Hudební Rozhledy
Ve vídeňské Staatsoper excelovala nová opera Médea
Na výzvu Vídeňské státní opery zkomponoval německý skladatel Aribert Reimann původní operu Médea, a to včetně libreta podle Franze Grillparzera. Děj koncentroval na období, kdy Iásón s rodinou je po přivezení zlatého rouna a usmrcení krále Pélia Médeou vyhnán z Iólku a přistane v Korinthu, kde najde azyl u krále Kreónta. Získá i srdce jeho dcery Kreusy a sňatkem s ní by mohl získat i korintský trůn. Ale je tu Médea s dětmi, ze které se stal z lásky vlastizrádce a vrah. Tohle stigma však Reimann neřeší, centrem jeho pozornosti je integrace Médey do řecké kultury. Ta je neúspěšná, ztrácí svého muže i děti a její zoufalství se mění v nenávist. Ze starověké báje vyčnívá zcela současný problém.
Hudba je plně ve službách příběhu. Je dramatická, sugestivní, podkresluje emoce, je tu neustálé střídání rytmů a taktu, atonalita, z orchestru se ozývají barbarismy, disonance, zvukomalebné rachotící zvuky, vyráběné množstvím perkusí, ale i ostatními skupinami nástrojů. Hudební struktura je přísně rytmizovaná, ale zcela v ní chybí záchytné body pro zpěváky, které by je vedly. Jsou proto přísně vedeni dirigentem. Orientace zpěváků a jejich zvládnutí ansámblů je obdivuhodná, neboť i režisér Marco Arturo Marelli, který je současně i autorem scény, jim klade úskalí v podobě hereckých kreací. Naštěstí je dirigent Michael Boder nesmírně koncentrovaný a vede zpěváky přesnými gesty.
Stylizačním prvkem jsou kostýmy Dagmar Niefind. Bílé, soudobé obleky patří řecké kultuře, barbarka Médea má červené dlouhé šaty pošité třásněmi a na hlavě dredy. Červený dlouhý šátek jí Iásón strhává z hlavy. Při vstupu na scénu má Iásón polní uniformu a kufr, ze kterého vytahuje bílé sako. Chlapečci v bílých oblečcích a s tenisovou raketou matku silně ignorují.
Scéna je úchvatná, jednoduchá a drsná. Mírně zvednutá podlaha jeviště je kamenitou pláží, čím dál dozadu, tím větší kameny. Pravá polovina hlediště patří Korinthu, ze zavěšené kovové konstrukce je sestavená krychle, jejíž dno se spouští dolů jako vstřícnost k Médee. Při „civilizačním procesu“ vstupuje Médea do tohoto prostoru a obléká bílý plášť Kreusy. Při zatracování Médei se dno vytahuje nahoru a ona neúspěšně stahuje Iásóna k sobě. Když Médea proklíná, zadní část jeviště se nepatrně zvedá a balvany, pohnuté její bolestí, se postupně kutálejí po jevišti až na rampu. Oheň zachvacuje Korinth a jeviště se plní kouřem. Zůstává jen Iásón v potrhané a špinavé polní uniformě a Médea v černém, obtočená stylizovaným zlatým rounem. Vše je zničeno, Iásón umírá, Médea odchází do Delf dát zlaté rouno tam, kam patří.
Titulní roli psal skladatel na „tělo“ a hlas německé koloraturní zpěvačce Marlis Petersen. Využívá jejího obrovského hlasového rozsahu, ve kterém si umělkyně uchovává široký volumen s temnějším zabarvením, kterému dominuje jasná špička. Je schopna dát do hlasu jakékoli emotivní hnutí, aniž ztrácí kontrolu nad projevem, jako v případě syrových koloratur a cappella při pláči. Gora, služebná, střežící odkaz předků, Elizabeth Kulman, má nosný pevný alt a je démonickou bytostí. Kreusu představuje Michaela Selinger, která vládne světlejším a lehčím koloraturním sopránem. Dává Kreuse půvab, bezelstnost, ale i naivitu, se kterou Médeu ponižuje. Z mužských rolí zaujal také herecky Adrian Eród, představitel Iásóna, jehož baryton je sice poněkud komornější, ale je nosný a je ovládán s technickou precizností i vroucností. Efektem je postava Herolda, přicházejícího s orákulem z Delf, která je psána pro kontratenor, aby se zvýraznil nadzemský původ i poslání postavy. Max Emanuel Cencic v den představení onemocněl a po jevišti se jen pohyboval. V portále nad orchestrem zpíval roli obdivuhodně z not Tim Severloh, který roli nastudoval jako „cover“.
Opera je dílo mimořádně silné a umělecky vyvážené, na vynikající úrovni po všech stránkách. Jen škoda, že se po původní premiéře hrálo jen šestkrát a na další reprízy si musí diváci počkat až do další sezony.
Vídeň, Staatsoper – Aribert Reimann: Médea. Dirigent Michael Border, režie a scéna Marco Arturo Marelli, kostýmy Dagmar Niefind. Psáno z třetího představení ze dne 3. 3. 2010.