Hudební Rozhledy
Dva debuty v Pucciniho Tosce
I inscenace, jejichž premiéra se uskutečnila již před mnoha lety, ukazují, že ani zdánlivý vstup do inscenačního déjà vu nemusí být omezením, ba naopak, že jistota promyšleného a ověřeného řešení stále nabízí i nepřeberné množství jemností dalšího tříbení interpretačních detailů. Nejnověji na toto téma nabídla látku k přemýšlení Tosca ve Státní opeře Praha s novými pěvci.
Inscenaci, uchvacující již v roce 1947 závratnými podhledy do výšin chrámu, paláce a věže (nikým nepřekonaný scénický rukopis Josefa Svobody), původně režíroval Karel Jernek. V roce 1999 ji na scénu vrátil režisér Martin Otava s pokorou a novou živostí. Klasický rozvrh vztahů zůstal neporušen. Optickou obnovu umocnil příkladným smyslem pro styl i pro jevištní efekt kostýmní výtvarník Josef Jelínek. Po více než půldruhé stovce repríz tuto inscenaci nyní hudebně osvěžil dirigent Ondrej Lenárd. Do provedení vnesl
plný, dramaticky plastický zvuk, přirozenost temp a soustředění na souhru. Orchestr pod jeho zkušeným vedením spolehlivě podtrhoval drama na scéně.
Kdysi se v této inscenaci vystřídaly desítky výtečných domácích pěvců od Podvalové po Děpoltovou, od Kachela po Zahradníčka a od Otavy po Švorce. S návratem před jedenácti lety, v italštině, začali dominovat pěvci ze zahraničí. Nyní k sobě hlavní pozornost obrátili noví protagonisté, kteří do inscenace vstoupili v osobních premiérách. V Čechách působící bulharská sopranistka Christina Vasileva vytvořila Tosku jako postavu spíše citově křehkou a zranitelnou než suverénní a dominující. I takové pojetí je možné a u ní logické: těžiště jejích rolí leží v lyrickém oboru. Přesto ukázala, že i měkkým sopránem lze dostát téměř všem nárokům partu s vyrovnanou barvou hlasu, dokonce i ve střední a nižší poloze, v parlandu i v exponovaných výškách. Ani v nejvypjatějších situacích hlas nepřepínala a stále kontrolovala krásu tónu. Dosáhla tak jemností, jaké bývají dramatickým sopránům odepřeny. Citlivé, inteligentně propracované pěvecké ztvárnění bylo napoprvé provázeno určitou nervozitou opakovaných gest. Cavaradossiho ztvárnil Tomáš Černý, v Praze velmi vytížený lyrický tenor, tedy i on mimo svůj obor. Také jeho hlas je veden zněle a snaživě, ale s menší výrazností v okrajových polohách. Dramatické vrcholy jsou na hranicích jeho možností, přesto zní jistě, byť ne v oslnivém lesku. Styl sice zůstává český, s rezervami pro další kultivování intonace i výrazu, ale celek výkonu byl i tak pro Státní operu pozoruhodný. Oč by mohl být herecký ponor sopranistky do role umírněnější, o to více by mohl být u tenoristy opravdovější. Také to však může brzy dozrát, budou-li oba otevřeni moudrým konzultacím.
Třetí pěveckou dominantu vytvořil zkušený, charismatický a pěvecky suverénní Richard Haan v roli Scarpii. Jeho umělecký vklad nejen do této role by zasloužil zvláštní studii. Ve vedlejších úlohách zaujali hlasově Milan Bürger a Lukáš Hynek Krämer. Rovněž u nich by bylo možno v prvém případě herecky ubírat a v druhém přidávat.
Představení s inovací obsazení ukázalo, jak zajímavé, překvapivé a ve výsledku vzrušující může být, dostanou-li velké úkoly umělci nadaní zdravou ctižádostí, a jak orchestru prospívá inspirující dirigent. A vůbec: jak lze i ze 157. reprízy učinit sváteční večer.
Praha, Státní opera – Giacomo Puccini: Tosca. Dirigent Ondrej Lenárd, režie Martin Otava (podle režijní koncepce Karla Jerneka), scéna Josef Svoboda, kostýmy Josef Jelínek. Premiéra 7. 6. 1999, psáno z reprízy 2. 4. 2010.