Scéna.cz 

Divadelní tipy 38. týden

Dva chrámy Josefa Kemra
Osobitý herec i člověk ve vzpomínkách B. Bohdanové, K. Fialové, T. Medvecké, L. Skořepové, M. Steinmasslové, J. Hrušínského, B. Rösnera, Z. Svěráka a dalších (2005). Režie P. Kotek. Narodil se do skromných poměrů 20. června 1922 v Praze. Na jeviště poprvé vstoupil jako jedenáctiletý komparsista v operetě Polská krev v Divadle na Vinohradech. Protože otec trval na řádném povolání pod penzí, vystudoval Josef obchodní školu na Žižkově. Přitom pracoval jako prodavač, číšník, promítač, elektromontér. Za okupace utekl k divadlu, kterému zůstal věrný do konce svého života (jako přední člen Činohry Národního divadla). Ztvárnil mnoho rolí i ve filmu a televizi. Zemřel 15. ledna 1995. Leží na hřbitově u kostelíka sv. Matěje, v hrobě, který označil svým jménem už mnoho let před svou smrtí. Na Josefa Kemra vzpomínají B. Rösner, M. Steinmasslová, R. Hrušínský, E. Glancová a další.
Vysílání: 14.9., 00.40 hod., ČT1

Divadlo pro symfonii
Dokument o rekonstrukci dnes už neexistujícího vídeňského Divadla u Korutanské brány, kde se konala světová premiéra proslulé Beethovenovy 9. symfonie s Ódou na radost. Režie B. Weissenbecková. Snímek získal Cenu České televize na 62. MTF Zlatá Praha 2025. Vznik „Deváté symfonie“ Ludwiga van Beethovena představuje historickou detektivku, která vyvrcholila 7. května roku 1824. Ten den měla skladba světovou premiéru ve vídeňském Divadle u Korutanské brány (Theater am Kärntnertor). Nacházelo se v těsné blízkosti později nově postavené „Dvorní opery“, dnešní Vídeňské státní opery, a bylo zbouráno v letech 1873 až 1874. Dalo by se však zrekonstruovat? To si kladou jako hlavní otázku filmoví tvůrci rakouského dokumentárního filmu. Zhruba na stejném místě dnes stojí slavný hotel Sacher. Po původních plánech musí filmaři takřka detektivně zapátrat, aby si pomocí moderních technologií mohli zaniklé divadlo vizualizovat a zažít jeho atmosféru. A jak v něm zněla Beethovenova hudba? – I to je součástí filmového pátrání. Snímek režisérky Barbary Weissenbeckové získal Cenu České televize na 62. mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha 2025.
Vysílání: 16.9., 20.15 hod., ČT art

Semafor atd. (2/8)
Spletitá cesta legendárního autorského divadla, jehož zakladatel a dlouholetý ředitel Jiří Suchý brzy oslaví 95. narozeniny, v cyklu scenáristy J. D. Novotného a režiséra V. Polesného (1999). V divadle Semafor se původně provozovalo sedm malých forem. To bylo v době, kdy ho Jiří Suchý a Jiří Šlitr v roce 1959 založili. Líbil se jim název, který mohl být zkratkou jejich směřování, ale těch sedm forem bylo teprve třeba naplnit. Proto brzy vznikly další premiéry, které neměly s hudebním divadlem nic společného. Divadlo poezie, černé divadlo, divadlo masek nebo dětský kabaret. Ten připravil začínající Ladislav Smoljak a z něj je i slavná písnička o měsíci, který plave, ani neví jak. Zájem publika ale brzy určil, kterým směrem se nové divadlo bude ubírat: hledání vlastní cesty k hudebnímu divadlu – to bylo to, o co autoři usilovali a co diváci nadšeně přijímali. Té první éře, kdy v Semaforu zpívali E. Pilarová, W. Matuška, H. Hegerová, K. Štědrý a P. Filipovská, se říkalo zlatá. Brzy skončila a soubor se rozpadl. Navíc přišel Semafor o divadlo a musel hrát v pronajatých sálech. Místo krachu, který všichni předpovídali, přišel Jonáš a tingltangl. Představení, které vzala na milost i oficiální kritika a které souhrou náhod ukončilo putování divadla po vypůjčených sálech. ÚV KSČ přidělil Semaforu divadelní sál v pasáži Alfa.
Vysílání: 20.9., 20.15 hod., ČT art