Hudební Rozhledy

Pražská komorní filharmonie

Jiří Bělohlávek

Monika Holá | 12/10 |Rozhovory

Jiří Bělohlávek

  • V letošní sezoně Pražské komorní filharmonie vystupujete, pane šéfdirigente, s orchestrem celkem dvakrát. V čem se podle vás nejvíce změnil od dob, kdy jste jej vedl?
    Myslím, že se díky Bohu nezměnil! Zcela jistě vyzrál, výborně se adaptoval na svého nového šéfa Jakuba Hrůšu, nasbíral mnoho dalších zkušeností, naučil se pružné reakci na častěji se střídající hostující spolupracovníky – dirigenty i sólisty, protože se stal jedním z nejvyhledávanějších souborů na české orchestrální scéně. To přineslo často veliké pracovní vypětí, ale zároveň také odměnu ve formě mnoha inspirativních setkání se světovou interpretační špičkou. Co ovšem naštěstí zůstalo neproměněno, jsou základní rysy tohoto ansámblu – jeho neutuchající usilování o co nejlepší výsledek, o co nejvěrnější pochopení skladatelova sdělení a jeho přetlumočení posluchačům, a především nakažlivá radost z muzicírování. To je ta hlavní kvalita, která strhuje publikum k nadšeným projevům sympatií…
  • Jeden z koncertů bude věnován oslavě 80. narozenin klavíristy Ivana Moravce, který právě Pražská komorní filharmonie pořádá. Jak dlouho se s panem Moravcem znáte a setkali jste se již při provedení některého z Mozartových klavírních koncertů?
    S Ivanem Moravcem jsem se setkal již během svých studií, někdy na počátku sedmdesátých let. Byl pro mne nejprve zdálky uctívaným mistrem klavíru, později, když jsme se začali setkávat na pódiu, náročným, ale úžasně inspirativním a podporujícím spolupracovníkem a mentorem, a posléze dlouholetým vzácným a milovaným přítelem. Jeho mimořádnost je dána skutečností, že je netoliko svrchovaným mágem klavíru (jeho zvuková imaginace a schopnost její realizace je příslovečná), ale je to umělec, který je vzorem přístupu k úloze profesionálního interpreta. Dokonalost není pro něho cíl, je mu východiskem, protože teprve dokonalost je dostatečně dobrým nástrojem k předání myšlenky! Setkali jsme se na pódiích i v nahrávacím studiu mnohokrát a všechna ta setkání si nesu v sobě jako obdarování, jako dotek s výjimečností, jako výzvu k vlastnímu vylepšování se…
  • V zahraničí se snažíte co nejvíce podporovat českou hudbu, máte tedy možnost i zde zasáhnout do náplně koncertů? Například na jaře jste v Berlíně zařadil Janáčkovu suitu z opery Z mrtvého domu. Jak zahraniční orchestry a samotní hráči přistupují ke skladbám českých skladatelů?
    Zvolila jste koncert s Berlínskou filharmonií jako příklad – jistě to byla jedna z příležitostí k prezentaci bohatství české hudby, ovšem myslím, že mnohem důležitějším příspěvkem k této mé trvalé snaze bylo první britské kompletní provedení všech symfonií Bohuslava Martinů s BBC Symphony Orchestra v naší loňské londýnské sezoně. To byl krok, který nebyl bez určitého rizika, ale který se ukázal jako velmi dobře zvolený – ohlas tohoto cyklu předčil všechna naše očekávání. Zásadně je možno říci bez jakéhokoliv přehánění, že česká hudba má stále velmi dobrý zvuk ve světě, operní domy mají dílo L. Janáčka dnes jako jednu ze stálic repertoáru a lze pozorovat, že i velká světová orchestrální tělesa se čím dále tím více zajímají o odkaz našich skladatelů, a to nejen Smetany a Dvořáka, ale zaznamenávám zvýšený zájem i o Suka, Martinů, Nováka, Foerstera i Fibicha. Generace současných skladatelů to má samozřejmě velmi těžké, ale i na tomto poli je možno občas uspět – podařilo se mi získat objednávku BBC pro mladého moravského skladatele Jiřího Kadeřábka. Jeho skladbu bychom měli premiérovat na podzim 2011 a do Prahy přivézt na naše vystoupení v rámci Pražského jara 2012.
  • Vzhledem ke svým angažmá v zahraničí máte jistě alespoň malé povědomí o finančních možnostech jednotlivých orchestrů. V čem vidíte hlavní nedostatky financování české kultury?
    Myslím, že z hlediska finančního zabezpečení našich hudebních těles je před námi ještě dlouhá cesta. Není to jenom otázka sociální úrovně vlastních členů orchestrů, problematickou zůstává i možnost zařazení se do kontextu evropské hudební scény – zatím na skutečně živý kontakt s nejlepšími zahraničními sólisty a dirigenty nemohou tělesa dosáhnout. Ovšem jak je možno tento ožehavý problém vyřešit, na to, bohužel, recept nemám. Snad jedině spolupráce osvíceného vedení státu s dobře stimulovanými mecenáši by mohla přinést řešení, ale to zní hodně utopisticky… Především by muselo nastat jasno ve vědomí, že velkorysá podpora kulturní scény není ani luxusem ani nadhodnotou, nýbrž je předpokladem a nutností pro plnohodnotný život a duševní zdraví vyspělé společnosti, a tudíž i skvělou investicí, která se zpětnou vazbou opět zúročí ve výsledcích hospodářských.
  • Nahoru | Obsah