Hudební Rozhledy
Zahraniční dirigenti
V rámci letošního 56.ročníku Pražského jara se posluchačům představily pouze dva symfonické orchestry ze zahraničí - Hallé Orchestra s Markem Elderem a Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam,vedený Riccardem Chaillym - za to však festival navštívila řada světově proslulých dirigentů.S Českou filharmonií vystoupili Jurij Simonov a John Eliot Gardiner,s Pražskými symfoniky Serge Baudo a se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu Roger Nierenberg.
ČF pod taktovkou sira Johna Eliota Gardinera
Mediálně známé umělce provází vět šinou taková řada superlativů,že setká ní s jejich skutečnými schopnostmi při vystoupení může nakonec vzhledem k našim přehnaným pře stavám o jejich genialitě přinést i značné zklamání. V případě dirigenta, sira Johna Eliota Gardinera, který Prahu navštívil poprvé a 18.5. předstoupil ve Smetanově síni před Českou filharmonii, tomu ale bylo právě naopak. Dirigentské mistrovství,které pře vedl,všechna očekávání ještě předčilo.Vynikající výkon,který náš první orchestr předvedl, opět potvrdil,jak důležitou roli osobnost dirigenta v tomto složitém procesu hraje.
Po několika prvních taktech Dvořákovy symfonické básně Polednice,op. 108 ,bylo totiž okamžitě zřejmé, že Česká filharmonie má před sebou autoritu, kterou plně respektuje. Skladatelovu rafinovaně instrumentovanou par tituru dokázal Gardiner rozeznít do neskutečné zvukové nádhery,v níž ne opomenul ani sebemenší barevný odstín a detail. Skladba je však Českým filharmonikům blízká, i když ji už celou řadu let nehráli. Proto pravým prubířským kamenem jejich výkonu se stala teprve až obě díla následující: písňový cyklus Letní noci, op.7 Hectora Berlioze a zejména Symfonie č.5 d moll, op.47 Dmitrije Šostakoviče, která se v jejich repertoáru objevují ještě sporadičtěji.
Sólového partu v Berliozových šesti písních se ujala mezzosopranistka Bernarda Fink. Skvostné dílo,patřící k tomu nejpůsobivějšímu, co kdy Berlioz vytvořil, interpretovala společně s citlivě doprovázející Českou filharmoniís úžasným prožitkem a v obrovské výrazové škále - od převažujícího smutku až k rozverné náladě písně úvodní a závěrečné.
K provedení vpravdě excelentnímu však dovedl Gardiner Českou filharmonii především v Šostakovičově Páté. Všechny nástrojové skupiny, z nichž se řada hráčů pře vedla vynikajícími sóly, byly perfektně připraveny a reagovaly na sebemenší dirigentovo gesto. Zvláštní uznání si však tentokrát zaslouží zejména smyčce. Jejich zvuk, jednolitý, sytý a podmanivý, prohloubil naléhavost a výrazovou expresivitu díla do té míry, že se až tajil dech.