochvílová dokázala vtisknout charakter nejen sólovým postavám, ale i celé company. Pohyb tak nepůsobí jako doplněk příběhu, ale jako jeho plnohodnotný vypravěč.

Strážci příběhu a lidského osudu

V centru příběhu stojí Jánošík Libora Matouše. Nevytváří jej jako neomylného lidového hrdinu ani romantického rebela, který si podmaňuje své okolí silou osobnosti. Od prvních okamžiků jej vede spíše cestou člověka, který pozoruje svět kolem sebe a postupně hledá vlastní místo mezi dobrem a zlem, láskou a povinností, svobodou a odpovědností. Už scéna, v níž nad novorozeným Janíkem vedou dialog Anděl, Čert a Smrt, naznačuje, že nepůjde pouze o příběh zbojníka, ale především o příběh lidského osudu. Matoušova interpretace proto nestaví na heroickém gestu, ale na vnitřní pokoře. O to silněji působí ve chvílích, kdy musí za své hodnoty bojovat. Vrcholem jeho výkonu se stává píseň Sbohem buď, lipová lžíce, v níž dokáže spojit tklivost a lyriku s pevností charakteru. Jeho pěvecký projev hladí, ale zároveň v sobě nese jistotu člověka, který si za svým životem dokáže stát.

Neméně výraznou partnerkou je Lesana Krausková v roli Prvního děvčete. Nevytváří obraz pasivní dívky čekající na svého hrdinu. Naopak. Její postava si dobře uvědomuje vlastní cenu a v první části příběhu působí až nedobytně, místy dokonce krutě. Právě tato hrdost však dává prostor pro pozdější proměnu, kdy se pod pevnou slupkou začne objevovat opravdový cit. Její interpretace písně Vodo, vodo bílá, otevírající druhou polovinu inscenace, patří k nejčistším pěveckým momentům večera. Krausková zde dokáže propojit technickou jistotu s přirozenou emotivností, aniž by sklouzla k sentimentu.
Zcela zvláštní postavení pak mají Dopovědník Kristiana Pekara a Odpovědník Jiřího Daniela. Nejsou pouze průvodci dějem ani komickými figurami mezi jednotlivými obrazy. Představují strážce příběhu, nositele kolektivní paměti a prostředníky mezi legendou a současným divákem. Jsou to právě oni, kdo příběh uchovávají, komentují a současně znovu vytvářejí. Pekar se opírá o rozvahu, vážnost a klidnou autoritu člověka, který zná cenu vysloveného slova. Daniel naopak přináší lehkost, humor a lidovou hravost. Jeho komediální poloha nikdy nesklouzává k lacinosti, ať už jde o drobné nadsázky nebo výrazné stylizace, například ve scénách spojených s horou. Jeden představuje hlas rozumu a zkušenosti, druhý hlas živé lidové tradice. Jejich síla nespočívá v protikladu, ale ve vzájemném doplňování. A právě díky nim získává vyprávění rytmus, nadhled i schopnost oslovovat současného diváka stejně přirozeně jako generace před ním.

Když se legenda stane legendou

Co tedy zůstává po brněnském uvedení inscenace Jánošík aneb Na skle malované? Především pocit, že některé příběhy nestárnou proto, že by byly neměnné, ale proto, že je každá generace dokáže znovu přečíst svým vlastním způsobem. Když se Stano Slovák a Jan Šotkovský po osmnácti letech vracejí ke stejnému titulu, nevracejí se k vlastní minulosti. Vracejí se k příběhu, který mezitím zestárl spolu s nimi a získal nové významy.
Stejně pozoruhodná je však i samotná cesta díla. Od chvíle, kdy Ernest Bryll a Katarzyna Gärtnerová na počátku sedmdesátých let vytvořili tento pozoruhodný hudebně-dramatický tvar, uplynulo více než pětapadesát let. Přesto si uchoval schopnost oslovovat nové diváky. Možná proto, že pod legendou o Jánošíkovi neleží pouze příběh zbojníka, ale archetypální lidská cesta plná lásky, odvahy, omylů, ztrát i nadějí.

A možná je zde ještě jeden důvod. Dokud se mezi generacemi předává legenda Jánošíka, může se předávat i příběh Na skle maľované. Jenže právě zde se kruh uzavírá. Tento rockový lidový muzikál už dávno není pouze vyprávěním o legendě. Po více než půlstoletí existence se sám stal legendou.
A tak zatímco se na Biskupském dvoře ozývají další generace písní o Jánošíkovi, někdo opět opatrně ukládá mezi své nejcennější příběhy obraz namalovaný na skle. Křehký, živý a stále schopný oslovit nové diváky. Přesně tak, jako se v rodinách dědí rodinné sklo.

🎵 Katarzyna Gärtnerová, Ernest Bryll: Jánošík aneb Na skle malované
Autoři: skladatelka Katarzyna Gärtnerová; dramatik Ernest Bryll; překladatel Jan Šotkovský; úprava Stanislav Slovák a Jan Šotkovský.
Inscenátoři: inscenační úprava Vojtěch Balcar; režie Stanislav Slovák; asistenti režie Ondřej Halámek a Jakub Przebinda; hudební nastudování a dirigent Karel Albrecht; hudební aranžmá Karel Cón; hudební úprava aranžmá Karel Albrecht; scénický výtvarník Jaroslav Milfajt; kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová a Adéla Kučerová; projekce Petr Hloušek; světelná režie Martin Seidl; choreografie Hana Kratochvílová; asistentka choreografie Hana Kubinová; sbormistr Daniel Rymeš; korepetitorka Katarína Duchoňová; korepetitor Matěj Hampl; odborná spolupráce Dalibor Černák (umělecký záznam a střih představení); produkce Zdeněk Helbich.
Osoby a obsazení: Jánošík (Libor Matouš); První děvče (Lesana Krausková); Odpovědník (Jiří Daniel); Dopovědník (Kristian Pekar); Anděl (Ivana Vaňková); Čert (Svetlana Janotová); Smrt (Marta Manjová); Zbojníci (Petr Drábek, Patrik Földesi, Ondřej Halámek, Jakub Mauer, Nikolaos Natanailidis, Bohumil Vitula); Děvčata (Eliška Horňáková, Alžběta Janíčková, Mima Krajčová, Esther Mertová, Barbora Slaninová); Panduři (Rastislav Gajdoš, Marek Hurák, Martin Mihál, Patrik Moziš).

📘 www.mdb.cz