Hudební Rozhledy
Jak Janáček k Othellovi přišel
Shakespearův Othello se na baletní scéně objevuje poměrně často. V některých případech jde o inscenování kompozic psaných přímo na tento námět (jako příklad uveďme díla Alexeje Mačavarianiho, Borise Blachera nebo našeho Jana Hanuše), jindy choreografové využívají „cizí“ hudby. Tak tomu bylo už v roce 1818 v Miláně v nastudování Salvatora Vigana, které je považováno za historicky první baletní podobu Othella, ve 20. století např. v choreografiích Ninette de Valoise, Serge Lifara, Johna Neumeiera a v asi v nejslavnější verzi, v Maurově pavaně José Limona (na hudbu Henryho Purcella). Nyní se stejně rozhodl postupovat také Youri Vámos, když uvedl svého Othella na scéně Národního divadla v Praze.
Po Louskáčkovi a Romeovi a Julii v ND a Spící krasavici v SOP je Othello čtvrtou Vámosovou prací, kterou máme možnost poznat. Tentokrát se však nejedná o přenesení už existující verze, nýbrž o choreografii postavenou přímo pro Prahu. Opět budí úctu, opět nese znaky charakteristické pro Vámosovu tvorbu, originalitu ve formování pohybů i postojů, vysokou, téměř akrobatickou technickou náročnost a odpoutávání jednotlivých tanečních pasáží od konkrétní dějové situace směrem k abstrakci. Tento rys však v případě Othella působí kontraproduktivně. Podtrhuje zamlžení příběhu a Othello jako dramatická láska se bez příběhu neobejde. Právě libreta jsou někdy spornou stránkou Vámosových choreografií. V Louskáčkovi a Spící krasavici původní děj nadbytečně zkomplikoval, paradoxně v Othellovi – ačkoli Shakespearova předloha je sama o sobě mnohem bohatší a inscenačně vděčnější než děje Čajkovského baletů – je obsah z velké části překvapivě okleštěn. Na jedné straně se zdá, že se Vámos jako autor libreta a režisér chtěl odpoutat od shakespearovských reálií, na druhé straně jako by příliš spoléhal, že divák Shakespeara zná a s nejasnostmi si poradí.
Dramaturgická stavba je slabinou inscenace. Čistá minutáž celého představení má přibližně jen 75 minut, z toho první polovina je poměrně rozvleklou expozicí s dějem, který se o Shakespeara přímo neopírá, popisuje (doslova!) prehistorii příběhu a není příliš přehledný (lid Othella vylučuje, a zároveň přijímá za vůdce, Jago se hned pokusí o Othellovu záhubu atp.). Vlastně teprve druhá polovina večera začíná tam, odkud se odvíjí Shakespearovo drama, a během pouhých 30 minut je vše vyřešeno. Tedy – vyřešeno… Vyřešeno není nic. V průběhu jedné sekvence se stačí odehrát vyprovokování Cassia, zavraždění Roderiga i Jagovo očernění Desdemony a v průběhu závěrečné scény uškrcení Desdemony. Ale zásadním problémem je, že Othello se tu nikdy nedozví, že jeho choť byla nevinná, že vraždil zbytečně. Přitom to je tragické jádro celého příběhu.
Po dějově nejasném začátku se inscenace zaměřuje spíše na zobrazení emocí než dramatických situací. Ale i to se děje – přes veškerou choreografickou vynalézavost – jaksi jednostrunně: Othello je především animální barbar, Desdemona křehká oběť, Jago padovský skinhead, Cassio s Roderigem a Emilie s Biankou nejsou od sebe výrazněji rozlišeni a občas zanikají v davu. Pocit obecné abstrakce podtrhuje scénografie Peta Halmena, pracující se světelným kotoučem a dvěma velkými plastickými torzy, zaťatou tmavou pěstí a bílou paží v ladném gestu. Strohost Halmenova řešení naruší jakási mřížová drtička, která se sice na scéně objeví jen jednou, ale působí cizorodě. Výrazným výtvarným prvkem jsou dlouhé kabáty mužů. Zajímavé (a pro abstraktní ladění inscenace příznačné) je, že Othello není tmavě nalíčen, má pouze tetování na rukou.
Dramaturgický přístup však není jedinou spornou stránkou inscenace. Otázkou je i zvolený hudební doprovod. Vámos sáhl po tvorbě Leoše Janáčka, konkrétně po různě poskládaných úryvcích z Tarase Bulby, Lašských tanců, Sinfonietty, předehry Dunaj a Suity pro smyčcový orchestr. Vznikla jakási zvláštní koláž (kterou orchestr Národního divadla za řízení Davida Švece velmi dobře zahraje). Působí nekompaktně a násilně. Přiznám se, že nevím, nakolik je podobné volné zacházení s ucelenými hudebními kompozicemi vůbec legitimní. Jistě, není to poprvé, co se něco podobného děje. Ale umí si třeba Youri Vámos sám představit, jak by reagoval, kdyby někdo vytvořil podobnou míchanici z různých částí jeho choreografií? Janáček nepsal díla k volnému použití, nýbrž kompozice zcela promyšlené, ucelené, v některých zde použitých skladbách navíc programní. Jistě je lze použít k choreografickému zpracování – vzpomíná se na Machovovy Lašské tance, skvělý byl kdysi Ogounův brněnský Taras Bulba, světoznámá je Kyliánova Sinfonietta (abych uvedl jen tituly, o něž tu jde). Ale kde je zakotveno právo udělat z nich libovolné potpourri? Kromě toho se často jedná o tak notoricky známé melodie, že rázem vyvolávají kontraproduktivní asociace. Např. Starodávný z Lašských tanců spolehlivě dodá nástupu sebevědomé společnosti folklorní přídech a formování Othellova pluku připomene za jeho tónů zrod Ondrášovy zbojnické bandy (včetně jednoho očividného zrádce).
Vámos jako autor libreta a režisér nepřipravil sám sobě jako choreografovi snadnou půdu. Snad proto jeho Othello nestrhuje, nedojímá, působí chladně, jen s obdivem k artistnosti celé choreografie. I v ní – přes inzerovaný důraz na emoce – jako by převládala racionální konstrukce. Pro zdůraznění Othellova společenského vyčlenění vymyslel Vámos svému hrdinovi specifický pohybový slovník. Jeho prvky však zůstávají stále stejné a nezmění se ani vzplanutím žárlivosti. Pojetí Desdemony je založeno na kontrastu poddajnosti a vláčnosti ve chvílích lásky a trhaných pohybů vyjadřujících nejistotu a úzkost v okamžicích stresu. Vysoce expresivně je postavena závěrečná scéna, ložnicový duet Othella a Desdemony pojatý téměř jako zápas. Postavě Jaga libretista a režisér nepřiznal žádnou motivaci jednání a choreograf ho obdařil sice výraznou, leč omezenou škálou pohybových prvků stylizované slizkosti. Ke škodě věci není zřetelně dotažen ani Jagův osud.
Otazníky a sporné body inscenace jsou však plně vyváženy tanečními výkony baletního souboru ND. Prakticky všichni zúčastnění zvládají nároky Vámosovy choreografie na vysoké úrovni, pokud jde o představitele hlavních rolí, navíc s velkým osobnostním vkladem. Othella a Desdemonu tančili v obou premiérách Richard Kročil a Zuzana Susová. Ona celkovým projevem něžná a dívčí, téměř od počátku tragická hrdinka, Kročil má v sobě grandezzu velké osobnosti, což je pro postavu maurského vojevůdce jistě výhodné. Vámosův pohybový slovník Kročilovi dokonale „sedí“ a provedení závěrečné scény je od obou bravurní. Teprve v repríze nastoupila do hlavních postav alternace – Michal Štípa a Klára Kutilová. Štípa při plném zachování „barbarského“ pojetí působí lyričtěji. Čím snadněji se zamiluje do Desdemony, tím důvěřivěji podlehne Jagovu našeptávání (což je výhodné pro zkratkovitost Vámosova libreta), tím zoufaleji prožívá chvíle žárlivosti. Pro Kláru Kutilovou se Desdemona stala velkou příležitostí, již plně využila. I ona má v sobě něhu, ale přináší na scénu také sílu a zralost ženské osobnosti. Složení obou alternací je tím pádem zajímavé v určité partnerské protikladnosti. A jestliže vrcholem premiérového obsazení je expresívní finále, vrcholem dvojice Kutilová – Štípa jsou obě milostná dueta.
Vynikající výkon podává rovněž Viktor Konvalinka jako Jago. I při režijním zjednodušení této postavy do schématu hadovitého intrikána. Konvalinka dokáže svého skinheada odlehčovat, tím postihovat jeho dvojí tvář a zároveň přinášet pocit určitého tajemství. Alternujícího Karla Audyho zrazuje jeho subtilita, Jagova zlodušnost je tudíž u něho výrazově poněkud chtěná. V nedělní repríze se v Audyho provedení objevilo i několik technických nepřesností. Z provedení postav Roderiga a Cassia vyšla lépe premiérová alternace, Alexandre Katsapov a Ondřej Novotný. Také provedení sborových sekvencí zaslouží plné uznání, byť dramatický význam některých hromadných scén uniká, takže podtrhuje pocit obecnosti.
Přes všechny výhrady, které je možno k Vámosově verzi Othella mít, jde o inscenaci, která stojí za pozornost. Znovu dokládá umělecké kvality současného baletního souboru ND. Jistě stálo za to změřit tyto síly na tak vděčném tématu, jako je Othello, ale možná stálo za úvahu prověřit při tom dílo Jana Hanuše. V paměti zůstává jako zdařilé hudebně i libretisticky. Naše první scéna pramálo dbá o odkaz tvorby českých skladatelů 20. století, a tady propásla jednu z eventuálních příležitostí.
Praha, Národní divadlo – Othello. Hudba Leoš Janáček, libreto, choreografie a režie Youri Vámos, scéna a kostýmy Pet Halmen, dirigent David Švec. Psáno z premiér 1. a 2. 4. 2010 a z reprízy 4. 4. 2010.