Hudební Rozhledy

Magická Lise de la Salle

Anna Šerých | 04/19 |Rozhovory

Lise de la Salle

Půvabné, přepůvabné pianistce Lise de la Salle je pětadvacet, hraje od čtyř let, bylo jí devět, když její vystoupení vysílal živě francouzský rozhlas, od třinácti naplno koncertuje všude po světě. Neexistuje žádný významný orchestr, u nějž by nehostovala, není žádná významná koncertní síň, ve které by ještě nevystoupila. Je žačkou Pascala Nemirovskeho, ale styl hry Lisy de la Salle sahá ještě i hlouběji do francouzské tradice, pro lecjaké pianistické zásady šla rovněž za Geneviève Joy Dutilleux. Její poslední CD je lisztovské a ověnčené odbornými cenami, ale Diapason d´or nebo Gramophone Editor´s Choice mají i nahrávky s koncerty Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Prokofjeva a Ference Liszta, i s jejich drobnějšími skladbami včetně děl Sergeje Rachmaninova, Ravela a dalších, třeba Mozarta či Bacha. Také Chopinovy skvosty nahrála, Balady a 2. klavírní koncert, a francouzská firma Naïve má se svou hvězdou další nahrávací plány. Samozřejmě, že tato podmanivá Francouzka křižuje světem, je ozdobou světových festivalů a my vděčíme Pražské komorní filharmonii a Jakubu Hrůšovi (jemuž budou také patřit mé první dotazy), že jsme ji v Praze už také poznali. Klavírní festival Rudolfa Firkušného, který v listopadu startuje svůj první ročník, jí dal rovnou závěrečný recitál.

  • Jméno pianistky, o které se píše jako o zázraku, měl abonentní koncert Pražské komorní filharmonie přímo v titulu: Magický klavír Lisy de la Salle. Výstižný název, neboť ona svou interpretací vysloveně kouzlí. Co rozhodlo, že jste ji pozval do Prahy, pane šéfdirigente?
    S Lise jsem vystupoval předtím již dvakrát, jednou s Pražskou komorní filharmonií v Německu na festivalu Rheingau, podruhé shodou okolností s Českou filharmonií. Je to okouzlující mladá umělkyně, která si dokáže získat své hudební i laické okolí jak muzikalitou, tak osobní noblesou. Jistě jsme chtěli přivézt atraktivní hvězdu – a také jsme chtěli, aby se tento tandem „vyzkoušený“ na zahraničním pódiu mohl představit i u nás doma, obzvlášť když Lise předtím v Praze s orchestrem ještě nevystupovala.
  • Hráli jste Beethovenův 4. klavírní koncert, který mnozí (mne nevyjímaje) považují za Beethovenův nejkrásnější. Co byste o spolupráci s Lise de la Salle na tomto díle rád připomněl?
    Zaujala mě zejména Lisina snaha o přirozenost a nechtěnost projevu. Hrála Beethovena přesně tak, jak to odpovídá její povaze a jejímu naturelu – v tomto ohledu nešlo o jakkoli „univerzální“ pojetí, ale ztvárnění značně osobité. Mnozí lidé hodnotili jejího Beethovena jako „francouzského“. Myslím, že je to možná trochu přehnané, ale rozumím tomu vyjádření. Na spolupráci s Lise vzpomínám rád ostatně nejen pro Beethovena, ale i pro francouzský repertoár, který jsme spolu interpretovali (naposledy Saint-Saënsův 2. klavírní koncert). I v Praze nám předvedla kousek francouzské hudby, když velmi krásně přidala Debussyho. V žádném ohledu nezapře francouzskou noblesu.
  • Měli jste společný také vídeňský koncert, jistě prestižní.
    Na Vídeň vzpomínám rád pro mnoho věcí – na prvním místě jsme si všichni jistě užili frenetický úspěch u vídeňského kultivovaného publika (když se podaří vzbudit nadšení v takto kulturně vyspělém městě a zaběhnuté a prestižní koncertní řadě, je člověk oprávněně hrdý). Dobré také bylo, že tento náš poslední koncert v daném období byl rozhodně kvalitativně nejlepší – čili naše spolupráce během celého projektu vzkvétala. Zatím nemáme další společné datum v kalendáři, ale budu velice rád, když se zase potkáme. Uvidíme, jak to vyjde.
  • Lise de la Salle má společné turné a Prahu také v kategorii výborných zážitků, jak mi napsala v jedné ze svých odpovědí…
    Spolupráce s Pražskou komorní filharmonií byla fantastická. Po pravdě to nebyla naše první spolupráce, koncertovali jsme společně už před tím, než jsem přijela do Prahy. Maestra Hrůšu považuji za jednoho z nejkouzelnějších dirigentů, se kterými jsem kdy pracovala. Máme dokonce i spoustu společných přátel, hlavně však je fantastický muzikant a pracovat s ním, to je skutečné potěšení. Máme, myslím, hodně společného v názorech na hudbu a hrát s ním je velmi přirozené.
  • Prahu jste okouzlila, čím okouzlila Praha vás?
    V Praze jsem byla opravdu jen velmi krátce, pražský koncert byl totiž uprostřed společného turné, byli jsme v Istanbulu, Vídni, v Německu. Ale to, co jsem viděla během těch několika hodin v Praze, to mně skutečně bralo dech. Prošla jsem městem a byla jsem ohromena jeho historií a magickým kouzlem, moc se těším, že budu v listopadu v Praze znova.
  • Proč jste pro podzimní pražský recitál zvolila právě Schumanna?
    Já jsem z podstaty hrála v letošní sezoně hodně Schumanna, schumanovské bude totiž mé další CD, v Schumannově hudbě jsem plně ponořená. Do romantické hudby jsem vstoupila, když jsem začala hrát Liszta, byl, a vlastně dosud je můj nejoblíbenější skladatel. Pak jsem pokračovala Chopinem, ten je mně však vzdálený. Chopin je sice jeden z nejpopulárnějších skladatelů, ale i tak je jeho hudba často velmi náročná. Chopinova hudba nás jednoduše nelapí tak jako třeba Lisztova nebo Mozartova. Jejich hudba je pro mne velmi spontánní, Chopin je vždycky komplikovanější, musíte porozumět jeho sdělení. Pro mne to bylo docela těžké zadání, hrát Chopina. Teď je na řadě Schumann, pro něj jsem se před několika lety rozhodla, jeho hudba mne fascinovala už od dětství. Schumannova hudba je mi velice blízká, je plná života, život naplno. Je v ní Schumannova vášnivá láska ke Kláře, na druhou stranu vnímáte i jeho šílenství, představuji si mohutnou bouři v jeho osobnosti. Hrát, vyhmátnout ty extrémní kontrasty, to je pro mne velmi inspirativní.
  • Chystáte také Prokofjevovu skladbu Romeo a Julie. Které části? Předpokládám ty nejznámější – Montekové a Kapuleti, Pater Lorenzo, Mercutio… Proč vlastně nebudete hrát celou suitu Romeo a Julie? Co vás na této Prokofjeovově skladbě přitahuje? Samotný příběh veronských milenců, latentní orchestrální zvuk? Je znát na transkripci pro klavír, že Prokofjev skladatel to psal pro sebe, Prokofjeva pianistu?
    Po pravdě dosud ještě nevím, které ty části nakonec vyberu. Samotný příběh je pro tuto kompozici zcela určující a člověk může jednoduše jít po jeho ději – setkání milenců, okouzlení, jejich duet, souboj s Mercutiem…, silné je vylíčení smrti, mladá láska ubíjená nenávistí. Poslech suity dává plný vjem velkého oblouku vystavěného Shakespearem. Mám velmi ráda orchestrální i baletní verzi, znám o této hudbě všecko, co jen lze. Vlastně nejnáročnější na tomto klavírním přepisu je dát impresi orchestru a baletu, přitom pouze zvukem piana. Klavír musím rozeznít, jako by hrál stočlenný orchestr plně a s mnoha odstíny. Musí to znít hutně jak v celé smyčcové sekci naplno a zároveň jemně a delikátně jako v nejjemnějších strunných tónech „con sordino“.
  • Koncertujete už hodně let a na nejvyšší úrovni. Máte nějaký svůj oblíbený přídavek, který většinou hrajete, nebo dáte na rozloučenou, co vás právě napadne?
    Jak kdy. Mám několik svých nejoblíbenějších přídavků, ale stejně to odvisí od toho, kde hraji a kdo je v publiku. Většinou se snažím vybrat encore podle programu koncertu, ale někdy, když mám v publiku někoho blízkého, vyberu přídavek přímo pro něj, nebo pro ni jako dárek. Často se stane, že přídavky mívají své příběhy.
  • Jste korunou nového pražského festivalu, věnovaného památce českého pianisty Rudolfa Firkušného. Vy jste jej nemohla zažít, ani nemyslím, že by někdo z vašich pedagogů vám jej připomněl. Pro nás je to umělec významný, nejenom pro to, že byl po celou komunistickou éru v emigraci a navrátil se koncertovat až s novou svobodou. Jeho příběh je podstatný také tím, že byl žákem Leoše Janáčka. Měla jste příležitost hrát někdy některou z klavírních skladeb Leoše Janáčka?
    Jednou před pár lety jsem drobnou Janáčkovu skladbu hrála. Je zajímavé, že znám Janáčkovy orchestrální skladby víc než jeho klavírní kompozice. Rozhodně se budu jeho hudbě víc věnovat, zjišťuji, že francouzské publikum se o Janáčka zajímá čím dál víc.
  • Vaše vystoupení v Praze budilo dojem, že s orchestrem hrajete nejraději. Pak si člověk poslechne některou z vašich nahrávek sólových a má dojem, že ze všeho nejraději hrajete sólo. Jaký je pro vás rozdíl mezi orchestrálním koncertem a recitálem?
    Pro mne je to jako dvě naprosto rozdílná zvířata, která obě stejně zbožňuji. To je asi jako kdybyste po znalci, labužníkovi chtěla, aby se rozhodl buď pro sýr, nebo pro dezert. Obé má být v dobrému menu. Sólová hra naprosto zintenzivňuje všechny mé pocity, je to, jako bych měla ve svých prstech všechnu svou moc. Je to jen a jen na mně, jak vystavím frázi, jaké zvolím tempo, ve všech aspektech jsme zcela svobodná. Jsem jen já a publikum. Hrát s orchestrem je úplně jiné. Sílu hudby sdílím s ostatními hudebníky na pódiu, před zkouškami se dohovořujeme s dirigentem, zkoušíme různé přístupy. A energie, která pak při zdařilé spolupráci proudí z pódia, tu zkrátka nelze ničím nahradit.
  • Hrajete nejen s technickou bravurou, podmaňuje i vaše hudební představivost. Hudbu máte v genech?
    Ano, vlastně ano. Moje babička byla učitelka hudby a celá rodina byla muzikální po mnoho generací. Babička mé babičky byla v Rusku klavírní virtuoska a v rodině se traduje, že se stýkala dokonce s Čajkovským. Vždycky, úplně od narození mne obklopovala hudba a já jsem za to celé mé rodině nesmírně vděčná.
  • Kdo vás před lety doprovázel na turné, když ještě nebylo vhodné, abyste jezdila sama? Maminka?
    Maminka. Vždycky byla se mnou a já jí za to moc děkuji. Je to těžké, prvně někam přijedete a jste najednou daleko od domova, od rodiny, celý čas spíte v docela anonymních hotelech… V době, než jsem si na to zvykla, to mohlo být docela stresující, zejména když jako mladičká klavíristka máte hrát s orchestrem. V osmnácti jsem se rozhodla, že už to zvládnu sama. Mohla jsem si takové rozhodnutí dovolit, protože na takovou samostatnost mne maminka velmi dobře připravila.
  • Máte pojištěné ruce?
    Nejenom ruce, celé tělo! Musíte mít fit záda, hlavu, ruce…, chci být kompletně jištěna na všechny eventuality.
  • Koncertní sály mají většinou piana značky Steinway, je některý, na který vzpomínáte jako na zvlášť báječný? Nebo preferujete i jiného výrobce?
    Steinwaye mám nejraději. Každý nástroj je svým způsobem osobnostní individualita, je to jako dobře si rozumět a dobře vycházet s lidmi. To není vždycky jednoduché. Usmyslíte si něco, chcete toho dosáhnout, oslovíte dva lidí a dostanete dvě odlišné odpovědi. Takže jaksi musíte umět klást otázky, abyste dostal takové odpovědi, jaké chcete slyšet. Bráno s humorem, mohli bychom tomu vlastně říkat nástrojová, instrumentální psychologie. Mám velmi ráda ty nejlepší Steinwaye vyrobené v Hamburku tak před deseti, patnácti lety. Ty mají zvuk naprosto magický! Ráda bych si vozila svůj nástroj s sebou, jako to mají houslisté, ale je jasné, že to nelze. My klavíristé jsme všude odkázáni na nástroje, jaké jsou k dispozici, a myslím, že je to součást našeho umění, jak s nimi umíme zacházet.
  • Máte fotografickou paměť, nebo si skladbu pamatujete z logiky kompozice?
    Vlastně ani nevím, asi od každého trochu.
  • Vnímáte publikum a vnímáte atmosféru sálu, ve kterém hrajete?
    To je pro mne hodně důležité. Vždycky a od úplného začátku mne vzrušovalo být na pódiu a sdílet hudbu s publikem, dorozumívat se hudbou. To nelze popsat, ale jakýsi určitý magický most se musí vytvořit mezi vámi a publikem a tomuto zázraku se říká hudba. Zajímavé je, že nejvíc mne oslovují momenty, kdy je naprosté ticho. To se pak toho vzájemného pouta, které s publikem vytvoříte, doslova dotýkáte.

  • Zadáno pro: Klavírní festival Rudolfa Firkušného.

    Nahoru | Obsah