Hudební Rozhledy
Febiofest opět s množstvím hudby
Na rozhraní března a dubna se v Praze konal 17. ročník Febio¬festu, filmové přehlídky, kterou Fero Fenič s týmem spolupracovníků opět připravil bez ohledu na finanční problémy na výborné úrovni. Tak mezi 25. 3. a 2. 4. po devět dní sály hlavně ve smíchovském Cinestaru, kde bylo hlavní centrum festivalu, zaplňovali zájemci o současné filmové umění.
Mezi 23 sekcemi, na které se letos festival rozrostl, se opět dostalo vrchovatě na hudbu. Jak hudbu filmovou, tak živou, neboť populární mezi mládeží byl i Febiofest Music Festival tvořený koncerty kapel v garážích Cinestaru a v pizzerii, kde se střídaly hlavně skupiny hrající world music.
Věnujme se ale hlavně filmové hudbě. Výborným nápadem letošního Febiofestu a největší hudební událostí festivalu bylo dvojí promítnutí němé klasiky s živým orchestrálním doprovodem v sekci Zvláštní uvedení. Něco, o co se kdysi snažil i Filmový festival v Karlových Varech a co posléze opustil – uvést některé z pokladů němého filmu s novou hudbou – Febio zorganizovalo poprvé a s velkým úspěchem. Pozváním Orchestru Berg se dostalo slavnému francouzskému filmu dánského režiséra Carla Theodora Dreyera Utrpení Panny orleánské (1928) toho nejlepšího hudebního doprovodu. Soubor specializovaný na soudobou hudbu uvedl ve zcela zaplněném kině Lucerna speciálně pro film napsanou partituru litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse premiérovanou loni ve Vilniusu. Pod plátnem usazený orchestr řízený Peterem Vrábelem připravil publiku zážitek odpovídající působivému snímku, který expresivně, hlavně mimikou detailů tváří, líčí odsouzení a upálení Jany z Arku. Výkon francouzské herečky Marie Falconettiové, jakož i dalších herců (poznali jsme mezi nimi i tehdy mlaďounké Antonina Artauda a Michela Simona) ve spojení s minimalistickou hudbou sedmasedmdesátiletého skladatele vytvořil nový artefakt, u kterého vůbec nevadilo, že hudba není doslovnou ilustrací promítaného děje. Autor do ní zakomponoval i sborovou část ze své kantáty, takže závěr i s nahranými zvony byl skutečně působivý. Nadšený sál (bylo vyprodáno na obou představeních) přítomnému skladateli i orchestru připravil dlouhé ovace.
Ze současné filmové tvorby dva největší zážitky poskytla sekce Panorama světového filmu uvedením francouzského snímku Gainsbourg a rumunsko-francouzské koprodukce s ruskými herci Koncert. Gainsbourg v režii debutanta Joan¬na Sfara, ve Francii známého tvůrce komiksů, je biografickým vyprávěním o skladateli, zpěvákovi i herci Sergi Gains¬bourgovi, velké legendy hlavně 60. a 70.let 20. století. Snímek, v němž skladatele hraje Eric Elmosino, spojuje reálná fakta z jeho života (židovský původ, dětství za okupace, studium, setkání s Borisem Vianem, psaní pro francouzské hvězdy té doby, jeho milostné aféry s Bardotovou, Birkinovou…) se snovými sekvencemi, v nichž je vidět komiksový původ režiséra. Ve filmu zaznívá mnoho Gainsbourgových písní (včetně proslulé J’taime mois non plus), ale i nová hudba Oliviera Daviauda.
Koncert rumunského exilového režiséra Radua Mihaileana je politickou komedií s hořkými prvky, opět se váže k židovskému tématu (Židé v SSSR za Brežněva a antisemitismus), ale pozadím není pop nýbrž hudba vážná. Příběh pomsty za Brežněva vyhozeného dirigenta Velkého divadla Filipova je sice vymyšlený, ale má mnoho reálných prvků (nesnáze židovských muzikantů v sovětských orchestrech). A protože se děj odehrává v současnosti a obsahuje i humorné podání života v dnešním Rusku včetně chování bývalých i současných komunistů, publikum se baví. Nevadí mu přehnaná fakta (za Brežněva pronásledovaní nechodili do gulagů, ale spíše do blázince apod.) a oceňuje spoustu nádherné hudby – hlavně důležité závěrečné scény s Čajkovského houslovým koncertem během pařížského koncertu Filipova (hraje ho Alexej Guskov).
Politika je také v pozadí jiného snímku – v sekci Iránské jaro promítnutého díla režiséra Bahmana Ghobadiho Nikdo nic neví o perských kočkách. V téměř dokumentárním stylu natočený snímek se zaměřuje na těžký život undergroundových kapel v současném Iránu, kde je rocková či bluesová hudba nepřípustná. Pronásledování muzikantů, jejich snaha uniknout a tvořit si po svém ve stálém nebezpečí v současném Teheránu, zasahování policie, problémy s vycestováním atd… to vše nám mnohé připomíná. Přitom ve filmu uvedené skladby ukazují vysokou úroveň i nápaditost autorů i interpretů.
Festival ale přinesl i některá zklamání, jedním z nich byl americký snímek Guy a Madeline se rozešli v parku režiséra Damiena Chazelleho v sekci Proti proudu. Romance mezi jazzovým trumpetistou a introvertní dívkou v současném Bostonu je natočena ve stylu amerického nezávislého filmu 60. let a ani hudebně nenabízí nic přitažlivého. Zajímavější byla britská scéna v sekci Pocta režisérovi Terenci Daviesovi. Kriticky zaměřený tvůrce k současné Británii ve svých snímcích většinou zobrazujících jeho rodný Liverpool používá dobové hudby jako jednoho z hlavních prvků, a tak snímky jako Vzdálené hlasy, klidné životy či dokument O čase a o městě nabídly spoustu hudby a písní ze 40. a 50. let, které prožíval Davies v kinech s tehdejšími hudebními idoly. A kdo chtěl slyšet vítěze letošních Oscarů, Zlatých globů, Grammy či britských BAFTA cen (vše za hudbu), navštívil v sekci Febiofest Junior animovaný americký snímek Vzhůru do oblak (režie Pete Doctor a Bob Peterson, hudba Michael Giacchino).
Letošní Febio určitě nezklamalo a většina z nových filmů se později objeví i v distribuci. Vítězem soutěžní sekce Nový evropský film se stal turecký film Děti z Diyarbakiru režiséra Miraze Bezara (Kurda žijícího v Německu) o dvou malých kurdských sourozencích s kriminálními i politickými prvky, hudbu pro něj napsal Mustafa Biber a cenu předal předseda třiatřicetičlenné divácké poroty, dirigent Libor Pešek.