Scéna.cz 

28 let poté: Chrám z kostí - paměť bez vedení, lidství v ohrožení

V polovině ledna vstoupil do kin film 28 LET POTÉ: CHRÁM Z KOSTÍ coby druhá část plánované trilogie. Navazuje nejen na legendární 28 DNÍ POTÉ a 28 TÝDNŮ POTÉ, ale především na nedávný snímek 28 LET POTÉ (2025), jemuž jsem se věnoval v článku 28 Years Later (2025): inicializace a smíření. Zatímco první díl nové trilogie kladl otázky dospívání, odpovědnosti a možnosti naděje, Chrám z kostí tuto naději záměrně zpochybňuje. Ne destruktivně, ale bolestně přesně.

Když se po třiadvaceti letech vrátil ke světu „28“ původní tvůrčí tandem – režisér Danny Boyle a scenárista Alex Garland – nešlo o nostalgii. Šlo o vědomý návrat k civilizačnímu experimentu, který mezitím zestárl spolu se světem kolem nás. Je proto oprávněné uvažovat o tom, že Garland nevytvářel jednotlivé filmy reaktivně, ale že si mohl dovolit promyslet architekturu celé trilogie jako dlouhý myšlenkový oblouk.
Z tohoto pohledu je samotná realizace filmů – jejich natáčení, rozdělení režijních rolí či paralelní produkce – spíše technickou než koncepční záležitostí. Klíčovým faktorem se stává postava Spika, dítěte nové generace, které svět „předtím“ nikdy nepoznalo. Jeho věk, fyzická přítomnost a vývoj jsou pro vyprávění natolik zásadní, že si vynutily paralelní natáčení obou dílů. Právě zde dává smysl, že režii Chrámu z kostí převzala Nia DaCosta.
Tento článek se proto nesnaží hodnotit, zda je Chrám z kostí „lepší“ či „slabší“ film – už proto, že nejde o pokračování v pravém slova smyslu. Spíše o paralelní hlubší ponor do téhož světa a zření z jiných úhlů pohledu. Sleduje, co se stane s lidstvím nakažených, kteří o něj vlivem viru přišli, i s nenakaženými, kteří jej musí otupit, chtějí‑li přežít – a přesto se mohou stát ještě většími monstry. Ptá se, co nastane ve chvíli, kdy se nakaženému začne vracet paměť, a jak pokračuje iniciace Spika, chlapce bez osobní minulosti, jenž představuje novou generaci ve světě poznamenaném virem.

Jiný pohled, stejný svět

DaCosta nenavazuje na Boyleovu energii pohybu, chaosu a neustálého běhu. Dívá se na svět, který po těchto explozích zůstal. Její film je tělesnější, pomalejší a rituálnější. Neptá se, zda lze přežít, ale co z člověka zůstane ve chvíli, kdy se přežití stane rutinou a hrdinství ztratí význam.
Tento posun není popřením předchozího dílu, ale jeho polemikou. Pokud 28 let poté (2025) pracoval s iniciačním motivem dospívání a s možností smíření se světem, Chrám z kostí ukazuje, jak křehká a podmíněná tato možnost je. Paměť zde není zdrojem útěchy ani orientace. Je břemenem. Nevede – pouze připomíná.
Film pracuje s překvapivě malým množstvím nakažených. Nejsou hlavní hrozbou ani hybatelem děje. Objevují se především ve chvílích dramatického zlomu nebo jako ozvěna předchozích dílů. Slouží jako spouštěče náhlého zvratu, nikoli jako ústřední zdroj děsu. Ten se přesouvá jinam – do lidských situací, do her o moc, do vztahů mezi přeživšími.
Právě zde vstupuje do popředí postava Lorda Jimmyho Crystala (Ralph Fiennes) – autokratického vůdce, který nevládne silou viru, ale inscenovanou autoritou. Jimmy je nenakažený, a přesto působí monstrózněji než většina nakažených. Brutální hra, již řídí, má jasná pravidla, hierarchii i rituál. Už samotný prolog filmu – záběry na ceduli Dětský svět, opuštěný tobogan a skupinu blonďatých teenagerů v otrhaných šatech – vytváří zneklidňující kontrast mezi zdánlivou nevinností a latentním násilím. Jimmy sedí na vyvýšeném místě, rozdává pokyny a sleduje, kdo obstojí.
Středem této hry se stává Spike. Ustrašený, vyděšený, zřetelně vyčnívající outsider. Jeho iniciace pokračuje – tentokrát však ne proti nakaženým ani proti zvířatům, ale proti vlastním vrstevníkům. Proti lidem. Přežívají ti nejotrlejší, ti, kteří dokážou potlačit soucit, empatii i váhání. Svět bez vedení zde formuje novou podobu dospělosti.
Spike má ve výsledku štěstí.

Budoucnost bez iluzí: Spike a dívka

Spike má ve výsledku štěstí. Ne proto, že by obstál silou nebo chytrostí, ale proto, že nezůstává sám. Dívka, která se k němu připojuje, je jiná než on. Svět ji naučil otupět – ne z krutosti, ale z nutnosti. Reaguje rychleji, rozhoduje bez váhání. Tam, kde Spike ještě vidí člověka, ona už rozpozná riziko. A právě proto je vůči němu ochranitelská.
Její ochrana není mateřská ani hrdinská. Je praktická. V rozhodujících chvílích jedná dřív, než Spike pochopí důsledky. Nevede ho slovy, ale činy. Překračuje hranice, které on zatím překročit nedokáže, a bere na sebe tíhu rozhodnutí, aby on mohl pokračovat.
V jejich vztahu se nerodí naděje ani nový řád. Vzniká možnost. Budoucnost, která není čistá ani spravedlivá, ale reálná. Spike si vedle ní uchovává schopnost nezabíjet jako první. Dívka naopak přijímá roli té, která temnotu unese. Spike a dívka představují generaci bez minulosti – a právě proto schopnou jít dál. Bez iluzí. Bez vedení. Ale spolu.

Paměť proti bolesti: Dr. Kelson a Samson

Film se však v této chvíli neobrací k naději, ale k její hranici. Místo další akce přichází ticho. Úkryt. Azyl. Bunkr doktora Kelsona. Ten není vůdce ani spasitel. Je pamětník.
Ve svém izolovaném prostoru si pouští vinylové desky z doby před nákazou. Ne jako nostalgii, ale jako připomínku řádu, který měl rytmus, strukturu a kontinuitu. Hudební vrstva převážně cituje, naznačuje, respektuje ticho. Paměť se nehlásí o slovo křikem, ale čekáním.
Kelson vybudoval – a dál buduje – Chrám z kostí. Ne ideologii, ne kult. Paměť. Kosti nejsou symbolem moci, ale důkazem existence. Nemají svalovou hmotu, vnitřnosti ani mozek. Nenesou duši – a přesto jsou otiskem stopy života. Chrám není tanečním parketem smrti, ale mementem: všichni tu byli. I nakažení.
Do tohoto prostoru vstupuje Samson. Alfa nakažený. Síla bez kontroly, tělo bez paměti. Kelson jej neléčí – pouze tlumí následky. Ne proto, že by věřil v uzdravení, ale proto, že ještě stojí pod Hippokratovou přísahou, i když svět kolem dávno žádné přísahy neuznává.
Hranice přichází ve chvíli, kdy dojde morfium. „Obešel jsem území do sto deseti kilometrů. Všechny lékárny.“ Ne stížnost. Konstatování. Lidství zde nenaráží na krutost, ale na konečnost zdrojů. Medicína naráží na svůj limit.
Kelson váhá. Eutanázie se nabízí jako poslední akt soucitu. Ne jako rozhodnutí moci, ale jako zoufalá ochrana důstojnosti. A přesto nepřichází hned. Kelson nežádá o souhlas. Žádá o znamení. „Dej mi znamení, že jsi ještě člověk.“
Střih. Úplněk. Měsíc – těleso, které nesvítí samo, ale odráží. Symbol cyklů, proměn, návratů. A pak jediné slovo. „Moon.“ Ne věta. Ne vysvětlení. Sdílený pohled. Okamžik, kdy se jazyk, paměť a lidskost na vteřinu znovu setkají.
Kelson nezabije. Ne proto, že by nemohl, ale proto, že je lékař. Zůstává věrný Hippokratově přísaze – a tím i vlastnímu lidství, které se v tomto světě snaží alespoň na okamžik obnovit i u nakaženého.

Jimmy a Kelson: konflikt mezi pamětí a manipulací

Setkání Jimmyho a Kelsona je střetem dvou způsobů, jak zacházet s lidskou bolestí. Nejde o souboj dobra a zla, ale o konflikt paměti a inscenace. Jimmy vládne skrze strach. Je nenakažený, vysoce inteligentní a dokonale chápe sílu obrazu. Jeho svět je divadlem: rituály, hierarchie, monstrózní scénografie. Hrůzu neprožívá – režíruje ji. Manipuluje, protože může, a protože ví, že lidé bez vedení přijmou jakékoli, které jim dá směr, byť falešný.
Kelson oproti tomu nevládne. Neinscenuje. Nepřesvědčuje. Pamatuje. Jeho autorita – pokud o ní lze mluvit – nevychází ze strachu, ale z odpovědnosti. Zůstává lékařem i tam, kde medicína selhává. Neřídí bolest, pouze ji nese. Monstrózní „produkce“, kterou Jimmy prostřednictvím Kelsona rozpoutá, má jediný cíl: převzít kontrolu, zastrašit, vnutit význam. Strach se zde stává náhražkou víry – ne proto, že by lidé věřili, ale proto, že se bojí nevěřit.
Kelson se nepostaví do role soudce ani spasitele. Když zazní jeho požadavek na ukřižování Jimmyho, nejde o triumf paměti nad manipulací, ale o zoufalý pokus zastavit další inscenované násilí. Kříž zde není symbolem vykoupení, ale selhání světa, který už nerozeznává rozdíl mezi obětí a představením.
Jimmy prohrává ve chvíli, kdy se jeho manipulace vyčerpá. Kelson nepřináší odpověď. Přináší ticho. A právě v tom je jejich zásadní rozdíl.

Chrám z kostí: ticho po všech odpovědích

Název filmu svádí k interpretaci zkostnatělosti, mrtvých struktur či ideologií. Garlandův scénář však míří jinam. Kosti zde nejsou symbolem institucí, ale konkrétních lidí – včetně nakažených. Chrám není místem víry, ale paměti. Paměti, která přežila, ale ztratila vedení.
Tento význam se zhmotňuje především v postavě doktora Kelsona. Lékaře a pamětníka, který rozumí lidskému tělu i bolesti, ale naráží na hranice rozumu ve chvíli, kdy čelí inscenované hrůze. Strach zde nenahrazuje víru – je pouze důsledkem prázdna, které po ní zůstalo.
Právě proto působí závěr filmu rozpačitě. Stejně jako v předchozím díle se Garland uchyluje k didaktickému gestu, které významy uzavírá příliš explicitně. Film, jenž dosud pracoval s obrazem, tělem a tichem, náhle vysvětluje. Nejde o fatální selhání, spíše o opakující se slabinu rukopisu – nedůvěru v ticho, které samo o sobě fungovalo silněji.
Marketingový slogan tvrdí, že „strach je nová víra“. Chrám z kostí však ukazuje svět, který o víru přišel a naučil se žít ze strachu. Ne jako z hodnoty, ale jako z paliva moci. Když člověka nevede nic, co ho přesahuje, může ho vést kdokoli, kdo strach dokáže inscenovat.
28 let poté: Chrám z kostí není horor o nakažených. Je to podobenství o paměti bez vedení a o lidství v ohrožení – lidství, které se nevytrácí vinou viru, ale vyčerpáním hodnot, jež ho dosud držely pohromadě. Film ukazuje svět, v němž paměť přežila své poslání, víra se rozpadla a strach se stal nástrojem moci. Na Inicializaci a smíření nenavazuje posílením naděje, ale jejím zpochybněním. A právě v tom spočívá jeho síla – i jeho největší nepohodlí.

Na 1. kulturním portále Scena.cz se filmové sérii ‚28‘ věnujeme dlouhodobě. Dosud jsme publikovali:
● Filmová série „28“: když se B-film stane artovým manifestem
● Filmy „28“: prognóza a čas
● 28 Years Later (2025): inicializace a smíření
● 28 Days Later (2002): strach jednotlivce
● 28 Weeks Later (2007): selhání systému
● 28 Years Later: The Bone Temple (2026) - Do hloubky duše, až na dno člověka

Autor je učitel informatiky, který se dlouhodobě věnuje živému umění a publicistice v oblasti kultury.

📘 www.falcon.cz