Hudební Rozhledy
Na špičkovou operu už i do Palace Cinemas
Úspěšnému projektu přímých přenosů z Metropolitní opery Met in HD do kin vznikla konkurence. Mezinárodní distribuční síť Emerging Pictures rozšířila nový fenomén přenosů operních představení – živě nebo ze záznamu – do kin o evropské scény především Itálie včetně milánské La Scaly, benátského La Fenice, divadel ve Florencii, Boloni, Parmě, ale i Španělska zastoupeného operou v Barceloně nebo architektonicky odvážným Palácem umění královny Sofie ve Valencii. Zařazeny jsou i přenosy ze Salcburského festivalu, Paříže, belgického Liège nebo petrohradského Mariinského divadla. K tomuto mezinárodnímu projektu Opera in Cinema se u nás připojila síť multikin Palace Cinemas a začala od letošní sezony – možná až příliš nenápadně – nabízet přenosy oper, baletů a koncertů vážné hudby v rámci Palace Classic. Zájemci v Praze a v Brně tak už mohli být 7. 12. 2009 přímými svědky zahajovacího představení letošní sezony La Scaly – Carmen v nastudování Daniela Barenboima, dubnový program obsahoval záznam nastudování Gounodovy opery Romeo a Julie ze Salcburku 2008 proslavený Rolandem Villazónem a vycházející hvězdou Nino Machaidze, přímý přenos Únosu ze serailu z Barcelony a přímý přenos Verdiho Boccanegry ze Scaly. V titulní – barytonové – roli vystoupil legendární tenorista Plácido Domingo, kterého jsme v této roli už mohli vidět v únoru během přímého přenosu z Metropolitní opery, je tedy co srovnávat. V květnu pak byl na programu záznam Aidy ze Scaly a odtud pak i přímý přenos Zlata Rýna.
Je dobře, že mezi více než stovkami kin ve více než 25 zemích celého světa je v evropském projektu Opera in Cinema i Česká republika. Jen je škoda, že o tom zatím ví pouze hrstka lidí. Palace Cinemas totiž tento projekt „schovalo“ na svých webových stránkách mezi další nenápadné titulky prokliků na liště v rámci akcí. Zatímco společnost Aerofilms své před třemi lety obchodně nejisté zahájení přenosů z MET u nás umístila do více než skromného kina Aero na žižkovském dvorečku se zázemím na hony vzdáleným luxusu i snobismu MET, cíleně zaměřila propagaci právě na operní publikum s pomocí podpory našich institucí a osobností z oblasti tzv. vážné hudby. A záhy bylo vyprodáno nejen v Praze, ale i dalších kinech, která se houfně začala připojovat. Palace Cinemas se sice v Praze honosí přepychovým prostředím sálu v centru Prahy ve Slovanském domě i uvítacím šampaňským v ceně vstupenky, při propagaci svého operního programu však zůstává u zaměření na cílovou skupinu filmového diváka. Jenže operní divák většinou není zvyklý sledovat, co právě uvádějí multikina. Hlediště kina tak bývá při operních přenosech zatím zaplněno dosti sporadicky. Škoda. Navíc nelze dlouhodoběji plánovat ani získat přehled o celé sezoně (a to i zpětně). Na webových stránkách Palace Cinemas chybí program na celou sezonu a ani „mateřské“ stránky www.operaincinema.com (pouze v angličtině) nepomohou, navíc orientace na nich je dosti nepřehledná a zdlouhavá. A získat například informace o tom, kdy byl pořízen záznam opery, vyžaduje pokročilou znalost internetových vyhledávačů. Určitým handicapem může také být, že na rozdíl od přenosů z MET, k nimž Aerofilms doplňují české titulky, Palace Classics ponechává jen ty anglické.
Podstatné ovšem je, že z této pomyslné soutěže přenosů profitují operní diváci, jimž se takto ještě více rozšířila dostupná operní nabídka a možnost srovnávání. Je zřejmé, že rozdíl není v kvalitě zpěváků – jde o pěvecké hvězdy putující po operních scénách celého světa. Zcela srovnatelná je i technická kvalita obrazu a zvuku. Ta hlavní odlišnost a lákavost spočívá v rozmanitosti operních scén, odkud jsou přenosy pořizovány; a jak se z dosavadních režií záznamů jeví, nám Evropanům je bližší – řekněme – méně „akční“ způsob záznamu.
Při Puritánech z Boloně byl „genius loci“ z tohoto přenosu cítit. Oproti přenosům z MET byl mnohem intimnější a divák v kině měl výraznější pocit, že sedí v hledišti starobylého Teatro Comunale a může si udělat přesnější představu o divadelní podobě inscenace. V rolích nešťastných milenců, kteří se musí kvůli politice a válce přechodně odloučit, aby se opět sešli ve šťastném finále, se blýskli tenorista Juan Diego Flórez jako lord Artur a sopranistka Nino Machaidze jako Elvíra, tu jsme mohli slyšet i u nás při jejím nedávném pražském recitálu. Oba zpívali ve skvělé pěvecké kondici a barvy jejich hlasů se k sobě výborně hodily. Hlavně Machaidze ukázala, že svému zoufalství i radosti dokáže dát i emocionální hloubku. Inscenaci ocenili hlavně diváci, kteří těžce nesou výstřelky modernistických režisérů – zkušený italský operní režisér a scénograf Pier’Alli sice v sedmdesátých letech vedl experimentální avantgardní divadlo Ouroboros, ale Puritány pojal tradičně, snad až zastarale, když například scény pronásledování Artura mohly až budit úsměv – rozhodně ale nebyly směšné. Tomu zabránily strhující výkony všech sólistů, sboru i orchestru pod taktovkou sympatického mladého dirigenta Michella Mariottiho.
Dnes již etablovaný projekt přímých přenosů oper z MET do kin zahajoval sezonu 2007/8 přenosem Gounodova Romea a Julie; tehdy dirigoval Plácido Domingo, Julii zpívala Anna Netrebko a Romea Roberto Alagna v režii Guy Joostena. O rok později ve skalní salcburské jízdárně v rámci festivalu 2008 realizoval stejnou operu režisér Barlett Sher s dirigentem Yannickem Nézet-Séguinem a Rolandem Villazónem a Nino Machaidze v hlavních rolích. Možnost porovnat obě nastudování využila 6. 4. 2010 v multikině Palace Cinemas v pražském Slovanském domě jen asi dvacítka těch, kteří tuto operní hostinu vypátrali. Škoda, stůl se prohýbal operními lahůdkami, které dvojice protagonistů servírovala ze záznamu skoro až marnotratně. Ale hosté, kteří přišli, určitě nelitovali.
Je to podobně jako s olympiádou – při splnění určitých profesních limitů už je jedno, kdo právě toho dne vyhraje. Záleží na momentální kondici a na štěstí, často i na osobním vkusu rozhodčích. O tom, že jak Netrebko a Alagna nebo Machaidze s Villazónem „olympské“ operní limity splňují, netřeba pochybovat – dlouhodobě nás přesvědčují, že nejsou žádné mediální bubliny na jedno použití. A tak o výsledném dojmu rozhoduje hudební nastudování a scénické aranžmá.
A právě odlišné pojetí dirigentů učinilo salcburskou inscenaci zážitkem: zatímco Domingo v MET vsadil na jistotu tradičního vnímání Gounoda jako lyrického a romantického skladatele francouzské školy, umocněnou ještě postmoderně kýčovitou postelí milenců jako z telenovely, supernova mezi nastupující generací mladých dirigentů – Kanaďan Yannick Nézet-Séguin – pojal Gounoda jako skutečné drama a zdůraznil tragiku neodvratného osudu veronských milenců. Zkušený režisér Barlett Sher (který se ale příliš neblýskl v metropolitních Hoffmannových povídkách) s tímto pojetím souhlasil nebo je alespoň respektoval, navíc plně využil unikátního „genia loci“ ochozů salcburské skalní jízdárny. V Salcburku perfektně zvládli soubojové scény, navzdory tomu, že kostýmy Christine Zuber se zhlédly v mírně vyšinuté soudobé filmové optice estetiky renesance.
Absolutorium si ovšem vedle dirigenta zaslouží Julie Nino Machaidze a Romeo Rolanda Villazóna. Oba na pódiu salc¬burské jízdárny nechali svou duši, Villazón navíc utopenou v litrech potu, jak doložila neúprosná voyeurská kamera. Proč je třeba „kamerovat“ lidské hlavy ve stonásobném zvětšení, je spíše otázka pro konzumenty bulvárních tiskovin, mezi které snad návštěvníci opery stále ještě nepatří.
Opera in Cinema – Vincenzo Bellini: Puritáni. Záznam koprodukční inscenace Teatro Comunale di Bologna, Tea¬tro Massimo di Palermo a Teatro Lirico di Cagliari. Dirigent Michell Mariotti, režie, scéna a kostýmy Pier’Alli. Přenos 16. 3. 2010 z Teatro Comunale Bologna.
Charles Gounod: Romeo a Julie. Záznam inscenace ze Salz¬burger Festspiele 2008. Dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie Bartlett Sher, scéna Michael Yeargan, kostýmy Catherine Zuber. Přenos 6. 4. 2010 z Felsenreitschule.