Scéna.cz 

Sympatická jednadvacítka na Letné

Jednadvacítku si letos připsal na konto festival Letní Letná, který pravidelně v létě přináší do Prahy novinky z oblasti nového cirkusu z celého světa, ale samozřejmě i z Česka. Každoročně je tvář festivalu trochu jiná. I když někteří performeři a artisté sem přijíždějí pravidelně. Nicméně určité věci se nemění. A co se nemění - to je místo, kde se festival pořádá (i když v posledních letech přibyla vodní nádrž), přítomnost mezinárodních hvězd, ale i rozsáhlý program pro děti, ať už jde o představení pro všechny věkové kategorie, tak i možnost vyzkoušet si v open-air dílnách nejrůznější cirkusácké dovednosti.

Na festival chodím pravidelně od samých počátků, ale samozřejmě, nezvládám vše. Tak tady je pár zpráviček z toho, co jsem měla možnost vidět.
Festival, který trvá od 15. srpna do 1. září, zahájila velkolepá open-air produkce francouzského souboru Akoreacro s představením ARRÊT D’URGENCE (Nouzové zastavení) již 14. srpna. Bezpochyby jedinou chybou této akce bylo, že pokud divák nevysedával na místě nejméně hodinu předtím, viděl skutečně jen útržky této bláznivé show, a to ještě zahalené v oblacích umělého kouře. Umělci Akoreacro totiž přijíždějí na návěsu kamionu, který se „zasekne“ uprostřed prostoru a podaří se ho následně roztlačit jen díky pomoci diváků. Ale než se to podaří, odehraje se na platformě kromě hlasitého hudebního doprovodu množství krkolomných a nebezpečných kousků, v nichž se akrobaté pohybují (zdánlivě) jako neřízené střely, létají vzduchem, padají a vůbec – dějí se jim věci nepředstavitelné. Každoroční úvodní – někdy průvodová open-air show – se odehrává jen jednou, a tedy, kdo zaváhá, neuvidí…

Naštěstí, další hvězdy setrvávají na festivalu déle, a mají i vlastní stan, takže zázraky, které se vymykají zemské přitažlivosti i zdánlivě omezeným pohybovým schopnostem člověka, se tady zas a znova opakují.
To je případ dalšího francouzského tělesa Cirque Le Roux, který přivezl představení Entre Chiens et Louves (Mezi psem a vlkem). Jak sám název napovídá, odehrává se tento novocirkusový kousek v hodině, kdy se mísí realita a sen, a celý magický prostor je naplněn podivností a zároveň magičností. Základem je fungující propracovaná scénografie (Cirque Le Roux a Benoit Probst). Pozadí scény, které může působit jako průčelí chrámu, se dá až překvapivě variovat. Na počátku vykouzlí tři nezávislé „komůrky – pokoje“, v nichž se pohybují hrdinové příběhu. Jen jeden je ale „skutečný“, čtenář jakýchsi dávných memoárů (jinak též člověk hledající svou identitu), kterému se zjevují postavy z románu či z nalezeného deníku (?). Ty se pohybují nejprve ve „svém“ prostoru, ale postupně se všechny časoprostory prolnou. Herecká akce performerů ovšem není příliš výrazná, spíše slouží jako odrazový můstek k předvádění sólových i skupinových akrobatických výstupů, a zároveň odkrývá možnosti vytuněné variabilní scény, která se mnohdy překvapivým způsobem rozkládá a zase skládá.

Letošní hosté hodně sází na interaktivitu, a to se kromě Akoreacro nejvíce projevilo v představení dalšího pravidelného účastníka, totiž Cirque Inextremiste, který se do historie festivalu vepsal svými produkcemi s plynovými bombami a následně bagrem. Tentokrát opět ohromil, a to především spoluprací 4 artistů s 18 členy hudebního tělesa Surnatural Orchestra v projektu PIC. Tahle „banda“ zabydlela svůj stan doslova od sklepa po půdu, tedy od země až do kopule stanu, a to velmi originálním způsobem. Když divák vstupuje do stanu, produkce jako by už probíhala, kdosi chodí po stropě jako batman hlavou dolů, a my jsme okamžitě zapojováni do akce, abychom vyzkoušeli žebřík, či podrželi nástroje. Kutálka nacpaná na malé platformě nad cirkusovou arénou s vervou hraje, i když to skřípe a není vždy pro ucho libozvučné. A překvapení nastává, když to skutečně začne, Z pod obrovské trampolíny se vynořuje ruka, a kdosi volá o pomoc. S pomocí diváků se podaří artistku osvobodit, a následně trampolínu nadzvednout a přisunout k muzikantům, kteří pak sjíždějí se svými nástroji na plochu. Působí to celé jako zvláštní karnevalová show, v níž každý má svůj svérázný oblek, zcela nekompatibilní s ostatními, takže se nám množství performerů a muzikantů rozhodně neslévá v jednu masu. Tento rej je natolik intenzivní, že v podstatě nedokážeme odhadnout, kdo je více muzikant a kdo více hudebník (což je úmysl režiséra). Chvílemi celé tohle balábile je až zahlcující, takže oceníme poetickou ztišenou sólovou vsuvku performera, s papírovými vlaštovkami. Někdy se humor zdá až příliš chtěný, ale z tohoto poháru hojnosti může každý divák pít, kolik chce a vybrat si, co jej nejvíc oslovuje. Pro mě zajímavým – dosud neviděným prvkem – bylo právě ono chození po laně hlavou dolů spojené s manipulací s lany a závěsy.

Vedle francouzských souborů tentokrát zavítal na Letnou pozoruhodný ženský soubor z Taiwanu. Šest artistek z Eye Catching Circus ovšem nepředvádí v představení #Since1994 jen skvělé dovednosti a půvab spojený s ohebností těl mladých žen, ale zaměřuje se s kritickým důrazem na stereotypy spojené s tradičním pohledem na ženu (tady na asijskou ženu), s očekáváními s ženami spojenými („musíš být…!“), ať už se jedná o fyzický vzhled, či psychické nasazení (oblíbená verze žena=panenka). Snaží se ukázat ženu v nejrůznějších rolích a vztazích, V jejich konání najdeme soupeření, vzájemnou podporu i souznění, ale i váhání ve snaze najít své individuální já a být svobodnou, ničím neomezovanou bytostí. Součástí je i interaktivita s diváky v lehce humorné nadsázce, kdy mladé ženy procházejí hledištěm, komunikují, nechávají si na sebe malovat a psát. Ne vše, co se pokoušejí mladé Taiwanky sdělit, se daří chápat, nicméně tato ukázka nového cirkusu „odjinud“, v němž se propojuje výrazně estetizovaný pohyb akrobatek se silným tématem, letošní festival výrazně obohatila.