Hudební Rozhledy
Editorial 05/12
Vážení a milí čtenáři,
při psaní analýzy cyklu písní pro baryton a velký symfonický orchestr Lingua angelorum Sylvie Bodorové, který je inspirován dobou Rudolfa II. (1552–1612) a jenž vznikl na přímou objednávku Thomase Hampsona, kterému je také dedikován, jsem se neubránila podivnému pocitu. Vtíravému a nepříliš povzbuzujícímu, jako by se jeden díval do zrcadla, jež mu přes hradbu staletí ukazuje obraz, který se zase až tak moc neliší od toho, v němž on sám žije. A že už tady všechno, co zde jednou (možná i mnohokrát), byť v dobově pozměněné podobě, bylo.
Pavel Šporcl: Výjimečný svět modrých houslí
Vysvětlovat čtenářům Hudebních rozhledů, kdo to je Pavel Šporcl, je asi zbytečné, přesto si připomeňme houslistova základní biografická data. Narozen 25. dubna 1973 v Českých Budějovicích se připravoval na svou hudební dráhu jak na Pražské konzervatoři, tak prostřednictvím studií na Jižní metodistické univerzitě v Dallasu u Eduarda Schmiedera, na Brooklyn College u Itzhaka Perlmana a na Juilliard School u Dorothy DeLay a Masaa Kawasakiho, která završil mj. absolvováním Hudební fakulty AMU u prof. Václava Snítila. Na svůj mimořádný talent, doložený laureátskými tituly z mezinárodních interpretačních klání Concertina Praga, ARD Mnichov (1992), Holland Music Session World Tour Competition, Společnosti Bohuslava Martinů (1996) i Pražského jara 1997, upozorňoval už během studií a při svém vstupu do našeho povědomí postupoval natolik strmě, že dnešní bilancování jeho koncertních výstupů na prestižních koncertních pódiích (v roce 2004 dosáhl například mimořádného úspěchu i na jednom z nejvýznamnějších světových festivalů – Salzburger Festspiele a jako jediný z českých houslistů mladé generace se objevil v knize světově uznávaného kritika Henryho Rotha „Housloví virtuosové – Od Paganiniho do 21. století“) připomíná spíš houslistu na vrcholu životní dráhy než houslistu, kterému je dnes teprve 39 let. Současně si ovšem prostřednictvím extravagantních doplňků svých výstupů získal pověst umělce kontroverzního – jedni v jeho způsobu vystupování vidí čistý úmysl přiblížit klasickou hudbu (abychom použili houslistova termínu pro vážnou hudbu) mladým lidem, což Šporcl, mj. prostřednictvím výchovných koncertů, skutečně dělá, jiní snahu o ještě větší zviditelnění. O to víc mě zajímalo, co si o tom všem myslí on sám…
Adam Viktora : Usilovat o věrohodnost provedení by mělo být samozřejmostí
Jméno varhaníka a uměleckého vedoucího Ensemble Inégal Adama Viktory neodmyslitelně patří k české hudební scéně a po celém světě je synonymem pro kvalitní a objevné hudební projekty. Jednoho lednového podvečera jsme se sešli v zákoutí Malé Strany, abychom si popovídali o hudbě a jeho rozmanitých aktivitách.
Jubilující Guarneri Trio Prague
Mezi význačnými hudebními jubilei letošního roku, konkrétně těmi, které patří českému interpretačnímu umění, je jedno zvlášť úctyhodné a nepominutelné: 25. výročí založení Guarneri Tria Prague (Čeněk Pavlík – housle, Marek Jerie – violoncello, Ivan Klánský – klavír). K této příležitosti byl uspořádán koncert (21. 3. 2012), jímž se trio přihlásilo k odkazu romantické, tudíž dominující stylové vrstvy určené žánru klavírního tria.
Dvakrát s Českou Filharmonií 01
Se Sirem Colinem Davisem
Únorové hostování britské dirigentské legendy sira Colina Davise u České filharmonie bylo důkazem, že někdy musí být orchestrální hráči a s nimi i publikum připraveni na zvláštní situace. Je to dané především věkem umělce, ve čtyřiaosmdesáti letech ne všichni dirigenti jsou schopni působit na orchestr s takovou silou, jako tomu bylo dříve. Přitom Davis tady byl často, hostoval jak s britskými orchestry, tak u ČF a vždy to byl mimořádný zážitek. Stačí vzpomenout jeho podání Smetanovy Mé vlasti před lety na Pražském jaru s Londýnským symfonickým orchestrem.
Dvakrát s Českou Filharmonií 02
S Jakubem Hrůšou a Kalabisovým druhým klavírním koncertem
Převážně romanticky laděný program koncertu České filharmonie 15. 3. 2012 byl sympaticky vyvážen provedením díla významného českého skladatele Viktora Kalabise (1923–2006). Vstupní číslo programu, symfonická báseň Prokletý lovec Césara Francka, vytvořená v období vrcholné zralosti, přinesla v efektním provedení dílo s působivou fabulací boje proti zlu a svým baladickým závěrem navodila potřebné napětí. Druhý klavírní koncert Viktora Kalabise je dílo vpravdě moderní a novátorské, které boří vžité představy o efektních koncertech, přeplněných hutnými akordy, kaskádami stupnicových girland a vtíravých melodií. Přesto dokázal zcela zaujmout posluchače drsným projevem, dramatičností, chorálovými intonacemi s místy, navozujícími žertovnější tón i lyriku. Zajímavou zvukovou kulisu vytváří orchestr, složený výhradně z dechových nástrojů. Harmonická faktura přináší příkré souzvuky, ale tyto, místy až clusterovité shluky znějí v dialogu se symfonickými dechy velmi atraktivně. Kalabis se velmi rád pohybuje v nejvyšším tónovém rejstříku klavíru. Nekonvenční forma tohoto jednovětého díla je vnitřně členěna. První díl je spíše hravého charakteru a na zajímavou, záměrně zvukově oproštěnou střední část, navazuje virtuózní finální hudba, v níž sólista vede s harmonicky vypjatou složkou dechové harmonie bravurní dialog. Plné absolutorium tu patří znamenitě připravenému sólistovi Jiřímu Kollertovi, který zasvěceně vystihl autorovu hudební řeč, neboť se soustavně zabývá i jeho tvorbou komorní. Rovněž tak filharmonikové, pečlivě připraveni dirigentem Jakubem Hrůšou, byli sólistovi inspirativním protějškem.
Galakoncert AHUV
Program galakoncertu AHUV (29. 3., Sál Martinů) byl pojat jako přehlídka jednak koncertního a jednak tvůrčího umění napříč žánry a oborovými specializacemi, přičemž jednotlivá čísla programu zároveň reprezentovala jednotlivé složky Asociace.
Lang Lang v Praze a ve Vídni
Čínský pianista Lang Lang se u nás vynořil poprvé před šesti lety a již tehdy získal oblibu obecenstva v neobvyklé míře. Druhé pražské vystoupení tohoto sympatického devětadvacetiletého umělce 31. 3. ve Španělském sále na Pražském hradě se konalo jako mimořádný donátorský koncert pro Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha spojený s předáním prestižní Ceny Antonína Dvořáka.
Veselé baroko Atlantis Collegia
Večerní koncert v jabloneckém divadle (13. 3.) znamenal nejedno překvapení. Pokud to lze tak říci, nemile postihlo interprety i publikum. Program měl být původně zaměřen na vokálně instrumentální barokní hudbu, avšak pro náhlé onemocnění sólistky musel být dost radikálně přestavěn, takže pokud měl být koncert zachován, baroko se mohlo připomenout pouze v instrumentální podobě. Díky pohotové, operativní pružnosti komorního sdružení Atlantis Collegium a jeho uměleckého vedoucího Vítězslava Podrazila zazněly sice jen instrumentální, zato vtipně zvolené a podané a dá se říci i repertoárově nevšední skladby význačných reprezentantů německého a italského baroka ouverturového, suitového a sonátového charakteru, autorů Heinricha Ignaze Bibera, Georga Friedricha Händela, Georga Philippa Telemanna, Giuseppa Tartiniho, Arcangela Corelliho a Antonia Vivaldiho.
Polský a česko-americký jazz na Hradě
PIOTR BARON
Měsíc po Dánech hostil cyklus koncertů Jazz na Hradě polské jazzmany. Ti jsou u nás častým hostem, a to nejen na Hradě, ale všude tam, kde se daří kvalitnímu jazzu. A saxofonista Piotr Baron patří k nejfrekventovanějším, a to nejen v České republice, ale i na Slovensku, což dokazovala během koncertu i Baronova slušná slovenština, kterou si koncert sám uváděl.
Baron přijel s kvintetem spoluhráčů, kde nechyběl ani jeho syn, trumpetista Adam Milwiw-Baron, dále Dominik Wania (klavír), Maciej Adamczak (kontrabas) a Przemyslaw Jarosz (bicí).
Alžběta I., Rudá růže
Benjamin Britten patří k nejvíce hraným skladatelům 20. století, vnímáme ho především jako skladatele operního: napsal 17 oper a od druhé, Petera Grimese, jehož premiérou došlo k poválečnému otevření Sadler´s Wells, byl považován za následníka Henryho Purcella a tvůrce moderní anglické opery. Britten se nepotřeboval do této role vžívat, svůj operní jazyk spontánně budoval, čerpal hodně z živé znalosti oper a k dílům, která mu nejvíc dala, řadí i Prodanou nevěstu. Nehledal u svých předchůdců Gustava Holsta a Vaughana Williamse, z Mozarta bral trefnost a vtip, u Verdiho se učil operní formě a melodické pravdivosti, k Purcellovi chodil na lekce zhudebněné angličtiny. Gloriana, op. 53 je Brittenova osmá opera, komponoval ji ke korunovaci královny Alžběty II. Oživil královský dvůr Alžběty I., alžbětinskou dobu portrétuje s vynalézavou symbiózou modernistické osobitosti a znaleckého historismu. Libreto mu napsal literát William Plomer.
Mignon – stejně jako před dvaceti lety
Letos 1. dubna uplynulo 20 let od vzniku samostatné Státní opery Praha. K oslavě tohoto výročí SOP naplánovala jednu akci, protože – upřímně řečeno – není moc co slavit. Státní opera právě v jubilejním roce svou samostatnost ztratila a byla administrativním rozhodnutím přičleněna k pražskému Národnímu divadlu. A tak slavnostní večer s koncertním provedením Thomasovy opery Mignon, který měl připomenout, že právě tento titul byl před 20 lety (konkrétně 23. května 1992) první premiérou samostatného souboru, se shodou okolností teď stal první operní premiérou SOP pod hlavičkou Národního divadla.
Přímé přenosy z MET
Jules Massenet: Manon
Po šesti letech se na scénu newyorské Met vrátila v nové inscenaci Massenetova opera Manon. Její návrat byl přivítán s velkým očekáváním. Nejen pro renomovaný inscenační tým vedený proslaveným francouzským režisérem Laurentem Pellym a pro špičkové obsazení v čele se sopranistkou Annou Netrebko, ale také pro dílo samo. Šestiletá absence oblíbeného titulu se zdála tamním operním fanouškům už trochu dlouhá. Co by asi říkali u nás, kde např. Praha viděla Massenetovu Manon naposledy v Národním divadle na jaře 1939 s Mílou Kočovou v titulní roli? A ani na mimopražských scénách není bilance o moc lepší. Rozhodně Pucciniho Manon Lescaut má tady šťastnější osud.
Hoffmannovy povídky ve Vídni jsou excelentní
Posledním dílem operetního skladatele Jacquesa Offenbacha je opera. Romanticko-existencionalistická, stejně jako celé dílo E. T. A. Hoffmanna, podle kterého napsal libreto Jules Barbier. Opera opředená pověrami má dodnes dráždivé kouzlo a vídeňským inscenátorům se nyní podařilo vytěžit z látky maximum i pro dnešní náročné publikum. Oscarový režisér William Friedkin a renomovaný scénograf Michael Curry jsou dlouholetými sehranými partnery a je to na výsledku znát. Použili kombinace romantiky, technických efektů a tvrdé nadsázky, která zasahuje i otrlého diváka. Výsledkem je vyvážená, umělecky vysoce kvalitní inscenace.
Jenůfa v Bratislavě
Její pastorkyňa Leoše Janáčka zazněla v Bratislavě hned v roce 1920, po Praze (1916) a Vídni (1918). Slovenské národní divadlo ji uvedlo už v druhém měsíci své existence! Zaznamenala „búrlivý úspech“. Nové nastudování je jedenácté po dlouhých šestadvaceti letech od poslední inscenace roku 1986. Také v SND se přiklonili k mezinárodnímu úzu a užívají titul Jenůfa.
Současná éra české opery IV
V. aby se vědělo Jana Sýkorová
Mezzosopranistka Jana Sýkorová upoutá pozornost na první pohled vznosnou postavou, krásnou tváří s hlubokýma očima a výrazně vykrouženými rty, rámovanou vlasy tak temnými, jaký je i odstín jejího hlasu. Maddalena, Carmen, Fenena, Ulrika, Azucena… Postavy žensky smyslné, vášnivé, dramatické i lyrické. Zatím poslední z nich, Thomasovu Mignon, zpívala začátkem dubna na jevišti Státní opery Praha. Koncertně a jen jedinkrát.
Novinky soudobé hudby V
V. Sylvie Bodorová: Lingua Angelorum
Cyklus písní pro baryton a velký symfonický orchestr inspirovaný dobou Rudolfa II Lingua angelorum Sylvie Bodorové vznikl na přímou objednávku Thomase Hampsona (jemuž je také dedikován), který se předtím již setkal se skladatelčiným smyčcovým kvartetem Terezín Ghetto Requiem i oběma jejími oratorními kompozicemi – Juda Maccabeus a Mojžíš. Autorka dostala definitivní nabídku komponovat pro tohoto světově proslulého pěvce v lednu 2011, kdy bylo zároveň upřesněno i celkové tematické zaměření – doba Rudolfa II. Začalo intenzivní hledání vhodných textů, které by vystihovaly jednak multikulturní atmosféru tehdejší Prahy, celkového ducha dobové Evropy stojící před zásadním konfliktem třicetileté války a zároveň měly vysokou uměleckou hodnotu a byly vhodné i z hlediska hudební práce s textem. Sylvie Bodorová nakonec vybrala texty, které odrážejí i některé klíčové momenty osobnosti Rudolfa II. Ke vzniku tohoto cyklu, který bude mít svoji světovou premiéru 4. července 2012 na festivalu Smetanova Litomyšl, dodává: „Když v lednu 2011 Thomas Hampson zpíval v Praze v cyklu České filharmonie Písně o mrtvých dětech Gustava Mahlera, několikrát jsme se setkali. Procházeli jsme zimní Prahou a otevřeli již poněkolikáté diskusi o jeho objednávce nového cyklu orchestrálních písní. Byli jsme shodou okolností na Pražském hradě u Letohrádku královny Anny, kde 20. ledna 1612 zemřel Rudolf II. – když se definitivně zrodila myšlenka napsat písně s orchestrem inspirované právě dobou Rudolfa II. – ke 400. výročí úmrtí tohoto panovníka. Čím více jsem se snažila proniknout do období rudolfínské Prahy, tím více mne toto téma fascinovalo a pohlcovalo. Pouze dvakrát v historii naší země se Praha stala sídelním městem panovníka evropského formátu – v době Karla IV. a Rudolfa II.
Skladatelské osobnosti vrcholné renesance II
V. Giaches De Wert: Virtuoso Raro
28. listopadu 1601 napsal 33letý Claudio Monteverdi dopis mantovskému vévodovi Vincenzu Gonzagovi, který v té době pobýval ve vojenském ležení Kanizsa (dn. Kanjiža v srbské Vojvodině u hranic s Maďarskem), a nabídl mu své služby jako nový kapelník vévodova dvorního souboru. To se uvolnilo dva dny před tím, kdy umřel skladatel Benedetto Pallavicino, který tento post zastával. Zmíněný dopis, uchovávaný dnes v dobovém opise v mantovském Archivio Gonzaga, je cenný nejen tím, že je chronologicky prvním Monteverdiho dopisem, který známe, ale také tím, že se v něm Monteverdi hlásí k tradici dvorních hudebníků, představovanou jmény Alessandro Striggio st., Francesco Rovigio, zmíněný Benedetto Pallavicino a Giaches de Wert (1535– 6. 5. 1596). Posledně jmenovaného, který byl kapelníkem v dvorním kostele sv. Barbary v Mantově v letech 1565–1594, nazývá v dopise důvěrně, ale s úctou „Signor Giaches“.
Současné varhanářství v Evropě II
Střípek pátý Jürgen Essl o soudobé varhanní hudbě
Jürgen Essl je profesorem varhanní hry na Vysoké hudební škole ve Stuttgartu. Koncertuje v mnoha zemích světa, kromě interpretace se věnuje též varhanní improvizaci. Také jeho kompozice, opět zejména varhanní, získávají postupně stále větší věhlas mezi kolegy-varhaníky, jsou oceňovány hudební kritikou i publikem.
