Hudební Rozhledy
Přímé přenosy z MET: Ambroise Thomas: Hamlet
Operním domům, které do omrzení omílají na repertoáru hrstku notoricky známých hitů, Rigolettem počínaje a Carmen konče, mohl posloužit jako lekce březnový přímý přenos z newyorské MET. Na pořadu byla nová inscenace Thomasova Hamleta. Žánr francouzské lyrické opery se dnes rozhodně netěší nějak mimořádnému zájmu. Není ceněn příliš vysoko a pokud se občas objeví na pořadu dne, je brán jen s jistou shovívavostí. A přece stačí málo (nebo možná hodně?) – umět to dobře zahrát a zazpívat a umět si s tím poradit také inscenačně – a odhalí se nečekaná působivost, která přinejmenším osvěží stereotypní repertoár. A pokud se zdaří mistrovské provedení, je výsledek skvělým zážitkem. Večer 27. 3., strávený na dálku v Metropolitní opeře, takovým zážitkem rozhodně byl.
Zarytí ctitelé Shakespeara samozřejmě při setkání s Thomasovou operou musí překousnout rozdíly mezi dramatem a jeho zhudebněním. Stejně jako se kterýkoli operní Faust nemůže vyrovnat Goethově všeobsažnosti, muselo dojít k podstatným redukcím v libretu k Hamletovi. To navíc ještě nevychází přímo ze Shakespearovy hry, ale opírá se o její francouzskou adaptaci z pera Alexandra Dumase st. a Françoise Paula Meurice. Právě na jejich hlavu padá mj. fakt, že podle dobových zvyklostí nenechali v závěru dánského prince zemřít, ale naopak ujmout se vlády. V původní verzi opery z roku 1863 se této změny přidržel i Thomas, až teprve pro londýnské uvedení v roce 1869 se vrátil k shakespearovskému tragickému konci.
Stejně jako každá inscenace Shakespearova dramatu stojí a padá s představitelem titulní role, je tomu tak i v případě opery. Hlavním trumfem newyorského provedení se proto stal anglický barytonista Simon Keenlyside. Večer se stal především jeho záležitostí. Pěvecky i herecky s rolí dokonale souznívá. Jeho Hamlet je náš současník, oblečením i hereckým projevem, přitom princovy pochyby, zoufalství, láska i nenávist jsou Keenlysidem tak niterně prožívány, že jen detailní záběry kamery nám umožní vychutnat si, co vše se mu děje v očích, jak ve chvílích rozrušení bezhlase pohybuje rty, jak nervní je hra jeho rukou atd. Náročný pěvecký part je přitom zpíván s takovou lehkostí a samozřejmostí, že si jeho technickou obtížnost prakticky neuvědomujeme a vnímáme celek jako komplementární jevištní výkon.
Keenlysidův Hamlet byl tedy osou celé inscenace. Režisérská dvojice Patrice Caurier a Moshe Leiser jí v MET debutovala. Příběh rozehrává na scéně z pohyblivých stěn vytvářejících pocit labyrintu (Christian Fenouillat). V kostýmech (Agostino Cavalca) – u mužů zcela civilních, ženy mají široké krinolíny – tušíme symbolickou barevnost (královské pláště jsou ostře rudé, Ofélie, duch a zprvu i Hamlet jsou v bílém, polévání červeným vínem předznamenává krev atp.). Pracuje se i s kontrastem mezi stylizovaným pohybem sboru a civilním projevem sólistů (např. hned v úvodní královské scéně). Rozhovor Hamleta s duchem (David Pittsinger) je odvážně situován na forbínu, znamenitě je řešen celý obraz s pantomimou o králi Gonzagovi. Méně šťastně vyznívá velká (a pěvecky nesmírně vypjatá) scéna Oféliiny smrti – místo utopení si podřezává žíly a protože skladatelem sem vložené baletní intermezzo je (jako obvykle) vynecháno, jako by Ofélie umírala nadvakrát.
Dirigent Louis Langrée debutoval v MET před třemi lety Gluckovou Ifigénií na Tauridě. Hamletem se poprvé představil v přímých přenosech. I pro něho to byl velmi úspěšný večer. Jak vyznal v přestávkovém rozhovoru s dnes již ostřílenou moderátorkou Renée Fleming, nechápe Thomasovu operu jako sled uzavřených hudebních čísel, nýbrž klade důraz na celistvost scén, čímž podtrhuje kompaktnost díla a udržuje dramatické napětí. Přesně to se mu – ve spolupráci s opět výtečně hrajícím orchestrem – podařilo. I tam, kde si skladatel zjevně tak liboval v lyrické melodičnosti, že poněkud rozvolnil spád děje (zejména ve 3. dějství), Langrée udržel gradaci směřující k tragickému konci.
Ze sólistů vedle Keenlysida podala výborný výkon v úloze Gertrudy americká mezzosopranistka Jennifer Larmore, kterou před několika lety měla možnost poznat i Praha. Její partner, americký basbarytonista James Morris jako král Claudius, si sice stále zachovává punc velké osobnosti, ale pěvecky je už patrně za zenitem; doba jeho nedostižných Wotanů zřejmě pominula. Do role Ofélie před premiérou nastoupila místo ohlašované Natalie Dessay německá sopranistka Marlis Petersen. Přes ztíženou pozici plně obstála. Hlasem i fyzickým typem by ideální Ofélie sice možná mohla být křehčí a lyričtější. Petersen působí dramatičtěji, ale hned první velký milostný duet s Hamletem ukázal, že bude Keenlysidovi dobrou partnerkou. Velmi sympaticky se představil také mladý anglický tenorista Toby Spence jako Laertes. A opět se v MET potvrdila vyrovnanost sólistického obsazení, sahající až do poslední epizody – tentokrát na krásných, plných hlasech dvojice hrobníků (Richard Bernstein, Mark Schowalter).
V této sezoně už diváky čeká jen poslední přímý přenos, Rossiniho Armida (1. května). Pro ty, na něž už se se vstupenkami nedostalo, však pořadatelé připravili pod názvem Přidáváme! reprízy záznamů. Zveřejněna byla už také programová nabídka na sezonu 2010–11. Můžeme se těšit celkem na jedenáct přenosů, z toho na pět nových inscenací. Sezonu otevírá Zlato Rýna a uzavírá Valkýra a mezi nabízenými tituly jsou dále Boris Godunov, Don Pasquale, Don Carlos, Děvče ze Zlatého západu, Ifigénie na Tauridě, Lucie z Lammermooru, Hrabě Ory, Capriccio a Trubadúr.
MET in HD – Ambroise Thomas: Hamlet. Dirigent Louis Langrée, režie Patrice Caurier a Moshe Leiser, scéna Christian Fenouillat, kostýmy Agostino Cavalca. Přímý přenos z Metropolitní opery 27. 3. 2010.