Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Klavírista Michael Tsalka: Hudební vystoupení je téměř posvátný akt

autor: Archiv umělce

Klavírní virtuóz Michael Tsalka, který v únoru navštíví Českou republiku, neskrývá radost a nadšení z toho, že může s orchestrem Musica Florea zahrát novodobou premiéru: Klavírního koncertu A dur, dílo významného českého klasicistního skladatele Jana Křtitele Vaňhala, jehož dílo Musica Florea oživila již několikrát. O tom, jak dalece je Michael oddaný hudbě, se můžete přesvědčit v našem rozhovoru. A poslechnout si jeho hru naživo v Praze 6. února 2025 v Lichtenštejnském paláci.

Interpretujete hudbu napříč několika staletími, ale zdá se, že nejblíže máte ke staré hudbě. Z čeho pramení tento zájem? Ovlivnil vás některý z vašich učitelů?
Už si ani nepamatuji dobu, kdy by W. A. Mozart nebo J. S. Bach nebyli součástí mého života. Moje matka hrála na flétnu, můj otec, spisovatel Dan Tsalka, byl vášnivý milovník hudby a intelektuál a můj dědeček byl vynikající barytonista. V začátcích mé kariéry mě inspirovali mnozí z mých pedagogů. Jako první se mi vybaví zesnulý profesor Harvey Wedeen, bývalý vedoucí a zakladatel katedry klavírních nástrojů na Temple University ve Filadelfii. V roce 2001 mě slyšel vystupovat na koncertě ve Florencii a vyzval mě, abych se přihlásil ke studiu pod jeho vedením. Velkoryse mi zařídil plné stipendium na šest let a asistenturu, což mi umožnilo získat dva magisterské a jeden doktorský titul v oboru klavír, hra na staré klávesové nástroje a komorní hudba.

Na Temple University jsem měl také dva fantastické, inspirativní profesory staré hudby: Joyce Lindorffovou, mou hlavní učitelku hry na cembalo, která mě zasvětila do tajů tohoto nástroje a naučila mě, jak nesmírně hodnotná je věda a výzkum. Právě prostřednictvím profesorky Lindorffové jsem se dostal k projektu nahrávání díla Daniela Gottlieba Türka, jehož výsledkem byla má nahrávka třiceti z jeho osmačtyřiceti sonát z významných sbírek klavírních skladeb pro NAXOS/Grand Piano a kritická edice pro Artaria Editions (Nový Zéland), kterou jsme vydali společně s mojí častou spolupracovnicí, muzikoložkou Dr. Angelicou Minero Escobarovou.

Dalším mým velmi významným pedagogem na Temple University byl profesor Lambert Orkis, který má skvělou kariéru a hraje i nahrává v těch nejlepších koncertních síních. Kromě toho, že je vynikajícím komorním hráčem, je i fenomenálním klavíristou, který dokonale ovládá techniku, ve svých intepretacích má krásné barvy a silný smysl pro formu. Provádí také velké množství soudobé hudby, vždy na nejvyšší úrovni. Byl náročným učitelem, který se nikdy nespokojil s ničím, co by ubíralo na dokonalosti a nevedlo k ideálu hudební interpretace.

Dalšími mými významnými učiteli byli Dario di Rosa (pod jeho vedením jsem studoval dva roky v italském Terstu), Dina Turjeman, David Shemer, Malcolm Bilson, Charles Rosen a muzikolog Allan Badley. Jejich znalosti, laskavost a lásku k hudbě jsem si osvojil a snažím se je předávat dál při svých vystoupeních i při výuce. Mimochodem, zažil jsem také dost strašných učitelů – ti mě naučili, jak NEbýt mentorem a čeho se NEsnažit u svých vlastních studentů dosáhnout... Ale to je samozřejmě jiný příběh.

Pro mě je vždy největší výzvou vysvětlit potenciálnímu posluchači, proč je tato hudba stále „živá“ a proč má sílu ho zaujmout. Jaké jsou pro vás její největší přednosti?
Mám to štěstí, že dokážu při vystoupení vycítit náladu publika a předat mu své hudební myšlenky a pocity. Na oplátku dostávám jejich životodárnou odezvu a energii! Nikdy jsem necítil potřebu vysvětlovat veřejnosti hudební skladbu slovy, ačkoli velmi rád uvádím přednášky-recitály. Považuji hudební vystoupení téměř za posvátný akt, v němž má člověk možnost vytvářet krásu a transcendenci pro celou komunitu. Interpret se potýká s nejtěžšími filozofickými a uměleckými otázkami: morálkou, krásou, hodnotou přátelství, existencí Boha, smyslem vlastního života... Síla hudebního vystoupení spočívá v tom, že může tyto a další duchovní otázky osvětlit bez toho, aby člověka omezovala nutnost použít slova.

Vždycky jsem se těšil z myšlenky, že objevuji fascinující repertoár, který není veřejnosti známý a nabídnu posluchačům možnost ho poprvé slyšet a vytvořit si na tuto hudbu vlastní pohled. Myslím, že jako vědec a interpret jsem skromně přispěl k našemu poznání rozmanitosti klavírního repertoáru klasicismu a raného romantismu tím, že jsem bádal, editoval, publikoval články o neznámých hudebních dílech a nahrál je na CD. Mezi autory, na které jsem se zaměřil, patří Daniel Gottlob Türk, Jan Křtitel Vaňhal, Carl Ditters von Dittersdorf, Ferdinand Ries, Joseph Anton Steffan, Eucharius Florschütz a Ignaz Moscheles.

Co vás přivedlo ke hře na klavír? Jak pak je pro profesionálního klavíristu snadné, nebo naopak obtížné zvládnout historické typy nástrojů?
Po několika desetiletích hraní, nahrávání a výuky na nejrůznější historické klávesové nástroje a jejich repliky jsem dospěl k závěru, že k těmto nástrojům bychom neměli přistupovat s žádnými předsudky. Pevně věřím v soustředěný a intenzivní dialog s každým novým nástrojem, ke kterému přistupuji. Naslouchání technickým a výrazovým možnostem každého jednotlivého nástroje a přizpůsobení vlastních interpretačních schopností těmto parametrům přináší nejlepší možné výsledky.
To platí zejména pro původní nástroje, které jsou nesmírně krásné a v mnoha ohledech charakteristické. Každá historická klaviatura nabízí jiné možnosti: Například v případě klavichordu existuje výrazný rozdíl mezi drobnými třípražcovými nástroji stavěnými v období renesance a masivními modely stavěnými ve Skandinávii přibližně do roku 1840. Oba typy jsou klavichordy, ale patří do dvou různých hudebních vesmírů! Zjistil jsem, že do jisté míry je tomu tak i v případě historických klavírů. Snažím se proto objevovat krásu a možnosti v každém jednotlivém nástroji.

Ohledně mé lásky k modernímu klavíru: po mnoha letech jeho studia paralelně se starými klávesovými nástroji jsem zjistil, že poznávání obou zvukových světů podporuje otevřenost a vede člověka k objevování a neustálému obnovování již zapomenutého. Nemyslím si, že bych byl něčím výjimečný: objevil jsem jen jednu z cest, jak znovu oživit tradice, které byly poněkud opomíjeny často příliš specializovaným, vědeckým přístupem k hraní na mnoha školách a konzervatořích. V 18. století se hudebníci samozřejmě nespecializovali ani na varhany, ani na cembalo, klavichord nebo fortepiano. Skladatelé byli improvizátoři a většina z nich uměla hrát na smyčcové nástroje a na kterýkoli z klávesových nástrojů dostupných v daném místě. Zároveň byli vynikajícími kapelníky, komorními hráči a dirigenty. Jsem přesvědčen, že většina z nich by byla nadšena, kdyby měla možnost hrát na moderní Fazioli klavír! Snažím se své studenty učit otevřenosti a nekonečným možnostem. Věřím, že staré klávesové nástroje přinášejí mé hře na moderní klavír mnoho, a naopak.

Naše virtuózka Petra Matějová si sama ladí klavíry. Máte také nějaký takový zvyk?
Pokud jde o ladění, často jsem skutečně v pozici, kdy ladím své vlastní nástroje a nástroje, na kterých cvičí moji studenti. Nejsem však v žádném případě profesionální ladič. Během pandemie jsem měl na starosti jediné funkční cembalo v jižní Číně. Bylo tedy nutné důvěrně se seznámit s jeho proměnlivým chováním v subtropickém počasí Šen-Čenu a téměř denně nástroj ladit. Mladá dáma, kterou jsem doučoval, dnes již bývalá studentka, paní Veronika Man, byla první středoškolačkou na pevninské Číně, která absolvovala obor cembalo. Nyní pokračuje ve studiu cembala na Royal College of Music v Londýně. Jsem na její úspěchy velmi hrdý!
Věřím, že ladění a restaurování je umění, a velmi si vážím ladičů a lidí, kteří se starají o historické klávesové nástroje. Jsem rád, když je možné zajistit ladiče, který mi umožní pokračovat v detailní přípravě na koncert (což je záležitost, která vždy vyžaduje mou plnou pozornost). Když se zmiňujete o Petře Matějové: slyšel jsem několik jejích nahrávek a vždy byly vynikající! Vážím si její pracovní morálky a profesionality.

Ve světě je většinou známá základní trojice (čtveřice) českých skladatelů Dvořák – Smetana – Janáček (a Martinů). Jak se ale hudebník dostane k dílům méně známých skladatelů, jako je například Jan Křtitel Vaňhal, která jsou většinou neznámá i našemu publiku?
Dnes je k dispozici už mnoho nahrávek včetně méně známých českých autorů. Jak už jsem říkal, myslím, že jsem k tomu také svým dílem skromně přispěl. Pokud jde konkrétně o Vaňhala, v srpnu 2013 jsem pro vydavatelství NAXOS/Grand Piano nahrál v Berlíně dvě sbírky Vaňhalových vícedílných klavírních capriccií op. 31 a op. 36 (původně op. 7). Jejich elegantní, ale energický – místy až symfonický – kompoziční styl se zdál být ideálním prostředkem, jak představit modernímu publiku krásnou výrazovou rozmanitost skladatelových klavírních děl. Tehdy ještě žádná jiná nahrávka Vaňhalových četných klavírních sonát, capriccií, fantazií či sbírek variací nebyla komerčním vydavatelstvím vydána!

Vaňhal byl samozřejmě jedním z předních vídeňských skladatelů druhé poloviny 18. století. Jeho skladby se hrály po celém světě a ještě za jeho života vyšla řada tištěných vydání jeho děl. Vaňhal byl odvážně originální a měl ohromné invenční schopnosti, byl vysoce ceněn svými kolegy, včetně Haydna a Mozarta, kteří jeho díla prováděli.
Koncem 70. let 17. století Vaňhal reagoval na zhoršené finanční možnosti vídeňské šlechty, která si již nemohla dovolit vydržovat vlastní soukromá hudební tělesa, a začal komponovat méně symfonií a smyčcových kvartetů. V 80. letech 17. století začal vydávat pro firmy Artaria, Hummel, Eder a Sauer četné klavírní skladby, písně, dua a tria různé obtížnosti. Tyto publikace si většinou kupovala rozšiřující se střední třída. Vaňhalovy sólové klavírní skladby (přibližně čtyři stovky) zahrnují jednoduché jednostránkové etudy a sonatiny střední úrovně, krátké programní skladby i ambiciózní sonáty, fantazie, soubory variací a capriccia koncipované pro profesionální hráče. Tato díla byla často věnována studentům a mecenášům. Byl oblíbeným učitelem, neboť měl mnoho žáků, od bohatých šlechtických mecenášů až po vážené žáky, kteří se později stali slavnými hráči, jako byli Carl Czerny a Ignaz Pleyel.

Klavírní koncert A dur jste si vybral sám. Jak jste jej objevil a co je na něm tak zvláštního?
V posledních čtyřiceti letech se obdivuhodní muzikologové jako Allan Badley, Paul Bryan a Alexander Weinmann intenzivně snaží zdůraznit přehodnotit významný přínos Jana Křtitele Vaňhala pro vídeňský klasicismus. Vaňhal většinu svého dospělého života pobýval ve Vídni a spolu s osobnostmi, jako byli Haydn, Gluck, Dittersdorf a Hoffman, se zásadním způsobem podílel na stylovém vývoji nejdůležitějších světských žánrů té doby, jimiž byly smyčcový kvartet, symfonie, koncert a sonáta. O jeho symfonickém stylu dnes víme mnohé. Mnoho jeho děl tohoto žánru bylo v posledních deseti letech nahráno a vydáno u vydavatelství, jako jsou NAXOS a Chandos. Byl také velmi plodným skladatelem duchovní hudby, vytvořil přibližně padesát mší, četné žalmy, kantáty a moteta.

O Vaňhalových klavírních dílech jsem měl to potěšení opakovaně diskutovat s muzikologem profesorem Allanem Badleym, kterého považuji za svého blízkého přítele, a s ředitelem Společnosti J. K. Vaňhala Pavlem Svačinkou. Přestože Vaňhal začal v 80. letech 17. století vydávat různé klavírní a houslové koncerty, řada jeho nejranějších koncertů pro housle, flétnu, cembalo, varhany, violoncello a fagot, které komponoval pro mecenáše, jako byli hrabě Clam Gallas a hrabě Ladislav Erdödy, je dnes ztracena nebo v neúplném rukopise. Víme, že zkomponoval více než padesát koncertů, ale obrovskou výzvou zůstává vytvoření obsáhlého katalogu a vědecké publikace dochovaných děl.

Je sice zřejmé, že jeho koncerty se hrály po celé Evropě a že je obdivovali skladatelé jako Haydn a Mozart, ale o skutečném provedení těchto děl se mnoho dokladů nedochovalo. Jak poznamenává muzikolog Allan Badley, je to spíše důsledek našeho omezeného chápání složitosti doby, a nikoli odraz popularity skladatele za jeho života, zejména po roce 1775.
Klavírní koncert A dur byl poprvé vydán ve Vídni v roce 1785 Hoffmeisterem, pravděpodobně po prvním úspěšném provedení. Jeho tři části vykazují mnoho stylových rysů, které charakterizovaly Vaňhalovy koncerty v polovině jeho kariéry: první věta má rozsáhlou sonátovou/ritornelovou formu, následuje lyrická, téměř rapsodická pomalá věta a dílo uzavírá rychlé, svižné závěrečné rondo „alla Boema“. Podobně jako Mozartovy klavírní koncerty té doby, které Vaňhal nepochybně znal a obdivoval, oslovovala melodická bezprostřednost jeho hudebního jazyka nejen aristokracii, ale i střední, a dokonce i nižší vrstvy společnosti. Musica Florea a já vám nabídneme novodobou světovou premiéru tohoto úžasného klavírního koncertu. Vděčně pracujeme s vědeckou edicí, kterou v roce 2013 připravila česká badatelka Martina Pospíšilová. To znamená, že pražské publikum uslyší toto dílo v moderní době skutečně poprvé.

Jak se stane, že se umělec světového formátu, pedagog a umělecký ředitel řady festivalů seznámí s malým orchestrem z České republiky?
Moc děkuji za kompliment, snažím se neuvažovat o úspěchu z hlediska proslulosti. Díky svému otci, který byl v Izraeli uznávaným spisovatelem, jsem se jako dítě a mladý muž dostal do úzkého kontaktu s filozofy, malíři, básníky a hudebníky, kteří se věnovali západní kultuře. Často se doma diskutovalo o velkých osobnostech minulosti. Tyto rozhovory, které jsem v raném období poslouchal, ve mně zanechaly dojem a pochopení, jak je důležitá píle a snaha po dokonalosti, láska ke kráse a vděčnost za náš umělecký odkaz. Úspěch se u nás málokdy měřil „kariérou“, za což jsem velmi vděčný. Musicu Floreu znám už dlouho, je to úžasný soubor: jejich Bach (konkrétně nahrávka „Erbarme dich, mein Gott“ z Matoušových pašijí, kterou s nimi nahrála Magdalena Kožená) mi byl v pandemických letech zdrojem útěchy a inspirace. Nesmírně jsem se na spolupráci s orchestrem Musica Florea a Markem Štrynclem těšil, a na vystoupení v Praze, v jednom z nejkrásnějších měst Evropy.

Vystupujete a vyučujete po celém světě – máte vůbec něco jako svůj domov?
Posledních pět let jsem učil v pevninské Číně. V loňském roce jsem konečně mohl naplno pokračovat ve své koncertní činnosti po celém světě, za což jsem velmi vděčný. Na Hudební fakultě Chinese University of Hong Kong v Šen-Čenu máme vynikající klavírní a klávesové oddělení, které vede vynikající klavírista, profesor Krzystof Jablonski. Je to velké oddělení, které zahrnuje skvělé interprety a pedagogy z pevninské Číny, Itálie, Koreje a Japonska/UK. Právě jsme obdrželi dvoumanuálové cembalo Mietke, které postavil maestro Bruce Kennedy – pravděpodobně nejlepší nástroj svého druhu v pevninské Číně. Doufám, že s ním dosáhneme mnoha úspěchů! Hudební fakulta CUHK-SZ také nedávno otevřela doktorské studium v oboru klavírní hry. Velice se těším na vedení projektů doktorandů klavírní hry v Šen-Čenu a doufám, že budu prospěšný další generaci hudebníků. Šen-Čen se pro mě stal domovem daleko od domova – jsem vděčný za to, co jsem tam všechno od roku 2019 zažil. Mám po svém boku svou španělsko-mexickou manželku a dvě úžasné kočky plemene Dragon Li, které jsou také zdrojem radosti. Nicméně musím říct, že zůstávám silně zakořeněn jako Evropan, trvalé bydliště mám ve Španělsku, kde mám mnoho ze svých raných klavírů. Zamiloval jsem si také Mexiko a Nový Zéland, kde mám otevřené dveře své rodiny i přátel. Rád bych věřil, že celý svět je jako úžasná perlorodka.

Musica Florea: Maestro Jan Křtitel Vaňhal
5. 2. 2025 | 19:00 Místo: Kostel sv. Anny – síň Jihočeské filharmonie (Kněžská 411/6, České Budějovice)
6. 2. 2025 | 19:30 Místo: Lichtenštejnský palác – sál Bohuslava Martinů (Malostranské náměstí 13, Praha) Vstupenky na www.musicaflorea.cz.

20.1.2025 11:01:16 Lucie Kocourková | rubrika - Rozhovory

TIP!