Hudební Rozhledy
Mahler v podání Michaela Tilsona Thomase a San Francisco Symphony
Náročný program čekal na San Francisco Symphony a jeho hudebního ředitele, dirigenta Michaela Tilsona Thomase (MTT) v březnu 2010. Nejprve osm abonentních koncertů na domácí půdě Davies Symphony Hall a pak prestižní americké turné orchestru, které vyvrcholilo dvěma koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. To vše v době, kdy se pozvolna uzavírá ambiciózní projekt MTT – nahrávky všech symfonií Gustava Mahlera na vlastním labelu SFS Media. O tom, že si tento projekt vede doslova triumfálně, svědčí tři ceny Grammy za nahrávku Mahlerovy 8. symfonie. A krátce po tomto úspěchu se MTT mohl radovat z pocty nejvyšší – National Medal of Arts je nejcennější americké vyznamenání, které přijal v Bílém domě přímo z rukou prezidenta Baracka Obamy. Dva abonentní programy, o kterých píšu ve své recenzi, se objevily i na americkém turné orchestru.
První série abonentních koncertů nabídla mimořádně pestrý program. Jako první zazněla skladba Victora Kissina (1953) Post Scriptum. Skladba byla psána na objednávku SFS a jejího šéfdirigenta. A těm je také dedikována. Kissin se v této skladbě vyznal z lásky a obdivu k americkému skladateli Charlesu Ivesovi a skladba Post Scriptum je jakousi variací na The Unanswered Question Charlese Ivese. Kompozice, dokončená v roce 2010, pracuje s bohatým instrumentářem – zejména bicími a žesti (ke slovu přijdou mj. i wagnerovské tuby). Využívá řady barevných efektů – hru smyčcem na bicí nástroje atd. Zřejmé jsou i punktualistické techniky. Dvacetiminutová skladba tak přinesla celou řadu zajímavých momentů. Po skladbě zcela nové a neznámé přišla kompozice pro pravidelné návštěvníky koncertů důvěrně známá. Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35. Sólového partu se ujal Christian Tetzlaff. Tento sólista, kterého zná i české publikum, spolupracuje s orchestrem SFS od roku 1991, kdy debutoval právě s Čajkovského houslovým koncertem. V sezoně 2009/2010 se objevil mj. jako sólista u orchestrů v Los Angeles, Chicagu, Montrealu a řady dalších. Jeho přístup k důvěrně známému koncertu však byl velice originální. Široká rubata, prudké agogické změny a zejména neuvěřitelné tempo třetí věty vedly po čtyři večery abonentních koncertů k bouřlivému potlesku a standing ovations. Vzdělané publikum se dokonce neudrželo po první větě a bouřlivým potleskem dávalo sólistovi najevo své sympatie. Zvláštní dík za zdar tohoto čísla zaslouží však i orchestr, který doprovázel velmi decentně, ale naprosto přesně a rytmicky pregnantně. Z valné části díky dirigentu MTT, který postihl veškerý agogický pohyb sólisty. Po přestávce zazněly Valses nobles et sentimentales Maurice Ravela. Orchestr a dirigent prokázali širokou paletu barev a celá skladba měla odpovídající atmosféru. Závěrečným číslem byla symfonická báseň Tasso Ference Liszta. Dirigent večera tuto skladbu představil ve vlastním vydání s řadou instrumentačních retuší, které ještě více podpořily její hlavní melodické a harmonické linie. V samém závěru skladby v obraze Tassova triumfu se skvělým způsobem prosadil tympanista David Herbert a skupina čtyř trubek, která vítěznou fanfáru podala rovným, zvučným, ale ne hrubým tónem. Druhý koncert přinesl Mahlerovu Symfonii č. 2 „Vzkříšení“. Díky dlouholeté systematické péči MTT o odkaz Gustava Mahlera není pochyb o tom, že SFS je dnes jeden z nejlepších mahlerovských orchestrů na světě. Každé nové nastudování Mahlerových skladeb je tedy očekáváno s napětím. A tak bylo obecenstvo po čtyři večery svědkem magické symbiózy orchestru, dirigenta a skladatelova poselství. Podle zásady, že vítězný tým se nemění, přizval MTT ke spolupráci sestavu z nahrávky Symfonie č. 8 Gustava Mahlera oceněnou třemi cenami Grammy. Sopranistku Lauru Claycolmb, mezzosopranistku Katarinu Karnéus a San Francisco Symphony Chorus se sbormistrem Ragnanem Bohlinem. Před prvním koncertem tyto ceny prezident orchestru John D. Goldman přinesl na pódium a za bouřlivého potlesku poděkoval za přínos šéfdirigenta MTT v San Francisco Symphony. Pak přišla ke slovu hudba. MTT proniká přímo do nejhlubšího významu hudby, při dirigování dokáže stmelit svůj výklad, orchestr i skladbu v jeden mocný celek. Dirigent proslavený svými geniálními a přitom srozumitelnými výklady řady stěžejních děl vážné hudby, kterými proslul v cyklu Keeping score, v Mahlerovi nachází morální východiska a základ svého nejen hudebního, ale i lidského postoje. Mezi ním a Mahlerem jako by existovalo zvláštní mystické pouto porozumění. První drásavou větu vystavěl dirigent jako jediný velký blok, byť vystihl dokonale náladu jednotlivých dílčích a často kontrastních ploch. MTT se od začátku zkoušek soustředil na detaily, rytmickou ostrost úvodních basových figur, na jemnost a měkkost lyrických ploch. Kumulace napětí před návraty jednotlivých oddílů měla až omračující účinek. Závěrečný chromatický triolový sestup přímo do pekel postavil před posluchače až naléhavou otázku: „Co může přijít teď?“ Po dostatečné – Mahlerem předepsané – pauze, která odděluje první větu, přišla věta druhá. Ta upoutala svojí mužnou lyrikou, bezstarostností a svým kultivovaným zvukem. Vyznamenala se zejména smyčcová sekce. Tu je třeba pochválit i za náročné triolové figury pro jejich bezvadnou intonaci. Po druhé větě následovalo Scherzo plné typického mahlerovského sarkasmu, ironie a nadsázky. Věta vyrůstá z Mahlerovy písně Antonín Paduánský káže rybám. V technicky náročné větě je třeba vyzdvihnout výkon Es klarinetu Luise Baeze. Sám MTT na zkouškách, kterých jsem se měl možnost za svého téměř měsíčního pobytu a studijní stáže účastnit, mluvil o hraně, na níž je třeba tuto hudbu hrát, aby nesklouzla do hrubosti a jednoduchosti. Velice jemně a procítěně podala Katarina Karnéus čtvrtou větu, kterou tvoří další píseň: Urlicht – Prasvětlo. Před finální větou je třeba podotknout, že Mahler se v ní nepředstavil pouze jako skladatel, ale i jako básník. Z Klopstockova chorálu „Vzkříšení“ použil pouze dva odstavce a další text dopsal sám. Na monumentálním účinku závěrečné věty měla podíl i skvěle upravená akustika sálu a maximální obsazení orchestru (16 primů) a 110 členů sboru. Poslední věta obsahovala vše. Byla opravdovým hudebním i filozofickým vyústěním celé symfonie. Obrazy hrůzy, apokalypsy, otevírajících se hrobů, zpěv posledních živých tvorů na zemi i tichý chorál žesťů předznamenávající budoucí naději ve vzkříšení. Když se z tichého žesťového chorálu postupným crescendem vyvine odhodlaný a vítězný triolový motiv, vytvořil MTT jeden z nejsilnějších momentů večera. Perfektní byla i koordinace s dechovou sekcí v zákulisí. Další nezapomenutelný moment byl nástup do té doby trpělivě čekajícího sboru. Prostě a velebně, v rozvážném tempu nastoupil se slovy „Aufersteh´n“. Závěrečné unisono „Sterben werd´ich um zu leben“ tvořilo hudební i filozofický vrchol koncertů. Není tedy překvapením, že účinkujícím patřily dlouhé ovace vestoje. Při odchodu ze čtyřikrát zcela zaplněné Davies Symphony Hall (pro zajímavost, je to během čtyř večerů 10 800 návštěvníků) zněla mi v uších ještě dlouho prorocká slova Gustava Mahlera ke svým protivníkům: „Můj čas přijde…“
Pobyt v San Francisku i návštěva všech koncertů a zejména zkoušek orchestru a šéfdirigenta MTT byly pro mne mimořádnou příležitostí vidět charismatického vykladače Mahlerova díla zblízka při obdivuhodné práci s orchestrem, partiturou a školou nejvyšší umělecké i pracovní náročnosti.