Hudební Rozhledy
Liška Bystrouška
O Lisabonu se říká, že je jedním z nejkrásnějších měst Evropy. Slavný německý učenec Alexander von Humboldt ho kdysi vyhlásil za vůbec nejkrásnější (v závěsu za ním byly Neapol a Praha). Je to nepochybně pravda. Labyrint úzkých uliček čtvrti Alfama, vedoucí k románské katedrále Panny Marie zvané La Sé a k troskám pevnosti Castilo San Jorge nad městem, skýtající nádherný pohled na panorama Lisabonu a řeku Tejo chystající se definitivně splynout s oceánem, je věru úchvatný. Jsme na Pyrenejském poloostrově, a tak všude ve staré architektuře je cítit vliv maurské kultury, blízké severní Afriky a odlesk zlatých století, v nichž Španělsko a Portugalsko udávaly tón v dobývání světa. A Lisabon nezůstává jen při tom. Zejména po tzv. karafiátové revoluci v roce 1974 a po vstupu Portugalska do Evropské unie se Lisabon vydal na cestu prudkého rozvoje, jehož dosavadním vrcholem bylo velkolepé EXPO 98, po němž zbylo několik nesmírně působivých artefaktů: moderní funkční architektury, především Oceanárium - jedno z největších na světě, poskytující neopakovatelné pohledy na život ve vodě a kolem ní. A potom také most Vasco da Gamy, který spolu s Mostem 25. dubna a historickým akvaduktem tvoří charakteristické rysy této velmi dynamické multikulturní metropole.
V loňském roce měli lisabonští operní ctitelé poprvé možnost seznámit se s operní tvorbou Leoše Janáčka. Prostřednictvím koprodukce pražského Národního divadla a lisabonského divadla San Carlos byla s velkým úspěchem uvedena Janáčkova Její pastorkyňa. Budova divadla San Carlos byla po stavena po velkém zemětřesení v roce 1775, které Lisabon prakticky srovnalo se zemí. Domácí architekt José da Costady Silva postavil divadlo dle vzoru milánské Scaly a neapolského divadla San Carlos a o budově se praví, že její exteriér je první neoklasicistní budovou v Lisabonu. Otevřena byla 30. června 1973 představením opery Domenika Cimaresy La Ballerina Andante. Hlediště je velkolepě koncipováno ve stylu sesterských italských operních domů v pěti pořadích, s honosnou královskou lóží uprostřed, která ovšem v současné době nehostí korunované hlavy a jiné mocnáře pobývající v Portugalsku, ale poskytuje přístřešek osvětlovačům s jejich reflektory. Jeviště je, jak je tomu zvykem v tomto typu divadel, mírně zešikmeno. Budova by potřebovala vylepšit zvenčí i zevnitř, ale její technické vybavení je na velmi solidní úrovni. V tři čtvrtě miliónové metropoli Portugalska se opeře příliš nedaří - hraje se zde jen několikrát do roka. Letos od února do června to byly čtyři opery, každá vždy během jednoho týdne ve čtyřech představeních. Dramaturgický výběr rozhodně není nezajímavý, nejprve to byl v únoru Wagnerův Parsifal, poté v březnu Rossiniho Lazebník sevillský, od 30. dubna do 6. května následovala naše Liška Bystrouška a sezóna bude ukončena v červnu inscenací jedné operní domácí novinky. Po loňské pastorkyni přišla lištička z brněnských lesů. Tentokráte byla koprodukčním partnerem Janáčkova opera v Brně. Dirigent Jan Zbavitel, který se v Lisabonu představil už v Její pastorkyni, znovu prokázal svůj blízký vztah k Janáčkovu dílu a schopnost jeho citlivé a působivé interpretace. I když pro lisabonský orchestr není Leoš Janáček v žádném případě jeho kmenovým autorem (oproti loňské Pastorkyni se velká část orchestru proměnila), vyzněla pod Zbavitelovou taktovkou Liška Bystrouška přesvědčivě a autenticky. Recenzent premiéry, která se konala 30. dubna 2001, uvedl svou recenzi uveřejněnou o dva dny později v prestižním lisabonském listu PÚBLICO slovy: „Konečně jedna opera, na kterou se opravdu vyplatí koupit si vstupenky ”. A recenze končí konstatováním, že „tato opera přináší uspokojení, radost a pohlazení na duši ”. Tento zážitek umocnilo i režijní pojetí Václava Věžníka , jež ve scéně Ladi slava Vychodila a v kostýmech Josefa Jelínka se snaží podtrhnout právě tyto rysy Janáčkova díla. Přes technické problémy způsobené odlišnými podmínka mi lisabonského jeviště (zešikmená scéna, neexistence točny) se podařilo najít řešení, jež brněnskou inscenaci přeneslo prakticky beze změny. Významnou práci odvedl choreograf Daniel Weisner s žáky místního baletního učiliště. Inscenaci dominují Yvetta Tannebergerová a Ivan Kusnjer. Tannenbergerová je rozkošná, půvabná Liška, bravurní ve vokálním zvládnutí svého partu, stejně jako v hereckém ztvárnění role. Ivan Kusnjer opět prokázal svou naprostou suverenitu v této roli. Jeho Revírník je důsledně stavěn v celistvém kompozičním oblouku vrcholícím strhujícím finále. Jejich znamenitými sekundanty byli Richard Novák - dnes nepochybně nejlepší Farář operního jeviště - a skvělý Alfred Hampel v dvojroli Rechtora a Komára, který oslňoval nejen brilancí pěveckou, ale také udivující téměř akrobatickou mrštností. Zaujali rovněž Jolana Fogašová v roli Zlatohřbítka a František Zahradníček v roli Harašty. Z menších rolí bych jmenoval především Revírníkovou Libuše Márové a Lapáka Adriany Hlavsové. Dobrá věc se podařila. Představení vysoce ohodnotil i přítomný velvyslanec České republiky v Lisabonu, dr. Kvapil (původem Brňák), který konstatoval obrovský zájem portugalského publika o české umění a českou hudbu, vyjádřil svou radost nad tím, že tentokráte to byli brněnští umělci, kdo pomohl dalšímu průniku Janáčkova díla do světa a také přesvědčení, že podobná akce nebyla a nebude akcí poslední.