Hudební Rozhledy

Jakub Klecker

Radek Babička | 10/19 |Rozhovory

Jakub Klecker

Jakub Klecker, od sezony 2019/2020 nový šéfdirigent Moravské filharmonie Olomouc, vystudoval dirigování na pražské AMU u Jiřího Bělohlávka a Tomáše Koutníka. Dosud působí jako hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského, dirigent Janáčkovy opery Národního divadla Brno a umělecký ředitel dětského sboru Kantiléna. Pravidelně spolupracuje s Národním divadlem v Praze a s většinou českých a slovenských orchestrů. Dirigoval v mnoha evropských zemích, Japonsku nebo Ománu. Opakovaně byl hostem mnoha festivalů včetně Pražského jara. Jako pedagog oboru dirigování působí na brněnské JAMU.

  • Pocházíte z hudební rodiny. Oba vaši rodiče byli operními zpěváky. V pěti letech jste začal hrát na klavír, později jste zpíval v dětském sboru Kantiléna. Byla hudba vaším nejoblíbenějším koníčkem už od dětství?
    Určitě ano. Aktivní poslech hudby byl v naší rodině neodmyslitelnou součástí každého dne. S bratrem Jiřím jsme si přehrávali opery na gramofonových deskách, s rodiči pravidelně navštěvovali zkoušky operního sboru, příležitostně jsme také „podomácku“ inscenovali různé operní výstupy. Za ty skutečné hudební základy vděčím paní učitelce Libuši Černé, ke které jsem docházel na hodiny klavíru, a Ivanu Sedláčkovi, zakladateli a sbormistrovi Kantilény, který každého zpěváka vychovával k velkému nasazení, píli a odpovědnosti.
  • V současné době Kantilénu úspěšně vedete již 14. rokem jako umělecký vedoucí a sbormistr. Za vašeho působení sbor opakovaně vyhrál prestižní sborové soutěže po celém světě. Čím vám Kantiléna tak přirostla k srdci?
    Kantiléna byla pro mě vždy druhou rodinou. Se sborem jsme absolvovali řadu zahraničních koncertních cest a soutěží. To člověka formovalo v mnoha ohledech. Sbormistr Ivan Sedláček mi postupně svěřoval dělené zkoušky a doučování, také jsem korepetoval na klavír. Snad každý interpret, který prošel dětským sborem jako zpěvák, mi určitě potvrdí, že je tato životní etapa pro profesionální hudební rozvoj to nejcennější. Člověk začne hudbu vnímat v širším kontextu, prohlubuje si harmonické i melodické cítění. Dětský sbor naučí mladého zpěváka morálním povinnostem, kolektivnímu přemýšlení a odpovědnosti. A to je pro budoucí dirigentské povolání jedna z nejdůležitějších věcí.
  • V Brně jste vyrůstal, studoval konzervatoř, působil v Kantiléně, ale pro další studium jste si vybral Akademii múzických umění v Praze. Proč jste se tak rozhodl?
    Po čtyřletém studiu na konzervatoři u Aleše Podařila jsem se rozhodl odejít do Prahy. Toužil jsem studovat u dirigenta Jiřího Bělohlávka. Tehdy byl o studium dirigování na pražské AMU velký zájem. Hlásilo se kolem dvaceti uchazečů, a nakonec přijali tři studenty. Bylo mi ctí navštěvovat hodiny významných dirigentů a pedagogů. První dva roky jsem byl studentem ve třídě profesora Radomila Elišky, později jsem hodiny absolvoval u Tomáše Koutníka. V magisterském studiu jsem dosavadní zkušenosti mohl rozvinout pod vedením Jiřího Bělohlávka. Poznal jsem nejen jednoho z nejpozoruhodnějších světových dirigentů, ale i skromného a upřímného člověka. Velmi rád vzpomínám také na další osobnosti dirigentské katedry – Leoše Svárovského, Františka Vajnara, Josefa Kuchinku, Jiřího Chválu nebo Lubomíra Mátla. Všichni tito dirigenti a sbormistři mi předali cenné zkušenosti a dbali na osobnostní rozvoj každého studenta. Velkou devízou studia na AMU byla každoročně možnost dirigovat celovečerní koncert s profesionálním orchestrem. Postupně jsem spolupracoval s řadou tuzemských filharmonií – Jihočeskou komorní filharmonií, Filharmonií Hradec Králové, Moravskou filharmonií Olomouc, Plzeňskou filharmonií nebo Filharmonií Brno.
  • Ve výčtu orchestrů jste zmínil Moravskou filharmonii Olomouc. Utkvělo vám z tohoto koncertu něco v paměti?
    Jako pedagog a garant tohoto projektu mě doprovázel Jiří Bělohlávek. Ve svém nabitém kalendáři si našel čas a strávil se mnou u filharmonie celý týden. Tehdy jsem byl posluchačem 4. ročníku. Připravovali jsme Brahmsovu 2. symfonii. Všichni hráči si přítomnosti Jiřího Bělohlávka nesmírně vážili, pracovní atmosféra byla velmi soustředěná a příjemná. Dá se říci, že Moravská filharmonie je i v současnosti jedním z mála tuzemských orchestrů, který podporuje mladé začínající dirigenty. Během sezony se uskutečňuje několik koncertů pod hlavičkou JAMU, které jsou nesmírně důležité pro nastupující dirigentskou generaci.
  • Ve stejném roce přišla také nabídka z Národního divadla Brno – z operního souboru, který byl vašemu srdci tak blízký…
    Když mi tehdy zavolala tajemnice opery s nabídkou ke spolupráci, neváhal jsem ani minutu. Byl to radostný okamžik. Jednalo se o asistenturu p. dirigentu Jaroslavu Kyzlinkovi při nastudování Janáčkovy opery Její pastorkyňa. Spolupráce s brněnským Národním divadlem dopadla velmi dobře a následovaly další velké úkoly. Na podzim roku 2004 jsem dirigoval premiéru Braniborů v Čechách Bedřicha Smetany (inscenace byla nejdříve provedena na Smetanově Litomyšli). V roce 2007 jsem se stal kmenovým dirigentem souboru Janáčkovy opery. Následovala samostatná nastudování operních a baletních titulů (Chačaturjanův balet Spartakus nebo Rossiniho Popelka). Při nedávném bilancování uplynulých 15 let v operním provozu jsem spočítal, že jsem za tu dobu připravil 48 operních a 7 baletních titulů.
  • S Národním divadlem moravskoslezským jste započal spolupráci v roce 2010. Od roku 2015 působíte na pozici hudebního ředitele opery. Jaké byly uplynulé čtyři roky v čele ostravské opery?
    S šéfdirigentskou pozicí jsem se měl možnost seznámit již v brněnském Národním divadle. Bylo to v letech 2013–2014 ve spolupráci s tehdejší šéfkou opery prof. Evou Blahovou. Uskutečnili jsme velmi úspěšné turné do Španělska – k výročí skladatelů Verdiho a Wagnera. Také jsme poprvé uvedli Dvořákovu operu Rusalka na Arabském poloostrově, přesněji v ománském hlavním městě Muscat. Mezitím přišla zajímavá nabídka z Ostravy. Ke spolupráci mě oslovil ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil, se kterým jsem měl možnost spolupracovat již dříve, například na Pucciniho opeře Turandot nebo Stravinského Životě prostopášníka. S velkou radostí jsem post hudebního ředitele přijal. Operní soubor NDM byl v té době velmi kladně hodnocen, premiéroval pozoruhodná a méně uváděná operní díla. I proto mě spolupráce lákala. Nastoupil jsem v roce 2015 do ansámblu s velkým uměleckým kreditem. Dramaturgie se vždy vyznačovala velkou progresí. Snažili jsme se, aby každá sezona byla vyvážená titulem od českého autora, italskou nebo francouzskou operou, a především méně často uváděným, ale přesto významným dílem 20. století. Každoročně jsme také pořádali předzpívání pro sólisty. Mladí a talentovaní pěvci často debutovali na našem jevišti s rolí, kterou později zúročili v divadlech po celém světě. I když je ostravský operní soubor menší než opera v Brně či Praze, jsem velmi rád, že dovedeme produkovat stejný počet premiér ve srovnatelné kvalitě.
  • Do Olomouce přicházíte z divadelního prostředí. V čem je rozdíl mezi operním a symfonickým provozem?
    V českém operním prostředí známe model repertoárových divadel. Od toho se odvíjí provoz a struktura jednotlivých sezon. To se týká také operního dirigenta v angažmá, který nastuduje jeden až dva tituly. U dalších premiér se podílí na přípravě často jako druhý dirigent. Inscenace se dává dohromady šest týdnů, převažuje dvoufázové každodenní zkoušení. Dalším typem operního dirigenta, především v zahraničí, je hostující umělec, který je oslovený na danou inscenaci. Příprava operního titulu se uskutečňuje v kratším časovém úseku. Nastudování bývá intenzivnější, často se na něm podílí orchestr složený výhradně z jednoho obsazení (bez „střídaček“) a jedno sólistické obsazení. Premiéra a reprízy se odehrají v horizontu jednoho až dvou měsíců. Inscenace i hudební nastudování drží více pohromadě. V symfonickém provozu se práce dirigenta zaměřuje primárně na orchestrální složku.
  • Vnímáte i případné rozdíly mezi hráčem z divadelního orchestru a hráčem z filharmonie?
    Mezi operním a symfonickým provozem spatřuji několik rozdílů. Především se to týká délky přípravy. Operní orchestr studuje tříhodinovou operu většinou na šesti samostatných zkouškách, zatímco filharmonii musí na 90 minut hudby stačit tři až čtyři frekvence během tří dnů. V opeře je to dáno střídáním jednotlivých hráčů, kteří si rozdělí počet zkoušek na polovinu, aby si dostatečným způsobem prošli celý operní titul. V repertoárových divadlech není možné, aby jednu operu hrálo jedno obsazení. Inscenace bývají na repertoáru několik sezon. I když se každoročně po prázdninách oprašují, musí je mít nastudovány všichni členové orchestru. Zatímco ve filharmoniích známe s velkým předstihem jmenovité obsazení na daný týden. Instrumentalisté se nestřídají a práce postupuje během tří dnů až do výsledného tvaru na koncertě. Od první chvíle se pracuje s detailem, vizí a orchestr rychle formujete ke společnému cíli.
  • Máte letos tedy takové malé výročí – 15 let působení na operních scénách. V roce 2020 ukončíte svoje angažmá v Ostravě. Jste vděčný za nabídku, která přišla z Moravské filharmonie Olomouc na sklonku minulého roku a nebude vám operní provoz chybět?
    Rozhodnutí opustit post hudebního ředitele opery NDM přišlo z několika důvodů. Považoval jsem za korektní o tomto záměru informovat s dostatečným předstihem, především kvůli kontinuitě a bezproblémovému fungování operního souboru NDM v brzké budoucnosti. Na takové řešení nejsme z našeho českého divadelního prostředí zvyklí. Často se posty opouštějí nedobrovolně, mnohdy zatím stojí vykonstruované důvody. Stačí se podívat na vedoucí posty v zahraničí, kontrakty se pravidelně uzavírají i s tříletým předstihem. Zásadnějším důvodem pro změnu bylo jistým způsobem vybočit z každoroční operní mašinérie, kdy vám vedoucí post neumožňuje soustředit se na studium partitur a dostatečně se věnovat dirigentskému řemeslu. Zdálo by se, že jedna nabídka střídá druhou. Oslovení z Moravské filharmonie přišlo shodou okolností v době, kdy se moje dirigentské přání a sny ubíraly do symfonické oblasti. Již delší dobu jsem toužil stanout v čele některé z našich tuzemských filharmonií. Samozřejmě jsem byl vděčný za časté hostování u většiny orchestrů, avšak z pozice šéfdirigenta můžete opravdu řemeslně pracovat na výrazných atributech a budovat specifický zvuk vám svěřené filharmonie. Velmi rád se zhostím od září 2019 tohoto významného postu. S Moravskou filharmonií, která pořádá i dva festivaly, Mezinárodní varhanní festival a Dvořákovu Olomouc, jsme v minulosti připravili spoustu krásných koncertů a s radostí mohu říci, že tento orchestr je mému srdci blízký.
  • Svoji dirigentskou profesi dělíte mezi několik významných vedoucích postů. Jak jste se naučil pracovat s časem, abyste všude odevzdal maximální výkon?
    Na prvním místě bych rád zmínil velkou podporu mé skvělé ženy Petry. Také synové, Kryštof a Vojtěch, mi dodávají potřebnou energii a vždy se nemohou dočkat, až zase budu s nimi doma. Pro mě je rodina stejně důležitá jako profese. Nejedná se o práci, která by byla časově ohraničena. Struktura jednotlivých dnů je odlišná. Osobní organizace nejméně jednoho roku dopředu je velmi nutná. Synchronizace hracích plánů tří tuzemských operních scén, plánování zkoušek a koncertů s Kantilénou, výuka studentů na brněnské JAMU, volné termíny pro hostování ve filharmoniích a od září také intenzivní spolupráce s Moravskou filharmonií.
  • Dodává vám právě pestrost vaší práce potřebnou energii?
    Dirigentskou profesi nelze v žádném případě chápat jako práci. Je to neustálý koloběh dávání a přijímání. Snažíte se orchestrům, sborům, sólistům předat něco svého, osobitého. Pokud to interpreti přijmou za své, odvděčí se vám tvůrčí a inspirativní interpretací a vy jste součástí něčeho mimořádného, vzácného. Z těchto okamžiků čerpáte dál a dál.
  • Na sklonku září vás čeká inaugurační koncert s MFO. Jaké skladby zazní a proč padla volba právě na ně?
    Program mého inauguračního koncertu bude sestaven ze skladeb českých autorů – Josefa Suka, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Ke všem těmto třem skladatelům mám velmi vřelý vztah. Na úvod zazní Sukův pochod V nový život, který je trochu příznačný také pro tento koncert, který je zároveň zahajovacím koncertem nové sezony. Filharmonie má nového ředitele, dramaturgyni, šéfdirigenta. Orchestr i celá instituce vstupuje do nové éry, věřím, že bude velmi tvůrčí a radostná. K violoncellovému koncertu Antonína Dvořáka mám velmi osobní vztah. Byla to moje první koncertantní skladba, kterou jsem jako student dirigování doprovázel společně se Symfonickým orchestrem Konzervatoře Brno. Čtvrtá symfonie Bohuslava Martinů je plná nadšení a optimismu, stejně se snažím přistupovat k životu i já sám.
    Zadáno pro: Moravská filharmonie Olomouc

    Nahoru | Obsah