Hudební Rozhledy
Elena Rossi: Publiku musíme předávat především emoce
V letošním roce se koprodukční spolupráce MHF Český Krumlov a Jihočeského divadla v Českých Budějovicích dočká před českokrumlovským otáčivým hledištěm již třetího pokračování, a to v podobě nastudování nejslavnější opery Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanni. Ve třetím dílu vzájemné spolupráce tak po vydařených nastudováních Verdiho Síly osudu (2008) a Dvořákovy Rusalky (2009) festival návštěvníky zavede do světa klasicistní opery – do geniálního zpracování nesmrtelného příběhu o Donu Juanovi.
Nastudování tohoto líbezného i vášnivě dramatického operního výtvoru se režijně ujme česká filmová legenda Jiří Menzel a po hudební stránce zkušený operní dirigent italského původu Antonello Allemandi. V hlavních rolích se představí hvězdy českých, evropských i zámořských operních scén. MHF Český Krumlov pro toto nastudování angažoval čtveřici zahraničních pěvců. V roli Dona Giovanniho se v prvním obsazení představí řecký barytonista Aris Argiris, sólista Frankfurtské opery, který za svou relativně krátkou kariéru vystupoval již na řadě evropských operních scén Hamburk, Lipsko, Berlín či Londýn nevyjímaje. Leporella se ujme matador amerických operních scén Eric Jordan, který se navíc přede dvěma lety již v Českém Krumlově s úspěchem představil, a to svým debutem v opeře Síla osudu. Dále se před Otáčivým hledištěm představí brazilský tenorista Fernardo Portari, který sklízí úspěchy na předních operních scénách nevyjímaje oba berlínské operní domy, Hamburk, Mnichov, Kolín nad Rýnem, benátské La Fenice nebo Teatro dell’Opera di Roma. Portari v tomto nastudování ztvární Dona Ottavia. Pěvecké kvarteto uzavírá ženské jméno – Elena Rossi – italská pěvkyně, která není českému publiku neznámá, neboť se již představila ve Státní opeře Praha v nastudování Poulenkových Prsů Tirésiových. Tato koloraturní sopranistka působí především v italských a španělských operních domech a má za sebou již i debut v milánské La Scale. V Donu Giovannim se Elena Rossi představí jako Donna Anna a při této příležitosti jsme ji požádali o krátký rozhovor.
Přenosy baletů z Pařížské opery
Další z projektů společnosti Aerofilms
Od července tohoto roku je možné sledovat ve vybraných kinech přenosy baletů z Pařížské opery. Projekt se rozběhl nejen díky společnosti Aerofilms, která nám již zprostředkovává přímé přenosy z Metropolitní opery, ale také zásluhou Lucie Rozmánkové. Znám se s ní od dob studií na taneční katedře HAMU, a tak jsem byla zvědavá, co zajímavého se za novým projektem skrývá.
Uvádět přímé přenosy z Pařížské opery v kinech je dobrý nápad – proč „padl los“ zrovna na PO?
S ideou zprostředkovat výjimečné umělecké zážitky širokému publiku po celém světě pomocí satelitních přenosů přišla v roce 2006 newyorská Metropolitní opera. Přenosy Met: Live in HD jsou celosvětově mimořádně úspěšné a velké popularitě i diváckému zájmu se těší rovněž u nás. Myslím, že bylo pouze otázkou času, kdy s podobným průkopnickým počinem přijde některý z baletních souborů zvučného jména.
Jinak čtenáři Hudebních rozhledů pravděpodobně zaregistrovali, že distribuční společnost Aerofilms, která do ČR vedle přímých přenosů z MET baletní přenosy (včetně záznamů) z Paříže přináší, realizovala v sezoně 2009/2010 už dva pilotní baletní přenosy (a to např. v pražském kině Světozor, lounském kině Svět či v Domě kultury města Ostravy). První z Pařížské opery s titulem Les Ballets Russes. Jednalo se o rekonstrukce čtyř slavných baletů z repertoáru legendárního souboru Sergeje Ďagileva. Druhým titulem byly Plameny Paříže. Přenášely se z moskevského Velkého divadla a byla to upravená choreografická rekonstrukce Alexeje Ratmanského, velké ruské choreografické hvězdy současnosti. Oba přenosy měly skvělou diváckou odezvu, při Plamenech Paříže diváci v ostravském Domě kultury, kam se přenos vysílal, dokonce spontánně tleskali dech beroucím tanečním, někdy až akrobatickým výkonům tanečníků na plátně. Nyní Balet Pařížské opery spouští celou sezonu přímých přenosů. Jsem přesvědčena, že Pařížská opera je v tomto smyslu tím „nejlepším losem“. Francie je pravlastí baletu, balet byl vytvořen na francouzském dvoře a dodnes má francouzské názvosloví. Balet Pařížské opery je nejstarším baletním souborem světa, s nejdelší tradicí. Je to ale také instituce, která jedinečným způsobem spojuje tradici s moderním vývojem v umění.
Editorial 08
Vážení a milí čtenáři,
dnešní úvodník bych nazvala nejspíš „Czech šmejd aneb Šev¬če, drž se svého kopyta“. A hned vysvětlím proč. Při občasném sledování pořadů typu Černé ovce popřípadě Občanské judo mne mnohdy až zamrazilo, co se všechno v této zemi může přihodit v případě poskytování služeb v různých oblastech každodenního běžného života. Snad nejkřiklavějším případem z poslední doby jsou nešťastní nájemníci jednoho domu v Praze, kde firma provádějící opravu se jaksi nenamáhala zabezpečit odkrytou střechu a následný prudký lijavec (který ostatně avizovala všechna zpravodajství o počasí) nejenže zničil všechny byty ve vyšších patrech, ale v mnoha případech i jejich kompletní zařízení. A co teď nebohý nájemníku, kdo asi vyslyší „hlas volajících na poušti?“ Sama ze své vlastní zkušenosti bych mohla dlouze vyprávět o zateplování našeho domu, což je činnost jistě chvályhodná, ovšem dodnes nám (po roce) tuto akci provádějící firma nebyla schopna opravit totálně zničené zasklení naší lodžie, ačkoliv předtím se všichni „zodpovědní“ zaklínali, že bude vše v pořádku.
Ivan Klánský a Fryderyk Chopin
„Člověk je dnes hudebníkem ne proto, aby vydělával peníze, ale proto, aby se mohl setkávat s kultivovanými lidmi, kterých je ve společnosti, bohužel, stále méně...“
S jedním z našich nejvýznamnějších klavíristů a pedagogů, Ivanem Klánským, jsme se sešli po šesti letech, abychom nejen navázali na náš předchozí rozhovor a uveřejnili některé nové skutečnosti z oblasti jeho života a zejména profesionální dráhy, ale rovněž – a to především – abychom si popovídali o některých událostech, vážících se k letošnímu významnému jubilantovi, jenž patří ke Klánského nejoblíbenějším klavírním skladatelům, Fryderyku Chopinovi. A určitě tou nejaktuálnější událostí, týkající se této polské národní ikony, je 16. ročník slavné Chopinovy soutěže ve Varšavě, konané vždy jednou za pět let. A právě proto, že její termín vyšel shodou okolností na rok Chopinova velkého výročí – 200 let od jeho narození, organizátoři se rozhodli pro vpravdě velkolepý projekt, a ještě před vypuknutím hlavního soutěžního klání, které nás čeká v říjnu, uspořádali dvě jakási eliminační předkola. První spočívalo v posouzení zaslaných DVD s nahrávkami předepsaného programu a životopisem, a druhé v asi půlhodinové přehrávce před patnáctičlennou porotou, do níž byl pan prof. Klánský mezi 12. až 24. květnem jako významný chopinista pozván. A protože soutěž je to opravdu významná a ojedinělá, poslechněme si jeho postřehy...
Międzynarodowy konkurs pianistyczny im. Fryderyka Chopina Warszawa 2010
Chopinův festival v Mariánských Lázních vstupuje do druhého půlstoletí
Již tradičním prologem Chopinova letního festivalu v Ma¬riánských Lázních jsou dva pražské koncerty. První z nich se odehrává v lednu v kongresovém sále České národní banky (místo Chopinova pražského pobytu v hotelu U černého koně), ten druhý zve své návštěvníky do Fürstenberského paláce na Malé Straně, kde se nachází Velvyslanectví Polské republiky. Zde se pořádá Salon Polski, v němž na podvečerním hudebním setkání účinkují přední polští umělci.
Ve středu 26. 5. jsme měli možnost slyšet v historickém sále Łukasze Trepczyńského. Tento sympatický polský pianista, kterému je 25 let, je laureátem řady významných ocenění v klavírních soutěžích v Polsku i zahraničí. Zvítězil na soutěži mladých polských pianistů, na Chopinově klavírní soutěži v Mariánských Lázních se přede dvěma lety umístil ve vyšší kategorii na druhém místě a v současnosti se připravuje na šestnácté vrcholné celosvětové chopinovské klání, které se uskuteční v první polovině října. Ve varšavském kostele Svatého Kříže, kde je uloženo skladatelovo srdce, se také bude konat 17. 10. zádušní mše za Fryderyka Chopina u příležitosti 161. výročí jeho smrti. Bylo jistě ctí pro Českou republiku, že tato slavnost s provedením Mozartova Rekviem se odehrála loňského roku v pražské Svatovítské katedrále, kdy za dirigentský pult vystoupil polský umělec Lukasz Borowicz a v Thunovské kapli byla vystavena Chopinova posmrtná maska z dílny francouzského sochaře Augusta Clésingera.
Hudba tisíců – Mahler Jihlava 2010
zahájení
Hana Jarolímková
Pořadatelé mezinárodního hudebního festivalu Hudba tisíců – Mahler Jihlava 2010, který měl stejně jako loni svoji předehru v Bruselu, kde v písních Gustava Mahlera a ve vybraných operních áriích vystoupila 13. 5. mezzosopranistka Barbora Polášková s klavíristkou Irinou Roměnskou, se letos definitivně rozhodli pro změnu jeho termínu, a tak zahajovací den připadl (a do budoucna vždy připadne) symbolicky na 18. květen – tedy datum, kdy Gustav Mahler ve Vídni v roce 1911 zemřel. Festival tentokrát vyvrcholil 7. července v den 150. výročí skladatelova narození a to bohatým programem především v Mahlerových rodných Kalištích u Humpolce. Festival pořádá již po deváté Společnost Gustava Mahlera a ArcoDiva management za významné spoluúčasti statutárního města Jihlava, Kraje Vysočina, MK ČR a dalších subjektů. Mediálním partnerem je i náš časopis.
Pocta Mahlerovi pod taktovkou Christopha Eschenbacha
Hned na dvou místech v Praze vrcholily 7. 7. oslavy 150. výročí narození skladatele Gustava Mahlera – vedle koncertu festivalu Prague Proms s Liborem Peškem a ČNSO ve Smetanově síni to bylo hlavně Rudolfinum, kde se již od soboty 3. 7. konala tzv. Pocta Gustavu Mahlerovi pořádaná Českou filharmonií. Můžeme se jen podivovat, že ani v Praze se organizátoři nedomluvili, ale zase lze pochopit, že oslavit takové výročí bylo příliš svůdné. ČF ale tak o posledním středečním koncertu přišla o původně plánovanou Smetanovu síň (hrál v ní ČNSO), a Rudolfinum bylo vlastně jen „náhradou“. „Náhradou“ ale velice kvalitní, na níž se určitě podílel hlavně dirigent všech tří koncertů Pocty, u nás známý Němec Christoph Eschenbach. Ten začínal jako klavírista, slavná je jeho spolupráce s Justusem Frantzem, se kterým jsme ho kdysi v Praze slyšeli. Nyní se věnuje hlavně dirigování, ale čas od času ještě – hlavně v komorních koncertech – si na klavír zahraje a podle vyjádření jeho přítele a kolegy sbormistra Rolfa Becka je to vždy událost. I když nyní působí Eschenbach mimo Německo (Paříž, USA aj.), vrací se rád do Šlesvicko-Holštýnska na severu Německa, kde byl i ředitelem známého festivalu, který již dlouho spolupracuje s ČF.
Janáčkův máj ve vrcholné formě
Jubilejní 35. mezinárodní hudební festival Janáčkův máj uzavřel 13. 6. své brány po téměř měsíčním průběhu. Z původní přehlídky pouhého regionálního významu, i když velkoryse propagandisticky prezentované s politickým podtextem jako „hudební festival socialistických zemí“, se zejména v posledním desetiletí festival v České republice zvolna vyhoupl mezi nejrenomovanější a umělecky nejserióznější přehlídky vážné hudby. Je až s podivem, jak početně malý realizační tým pracuje s vysokou profesionalitou, mimořádným dramaturgickým citem a rozhledem. Ideologické přehrady v dramaturgické oblasti či limity v interpretačním obsazení dané „správnou“ státní příslušností, jsou již naštěstí minulostí, vše nyní závisí na finančních prostředcích, odborném rozhledu managementu, umném získání silných sponzorů, mediální prezentaci a oslovení širokého posluchačského okruhu. To vše se v Ostravě – i při limitech současné celosvětové ekonomické situace – daří s pozoruhodným úspěchem! Přičteme-li k tomu navázání spolupráce s dalšími okolními městy a rozšíření festivalu o nové zajímavé prostory, zdá se, že severomoravská metropole může i v hudební sféře výrazně zvýšit své šance v soutěži o Evropské hlavní město kultury roku 2015, v níž bojuje se západočeskou Plzní. Navíc městu nahrává před několika týdny vyhlášený výsledek mezinárodní soutěže o návrh revitalizace výstaviště Černá louka, v němž se v první řadě počítá se stavbou nové koncertní síně a galerie, zkrátka se vznikem městské kulturní lokality třetího tisíciletí.
Prosluněný Beethovenův Hradec
Před padesáti lety uspořádali na zámku Hradci první sérii koncertů k 190. výročí narození Ludwiga van Beethovena, který zde u knížete Lichnovského dvakrát pobýval. Od následujícího roku dostal nově vzniklý festival název Beethovenův Hradec. Jeho součástí se díky nadšení členů Beethovenovy společnosti stala zprvu skladatelská a pak hlavně interpretační soutěž mladých hudebníků. Letos se mezi 5. a 11. červnem, po delší době ve dnech plných slunce, konal již její 49. ročník vypsaný pro obory violoncello a viola. Patřil k těm nejvydařenějším v historii nejen počtem účastníků a zemí jejich původu (79 kandidátů ze 17 států světa), ale hlavně díky vynikající a velmi vyrovnané úrovni soutěžících. Je třeba poděkovat zejména Moravskoslezskému kraji a ministerstvu kultury za poskytnutí dotací, které přes jisté finanční obtíže umožnily uskutečnit jednu z našich nejnáročnějších i nejdéle existujících soutěží.
Dvořákova Olomouc po deváté
Requiem Antonína Dvořáka
Jan Nevrlý
Rok se s rokem sešel a Olomouc se celou druhou polovinu května mohla těšit z 9. ročníku hudebního festivalu Dvořákova Olomouc. Dne 13. 5. byl v prostorách chrámu sv. Mořice festival slavnostně zahájen dílem, které na evropské pevnině prvně zaznělo právě v Olomouci, a to pod vedením samotného skladatele. Jednalo se o slavné Requiem, op. 89 Antonína Dvořáka. Pod taktovkou Petra Vronského skladbu provedla Moravská filharmonie společně se sólisty Pavlou Vykopalovou, Kateřinou Jalovcovou, Tomášem Černým, Martinem Gurbaľem a Českým filharmonickým sborem Brno. Sbormistrem byl Petr Fiala. Requiem znělo v prostorách vyprodaného chrámu majestátně a přesvědčivě. Výkony orchestru i sboru byly výborné. Jen v tichých pasážích bylo velmi obtížné pochytit text, skrytý za hradbou zvýrazněných sykavek, kterým ještě přidávala na intenzitě velmi bohatá akustika chrámu. Další mírnou vadou na kráse byly občasné zvukové souboje varhan a orchestru. V první části skladby byly varhany přikryty zvukem orchestru a prosazovaly se jen obtížně. Zato v majestátním Dies irae ztělesnily „Boží hněv“ způsobem, kterým nejenže filharmonikům vrátily svoji zvukovou porážku, ale až nepříjemně vysokou zvukovou hladinou potrápily sluch přítomným posluchačům. Výborně se ovšem prezentovali sólisté; zvučný soprán Pavly Vykopalové, příjemně se poslouchající alt Kateřiny Jalovcové, znělý tenor Tomáše Černého a mohutný bas Martina Gurbaľa.
Concentus Moraviae
Postřehy z první poloviny festivalu
Alena Borková
Jubilejní 15. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae probíhal v období od 29. 5. do 26. 6. na zámcích, hradech a v kostelech v oblasti jihomoravské a vysočinské. Zaujal originální dramaturgickou tematikou – spojil historickou hudbu s jazzem. Zdánlivě nesourodé hudební žánry mají jisté společné rysy: vitalitu, bezprostřednost projevu a s ní související improvizační uvolněnost. V promyšleně volených programech v dramaturgii Václava Lukse ve spolupráci s Jaromírem Honzákem se vyskytovaly tři typy večerů – 1) artificiální, 2) jazzové, 3) smíšené, a to buď se střídáním obou žánrů anebo dokonce usilující o prolnutí obou. Poslední způsob byl nejzajímavější; dařilo se ho realizovat na různých stupních interpretační působivosti, při níž záleželo zejména na umělecké erudici upravovatelů.
52. Smetanova Litomyšl takřka bez mráčků
Smetanova Litomyšl a počasí – věční soupeři, tak zněl jeden z titulků ve Festivalových novinách, které mezi 11. červnem a 5. červencem pomáhaly navodit v perle východních Čech, zapsané na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO, tu pravou atmosféru velké kulturní události.
Zbytečné obavy. Medardem vyslovená hrozba se neuskutečnila a poslední festivalový víkend doslova tonul v palčivém slunci. Jako by to jen prospělo vesnickým lánům a návsi, v jejichž kulisách se po dvou letech vrátila na II. nádvoří litomyšlského zámku Smetanova Prodaná nevěsta v režii Magdaleny Švecové a pod dirigentským vedením jejího manžela Davida Švece. Zajímavé, inscenace, která v Národním divadle bojuje o přežití, opět vyzněla v prostředí „open air“ svrchovaně, samozřejmě, šarmantně.
Kéž by McFerrin přijel každý rok
Na den výročí Květnového povstání (5. 5.) připadla do hudebního kalendáře významná událost – Praha se dočkala přeloženého koncertu fenomenálního amerického hlasového improvizátora Bobbyho McFerrina. Původní termín 22. 4. byl zrušen kvůli problémům s leteckým provozem nad Evropou.
Přede dvěma lety byla jeho první návštěva označována za hudební událost roku. Patrně i sám McFerrin si české publikum oblíbil, jelikož mu letos věnoval celkem tři vystoupení v rámci turné k novému albu VOCAbuLarieS (kromě Kongresového centra také o den dříve v Obecním domě a 8. května v ostravské ČEZ Aréně). Tentokrát navíc s českým pěveckým sborem, který byl sestaven výhradně pro tuto příležitost.
Neokázalost, pokora, přirozená muzikalita, talent a smysl pro humor – to jsou hlavní devizy jednoho z nejpozoruhodnějších hudebních géniů posledních desetiletí. Obklopen diváky nejen v hledišti, ale i v zadní části pódia (jako je to na jeho koncertech běžné) dovedl vystoupení až k závěrečnému potlesku ve stoje pouze s mikrofonem, židlí a lahví vody.
Idomeneo aneb nenaplněná očekávání
Japonský režisér Yoshi Oida a jeho tvůrčí tým byli loni oslavováni za inscenaci Brittenovy Smrti v Benátkách. Právem, myslím si. Alan Oke, Peter Savidge a další skvělí interpreti dokázali v několika představeních ve Státní opeře Praha navodit podivuhodný meditativní zážitek – jednáním, které přirozeně vyrůstalo ze symbolického, imaginativního prostoru. Není divu, že očekávání byla veliká, když Národní divadlo získalo Yoshiho Oidu pro inscenaci Mozartova Idomenea ve Stavovském divadle. A že značné bylo zklamání, když se magický večer tentokráte nekonal. Ne že by se v inscenaci Idomenea nenašly působivé, magické momenty. Třeba ve třetím jednání, kde se jevištní dění přirozeně proměnilo v rituál, při němž má být obětován Idomeneův syn Idamante. Nebo tam, kde se zpovídající, vnitřně rozvrácená lidská bytost na chvíli zrcadlila v projekci rozbouřeného moře. Jenže tentokráte zůstalo právě jen u momentů. Chybělo sjednocující stylotvorné režisérské gesto, které učinilo tak výjimečnou událost z inscenace Smrti v Benátkách nebo ze dvou pražských mozartovských inscenací manželů Herrmannových.
Forfest otevírá brány soudobému umění
Druhá polovina června patří tradičně v Kroměříži festivalu současného umění s duchovním zaměřením FORFEST. Hlavní částí programu na Forfestu jsou vždy koncerty a výstavy, druhým pilířem letos byly tzv. workshopy, pracovní setkání, v nichž se vystřídali např. malířka Ivica Krošláková, klavíristka Marina Horak, pěvkyně Nao Higano nebo izraelský skladatel Max Stern.
Letošní Forfest uvedl na 25 koncertů a tři hudebně-vizuální performance; výstava českých a slovenských výtvarníků se konala v kapli sv. Jana při františkánském klášteře v Bratislavě. Součástí Forfestu byl i letní kurs pro mladé skladatele tzv. Postfest. V Kroměříži a Olomouci vystoupili umělci z České republiky, Slovenska, Slovinska, USA, Francie, Izraele, Japonska, Itálie a Německa. Představily se soubory Ensemble Konvergence Praha, Komorní orchestr BERG a slovenský Quasars Ensemble. Na festival jsou zváni tradičně špičkoví čeští a slovenští interpreti, letos například Jiří Hlaváč, Daniel Wiesner, Marek Vrábel, Petr Nouzovský, Petr Matuszek, mezi zahraničními hosty festivalu byli slovinská klavíristka Marina Horak, izraelský skladatel Max Stern, ruský hudebník Jevgenij Iršai, japonská sopranistka Nao Higano, slovenská klavíristka Elena Letňanová a další.
Haydnův Lékárník v Brně
Komickou operou Lékárník otevíral Joseph Haydn nové zámecké operní divadlo ve službách hraběte Esterházyho v roce 1768, napsal ji na deset let staré a již zhudebněné libreto Carla Goldoniho. Režisér inscenace, pedagog a dramaturg Brněnské konzervatoře Tomáš Studený se s dílem setkal ještě jako student a v programu vzpomíná, jak v roli Mengona „do rytmu hudby protřepával lektvary a zpíval Když v hlavě podivný je stav pak předepsán je bolehlav“. Možná trochu traumatizující zážitek, ale užitečný, pokud Tomáše Studeného dovedl k nedůvěře v posunčinu buffo humoru českých operních jevišť.
Přímé přenosy z MET: Giacomo Rossini: Armida
Giacomo Rossini: Armida
Rossiniho Armidou MET obohatila jinak dramaturgicky spíše konzervativní „krizovou“ sezonu přenosů 2009/10 postavenou oproti sezoně předcházející především na osvědčených operních titulech. Určitě je dobře, že se opernímu publiku představují i jiné Rossiniho opery než obehrávaný Lazebník sevillský. Komu nestačila Rossiniho Armida z MET nebo některá z jedenácti nahrávek včetně záznamu z Boloně roku 1994 nebo z Carnegie Hall roku 1996 s Renée Fleming, mohl v červnu zajet i do idylického garsingtonského panství na open-air festival s Jessikou Pratt v titulní roli.
Thálie 2009
S držiteli Thálie za rok 2009 si tentokrát povídala jejich kolegyně z oboru, sólistka baletu Národního divadla, Adéla Pollertová. Letošními držiteli tohoto ocenění se stali tanečníci menších divadel – Zdeněk Mládek odešel kdysi do budějovického divadla z ND Praha a Ivona Jeličová v loňské divadelní sezoně přestoupila z Plzně do ND Brno. Oba dva se již několikrát objevili v širších nominacích Thálie a letos si vázu Thálie předávanou v Národním divadle Praha odnesli domů.
Zdeněk Mládek - tanečník z hypermarketu
Cenu Thálie pro rok 2009 v oboru balet, pantomima nebo jiný tanečně dramatický žánr získal Zdeněk Mládek za sólo v choreografii Attily Egerháziho So In Love. Domnívala jsem se, že jsme se nikdy osobně nesetkali, a proto jsem zvolila oficiálnější vykání. Hned při první větě mě však tento sympaťák naprosto odzbrojil: „Já jsem byl asi ve 14 letech váš pokusný králík, když jste se na konzervatoři učila pedagogiku tance“. Tento argument se nedalo ignorovat, a tak jsem raději plynule přešla na tykání, jakoby nic.
Notre Dame v Drážďanech
Třetí premiérou této sezony v Saské státní opeře v Drážďanech (po Verdiho La Traviatě a Händelově opeře Giulio Cesare in Egitto) byla zřídka uváděná opera bratislavského rodáka Franze Schmidta (1874–1939) Notre Dame, napsaná podle známého románu Victora Huga, který jako dramatická předloha posloužil ke vzniku několika dalších oper i baletů.
Ze Schmidtovy tvorby se dnes nejčastěji uvádí jeho oratorium Kniha sedmi pečetí, jinak je autorem čtyř symfonií a mnoha komorních a varhanních skladeb. Po opeře Notre Dame, poprvé uvedené ve Vídni 1. dubna 1914, napsal ještě operu Fredigundis (zazněla poprvé v Berlíně v roce 1922). Libreto k opeře Notre Dame si napsal skladatel sám za spolupráce Leopolda Wilka. Ve svém zpracování Hugova románu se koncentruje především na postavu cikánky Esmeraldy a čtyři muže, které její krása okouzlila: jejího manžela Gringoire, kterému kdysi zachránila život, vojáka Phoebuse, archidiakona katedrály Notre Dame Clauda Frolla a zvoníka Quasimoda.
Dvakrát z vídeňské Státní opery
EUGEN ONĚGIN ZTRATIL VE VÍDNI CITOVÝ NÁBOJ
Karla Hofmannová
Od ruské opery očekávají diváci především jímavou cituplnou hudbu, velké nosné hlasy a oku lahodící výpravu. Současní režiséři tyto požadavky mnohdy ignorují. Inscenace Čajkovského Oněgina ve Staatsoper se citovosti a pěkné podívané záměrně vyhýbá.
Režisér Falk Richter a tvůrkyně scény Katrin Hoffmann se rozhodli jít proti duchu hudby a vytvořili od počátku představení plné deprese a dekadence. Prázdná scéna vyprazdňuje srdce, těžké bloky, tvořící stůl či rámující okno, jsou z ledu, schody přes celou scénu a do poloviny jeviště jsou hrozivé a černošedý portál paláce Greminých evokuje spíš krematorium. A k tomu po celé první dvě jednání (hrají se bez přestávky) na horizontu neustále hustě sněží. Kostýmy připomínají 50. léta 20. století, muži v současných oblecích a dámy v koktejlových šatech, vesnická chasa se přeměnila na pracující proletariát v tmavě modrých pracovních uniformách a tmavomodrý kostýmek má i Taťáňa. Ples u Lariných připomíná nejspíše beztvarou divokou pitku ruské zlaté mládeže s oplzlými projevy. Zcela trapný (záměrně?) je Triquet v podání Alexandera Kaimbachera, jakási karikatura Michaela Jaksona. Opilci se povalují po scéně i za duelu, jeden z nich poslouží jako sekundant. Zdá se, že režisér ruský národ moc v lásce nemá, a snad i proto je režie jalová a nezajímavá.
Současná éra české opery II
VIII. aby se vědělo Magda Málková
Magda Málková je příkladem heroiny, jaké dříve v regionálních divadlech tvořily ceněné špičky místních souborů, nepsané, ale respektované prima donny, ikony svých divadel. Vlastnily dramatický soprán značného objemu, kterému však přece jen bylo lépe v menších prostorách oblastních divadel, byť právě Magda Málková se zčásti prosadila i ve větším světě, což se podařilo ovšem opravdu nemnohým zpěvačkám této kategorie. Přináležela jim spíše místní, zato oddaná věrnost a obdiv publika, neboť byly předurčeny k obdivovaným dramatickým sopránovým rolím včetně těch nejvyhlášenějších, Tosky a Turandot. Magda Málková patří však mezi poslední svého rodu, neboť v polistopadových poměrech se tyto role začaly obsazovat hosty, což mělo a stále ještě má svou logiku: snahu ozvláštnit výjimečný titul novou, nejlépe „cizokrajnou“ tváří. Tedy logiku zcela odlišnou od doby, kdy byla česká opera uzavřena ve svém údolíčku a naopak se ctili ti „naši“, domácí pěvci v duchu dobového patriotismu. Tehdy ho bylo příliš, dnes nám možná trochu chybí.
Pražská korunovace 1627 v dopisech
VIII. florentský architekt Giovanni Pieroni Da Gagliano buduje divadlo i scénu tří představení
Produkty barokních festivit, jako jsou zahradní a divadelní architektura, tak i přes svou efemérnost podle Quida Caraie vstupují do regulérních dějin architektury jako jejich neoddělitelná součást. Platí to i o pražských korunovacích v letech 1558 a 1627.
Tvůrce nejznámějšího renesančního herbáře Pietro Andrea Mattioli (1501–1577) přijel do Prahy v roce 1555 a rychle se stal podle Quida Caraie „hlavní styčnou osobou pro italské dvory v Praze“. Mattioli zažil v lednu 1558 i pompézní slavnost s disputací v nově otevřeném jezuitském Klementinu. Nato 8. 11. připravilo tovaryšstvo velký ohňostroj, aby přispělo k uvítání nově zvoleného císaře Ferdinanda I. v Praze. Mattioli byl pověřen vytvořením popisu těchto slavností, který vydal Jiří Melantrich hned v příštím roce pod názvem Le solenni pompe, i superbi e gloriosi apparati, i trionfi, i fuochi et gli altri splendidi e dilettevoli spettacoli fatti alla venuta dell´invittissimo imperadore Ferdinando primo dal serenissimo suo figluolo l´archiduca Ferdinando nela real citta di Praga. Pečlivý a vnímavý Mattioli vytvořil z popisu literární i vizuální zážitek se všemi podobnostmi i s popisem barev tak, že už sama císařská kolona na cestě od Bubenče přes Staré Město a Karlův most na Hrad se proměnila v jedno veliké jeviště s velkolepou inscenací. Úchvatný byl vítězný oblouk (v místě dnešní Matyášovy brány) se dvěma kolosy a obrovskými sochami Spravedlnosti a Umírněnosti. Mattioli zdůrazňuje, že to byli „naši“ (tj. italští) malíři, sochaři a štukatéři (patrně F. Terzio a G. A. Brocco), kteří oslavnou architekturu vytvořili. Ovace pak vrcholily právě před Terziovým Belvederem, jenž posloužil jako císařská lóže pro velkolepé představení Porážka Gigantů Jupiterem. Představení se tehdy odehrávalo v noci. Diváky zaujal už Jupiter sestupující s blesky v ruce z nebeského trůnu. Ze dvou vysokých věží troubili císařští trubači. Byly zapáleny louče a z úkrytů vystoupilo pět obrovitých vousatých gigantů, aby nesli velké balvany k vrchu, chtějíce ho vystavět až do nebe. Vtom je rozezlený Jupiter zasáhl bleskem a spustil úchvatný gejzír střel, raket a hřmění, které prý připomínalo erupci Vesuvu. Kdoví, zda byl při pražské korunovaci 1627 někdo nejméně 75letý, kdo by si rozlíceného Jupitera v souvislosti s Proměněním Kalistó pamatoval?
200 let Pražské konzervatoře III
VIII. klavírní oddělení pražské konzervatoře
Historie klavírní výuky na Pražské konzervatoři se počíná až poměrně pozdě. Původně se totiž se sólovým klavírem nepočítalo – účelem výuky od založení školy bylo vychovávat orchestrální hráče. Neznamená to však, že by klavírní výchova neprobíhala vůbec; vyučovalo se v soukromých školách (např. v hudebním ústavu Josefa Proksche) a v Praze působilo v 1. polovině 19. století množství vynikajících pianistů, mezi něž se řadí také osobnosti, jako byli Václav Jan Tomášek, Jan Václav Hugo Voříšek či první ředitel Pražské konzervatoře Bedřich Diviš Weber. Teprve v roce 1888, v době, kdy již potřeba zavést výuku hry na klavír byla na konzervatoři silně pociťována, došlo za ředitele Antonína Benewitze ke zřízení klavírního oddělení. Mezi prvními profesory nalezneme jména jako Hanuš Trneček, Josef Jiránek či Jindřich Káan z Albestů.
Gustav Mahler
VIII. Auferstehung – cesta vzhůru
Gustav Mahler 7. července 2010
Německá televizní společnost Deutsche Welle vysílala ve svém celosvětovém magazínu Euromaxx hned 8. července 2010 v němčině a angličtině celkem 4 x reportáž o jubileu Gustava Mahlera a o oslavách v jeho rodné obci Kalištích u Humpolce. Pro orientaci statisíců a možná milionů televizních diváků na celém světě ukázali na mapě Evropy v jejím „srdci“ malou červenou mapku naší vlasti, aby si diváci uvědomili, kde se vlastně Gustav Mahler narodil. Mladý americký novinář Timothy Clerens, korespondent z Wall Street Journal nejprve skončil 7. července ve špatných Kalištích, ale stačil dojet stopem do Humpolce a odtud přišel do rodného domu pro rozhovor s Thomasem Hampsonem 7 km pěšky… Co je ve světě známější – Gustav Mahler nebo Česká republika? Je to kacířská otázka nebo rozsáhlé oslavy 150. výročí narození hudebního génia pomohly vedle svého kulturního rozměru i jako správný marketingový tah zvýšit rating „obchodní značky“ celé České republiky? Publicistický a propagační rozměr celodenní akce byl opravdu mimořádný a pro oblast tzv. klasické hudby nepředstavitelný. Dnešní úvaha musí být proto trochu jiná. Konkrétní průběh oslav mne totiž přinutil k tomu, abych se pokusil o stručné shrnutí a jakýsi krátký statistický přehled toho, co se 7. července 2010 v Kalištích u Humpolce a v Jihlavě odehrálo.
Varhanářství v Českých zemích II
VIII. varhany a jejich opravy
Mluvit jen o stavbě nových varhan a o restaurování významných historických nástrojů by pro nástin situace v domácím varhanářství nestačilo. Vždyť jeho součástí a vlastně i častějším případem jsou opravy varhan. Tento hudební nástroj je výjimečný i tím, že podle všeobecně panujícího názoru má, podobně jako třeba dobrý dům, sloužit nejen desetiletí, nýbrž staletí. Pokud zůstaneme u tohoto přirovnání, pak je zjevné, že uchování dobrého stavu takového domu vyžaduje pravidelné udržování a opravování. Jenže to potřebují varhany také. V evropských zemích, kde varhanní tradice nebyla násilně přervána komunistickým převratem, to vědí a tuto skutečnost berou za samozřejmou. U nás však pravidelná odborná péče o varhany ještě stále představuje jakýsi zbytný luxus. Hlavní příčina je zdánlivě jasná – setrvalý nedostatek financí. Objektivnější pohled nás však nutí k otázce, zda-li to někdy není jen pouhá názorová setrvačnost a neochota řešit věci včas. Podobenství s domem nás vede i k další důležité souvislosti – svého řemeslníka si pečlivě vybíráme a poctivou práci rádi zaplatíme. U varhan by to přece mělo být stejné – neměl by zde vzhledem k jejich pořizovací (či historické) ceně platit podobný přístup? Vždyť se nejedná o žádný běžný konzumní předmět, který za pár let vyhodíme. Výběr kvalitního, poctivého varhanáře by proto měl být klíčový. Na rozdíl od houslařů však u nás najdeme varhanáře, kteří v životě nepostavili nový nástroj a svou činnost zaměřují jen na opravy. Na tomto poli je však situace mnohdy zapeklitá, jak už minule vylíčili organologové Marek Čihař a Štěpán Svoboda; shodou okolností o tom píše i Jiří Mlčoch v posledním čísle časopisu Varhaník. Bez obalu řečeno, pověst varhanářů kazí takoví, které jen těžko označit jinak než jako fušery či dokonce podvodníky. Donedávna to umožňoval zákon, podle kterého žadatel o živnostenský list v oboru varhanářství nemusel prokazovat svou odbornou způsobilost. Tato skutečnost není příliš známa, takže mnozí dobrosrdeční duchovní ani netuší, koho si někdy do svých kostelů pouštějí – stačí jen dobrá výmluvnost a zejména bezkonkurenčně nízká cena nabízené opravy. Výsledky jsou někdy velice žalostné. Stále nemohu zapomenout na návštěvu filiálního kostela v Heralticích, kde obyvatelé této chudé horácké vísky s potížemi sebrali na opravu svých „bolavých“, ale jinak dobrých varhan z roku 1860 skoro sto tisíc korun a s pýchou předváděli, jak jsou po nedávné opravě hezky natřené. Jenže po sejmutí krycí desky se objevil šokující pohled na „závěje“ čerstvých pilin po aktivním červotoči, s jehož vyháněním (natož následnými opravami) se „pan varhanář“ nijak nezatěžoval.
