Hudební Rozhledy

Historie české kvartetní školy

I. HANUŠ WIHAN

Jan Schulmeister | 01/11 |Studie, komentáře

HANUŠ WIHAN

V loňském roce, 1. května 2010, uplynulo 90 let od úmrtí významného českého violoncellisty a pedagoga Hanuše Wihana (1855–1920), jehož velkou touhou bylo vychovat smyčcové kvarteto, které by bylo schopno reprezentovat české země po celém tehdejším kulturním světě. A do jaké míry se mu to podařilo, nám ve čtyřech pokračováních, rozložených průběžně do celého roku 2011, přiblíží houslista Jan Schulmeister, člen Wihanova kvarteta.

V Čechách ještě na počátku druhé poloviny 19. století žádné stálé smyčcové kvarteto neexistovalo, kvartetní soubory tu byly zastoupeny pouze příležitostnými uskupeními, ale hudební život již tehdy vyžadoval opravdu profesionální soubor, který by se věnoval studiu kvartetního repertoáru na té nejvyšší úrovni.
Pražská konzervatoř sice určitý rozmach komorní hudby zažívala s příchodem Antonína Benewitze, který byl jmenován profesorem houslové hry v roce 1866, ale, bohužel, žádné studentské kvarteto nemělo dlouhou životnost. Nesporně největší podíl na vzniku prvního profesionálního kvarteta měl tak teprve Hanuš Wihan. Jeho cesta k postu pedagoga Pražské konzervatoře nebyla nikterak jednoduchá, vždyť než se na konzervatoř dostal, musel své umění uplatňovat mimo svou vlast.
Říká se, že osudy lidí jsou tvořeny převážně náhodami. Wihanův život tuto tezi naprosto potvrzuje. Narodil se 5. června 1855 v Polici u Broumova. Jeho hudební talent byl záhy rozpoznán ředitelem Pražské konzervatoře Josefem Krejčím, který jezdíval do Police na rekreaci a malý Hanuš (tehdy jedenáctiletý) mu byl představen. Na Pražskou konzervatoř se tehdy dostává do třídy profesora Františka Hegenbartha a v osmnácti letech tento institut absolvuje Schumannovým violoncellovým koncertem. Ještě téhož roku (1873) nastupuje jako pedagog violoncellové hry do salcburského Mozartea, kde začíná jeho hudební pouť Evropou, která má periodický průběh. Na jednotlivých místech totiž zůstává vždy pouze jediný rok. Po svém ročním působení v Salcburku přijímá místo violoncellisty v orchestru tehdy známého hudebního mecenáše barona Paula Derviese. Opět po roce odchází a stejnou dobu pak působí v Čechách, kde převážně koncertuje jako sólista s pianistou Josefem Jiránkem, a působí jako hráč v pražském německém divadle.
V roce 1876 se stává členem Bilseovy kapely v Berlíně. Zde je však nespokojen s přílišnou zátěží v orchestru. Nezbývá mu čas na sólové koncerty, a proto opět po roce odchází do Sonderhausenu, kde je mu nabídnuto místo sólisty Schwarzenburgovy kapely. Dostává tu větší prostor pro sólistickou činnost a navíc je titulován „komorním virtuosem“. Takové ohodnocení jistě Wihana velmi potěšilo a dalo mu chuť do uměleckého života, ve kterém se prezentoval nejen jako první cellista kapely, ale také jako komorní hráč a sólista. Není tedy divu, že v Sonderhausenu zůstává až do roku 1880.
Ve svých pětadvaceti letech je zlákán do jednoho z největších center hudební kultury – Mnichova. Přichází již jako renomovaný umělec a toto osmileté „mnichovské“ působení je považováno za Wihanovo nejplodnější umělecké období v cizině. Je zde sólovým violoncellistou mnichovské dvorní kapely a stává se členem kvarteta Benna Waltera. S tímto kvartetem uvádí mimo jiné i komorní skladby Dvořákovy, které jsou zde hrány v krátké době po pražských premiérách. Kvarteto má v Německu velký počet příznivců, mezi které patří i král Ludvík II. Často si kvartetisty zve na svůj zámek a stává se, že jim v sále naslouchá zcela sám, nikým nerušen. Ani v tomto prostředí však Wihan nezapomíná na svou vlast a své krajany. Jeden z příkladů je ten, že dává na své náklady rozepisovat Smetanovu předehru k Prodané nevěstě a tím umožní její provedení s orchestrem mnichovského dvorního divadla.
V těchto letech také působí jako člen bayreuthského orchestru pod taktovkou Richarda Wagnera. Seznamuje se zde nejen s Wagnerem, ale i se zdejší aristokracií a hudebníky zvučných jmen – Ferencem Lisztem, Hansem von Büllowem, Richardem Straussem. S posledním ze jmenovaných ho pak na delší dobu váže upřímné přátelství a Strauss pro něj komponuje mimo jiné i violoncellovou sonátu (F dur, op. 6). V tomto období je poznamenán zprvu velmi pozitivně i Wihanův osobní život. Žení se s dcerou lipského konzula, ale, bohužel, již za krátkou dobu se ukáže, že volba nebyla dobrá. Časté rozpory v manželském životě nutí Wihana k rozvodu. Říká se, že rozchodu manželů napomohlo i milostné vzplanutí mladé paní Wihanové k Richardu Straussovi. Nešťastný Wihan se snaží zapomenout na vše, co by mu bývalou manželku připomínalo, a opouští Mnichov.
V té době umírá v Praze profesor Hegenbart a uvolňuje se místo pedagoga violoncellové hry na Pražské konzervatoři. Třiatřicetiletý Wihan toto místo přijímá i s tvrdou realitou, že si ekonomicky značně pohorší. O tom, do jaké míry ho k návratu do vlasti vedla touha po Praze nebo touha být od Mnichova a tím pádem i od bývalé manželky co nejdál, můžeme dnes pouze spekulovat. V Praze se začíná se vší „wihanovskou“ vervou účastnit kulturního života. Mimo vyučování na Pražské konzervatoři úspěšně křísí komorní večery v Umělecké besedě a stává se také členem „Stammkvarteta“.
Wihan patřil k umělcům, se kterými nebylo radno polemizovat o interpretačních alternativách. Měl svou hudební představu, ze které neslevil. Zde se svou prudkou povahou začíná narážet u svých kolegů. V hudbě nezná žádný kompromis, a tak někteří členové kvarteta dlouho jeho tlak a pracovní tempo nevydrží.
Současně s Wihanovým příchodem na Pražskou konzervatoř prodělala tato instituce důležitou reorganizaci. Ředitel Antonín Benewitz se začal výhradně věnovat své funkci a do houslového oddělení přizval Ferdinanda Lachnera. Studium komorní hry bylo předáno Hanuši Wihanovi.
Jako pedagog se Wihan nevyhýbal ani fyzickému trestání žáků, které by v současné době jen stěží prošlo. Pravděpodobně byl inspirován svým ruským kantorem Karlem Davidovem, u kterého krátkou dobu za svého pobytu v Německu studoval.
Jeho přísnost a neústupnost byla pověstná a mnozí Wihanovi studenti odcházeli z lekcí s pláčem. Na konzervatoři působil současně s Antonínem Dvořákem, se kterým ho pojilo vřelé přátelství. Před jeho odjezdem do Ameriky (1892) ještě spolu s houslistou Ferdinandem Lachnerem podniká pětiměsíční turné po českých městech, kde především prezentují klavírní trio „Dumky“ a sólové skladby pro violoncello a klavír (Rondo a Klid). Dvořák si Wihana jako umělce velmi cenil, což mu dokázal i věnováním svého violoncellového koncertu h moll, op. 104. Z dochovaných historických zdrojů ale víme, že ačkoli byl Wihan koncertem nadšen, bezvýhradně s ním nesouhlasil. Jelikož mu chyběl efektní závěr, nahradil ho svou kadencí. Tento jeho počin se ale vůbec nezamlouval Dvořákovi. Kadenci odmítl a požadoval koncert hrát tak, jak jej napsal.
Zde jsme svědky Wihanovy „muzikantské“ ješitnosti. Protože se cítil uražen, koncert hrál poprvé veřejně až v roce 1899 v Haagu a Amsterdamu. Pochopitelně velká úcta k Dvořákovi mu nedovolila vložit do závěru skladby svou kadenci, a hrál tedy původní autorovo znění.
Pedagogická činnost v jeho komorní třídě přinesla v krátké době první úspěchy. V Benewitzově třídě vyrůstali houslisté Karel Hoffman, Josef Suk a Oskar Nedbal, kteří byli také primárii žákovských kvartet. Z violoncellistů na sebe poutal pozornost především Otto Berger, který studoval pod Wihanovým dohledem. Z těchto žáků v roce 1891 sestavuje Wihan smyčcové kvarteto. Hoffman se ujímá partu prvních houslí, na sekund zasedá Suk, viola připadne Nedbalovi a místo cellisty patří Bergerovi.
Ačkoli to byl jejich poslední rok na konzervatoři, rozhodli se jako kvarteto ve studiu pokračovat. Sestavení tohoto souboru bylo neobyčejně šťastnou volbou. Hráči se nedoplňovali pouze jako výborní muzikanti, ale měli k sobě velmi blízko i svými povahami, což je pro dlouhodobé udržení ansámblu nesmírně důležité. Sám Wihan byl jejich pílí a zanícením přímo nadšen, a tak s nimi pracoval s co největší intenzitou. Navrhuje Jednotě pro komorní hudbu, aby místo koncertu svého „Stammkvartetu“ zařadili koncert mladého – nejlepšího sdružení žákovského. Koncert, na němž mladíci provedli Schubertův Smyčcový kvintet C dur, op. 163 a Beethovenův Smyčcový kvartet B dur, op. 18 č. 6, je s velkým úspěchem uskutečněn 12. 11. 1891. Poté již začíná soubor vystupovat pod jménem České kvarteto.
Do širšího povědomí obecenstva se kvartetisté dostávají památným koncertem v Rudolfinu 22. 10. 1892, kdy se představili provedením Smyčcového kvartetu E dur, op. 80 Antonína Dvořáka a Smyčcového kvartetu č. 2 F dur Roberta Schumanna.
Josef Bohuslav Foerster o nich tehdy (26. 10. 1892) píše v Národních listech: „První koncertní produkce Českého kvarteta měla výsledek skvělý. Dvořákovo i Schumannovo překrásné dílo podáno posluchačstvu v provedení tak vzácně sladěném, co do pojetí a přednesu tak vzorném, plastickém, že si podobného od poslední produkce florentinských nevzpomínáme. Křišťálová čistota intonace, vroucnost a podání melodické fráze, přesnost a oheň rytmu a výrazné pointování thematického provedení zajišťují mladým umělcům všude znamenitý úspěch…“
Strmý umělecký vzestup Českého kvarteta je však v roce 1893 ochromen nemocí violoncellisty Otto Bergera. Po domluvě s lékaři odchází z kvarteta a odjíždí na léčebnou kůru do Griesu. S nemocí statečně bojuje ještě tři roky a podléhá jí 30. 6. 1897. Již v lednu 1894 Wihan kvartetistům navrhuje, že nemocného Bergera zastoupí. Členové kvarteta jsou jeho návrhem nadšeni.
Prvním společně uskutečněným vystoupením se stává koncert Umělecké besedy v Praze (6. 1. 1894). Tento rok znamená pro Wihana novou významnou epochu jeho hudebního života. Zprvu se nechává na konzervatoři zastupovat, ale se zvyšováním počtu koncertních vystoupení musí volit mezi pedagogickou činností a účinkováním v Českém kvartetu. Přestože se Wihanovi blíží čtyřicítka, volí druhou alternativu, opouští finančně zajištěné místo a vstupuje do souboru s členy o generaci mladšími.
Po celých dvacet let absolvuje s Českým kvartetem bezpočet koncertů po celé Evropě, až v roce 1913 onemocní vážnou srdeční chorobou. Brání se však myšlence, že by musel s koncertní činností skončit. Po jeho delší nemoci mu ale kvartetisté píší, že se rozhodli pokračovat s Ladislavem Zelenkou. Jako důvod udávají Wihanův pokročilý věk a jeho srdeční chorobu. Zavazují se mu platit jako penzi ze svých honorářů pátý díl. Wihana však nejvíc mrzelo, že celou záležitost nevyřídili ústně, ale pouze dopisem.
Od té doby trvale žije v Brandýse nad Orlicí. Po vzniku republiky je v roce 1919 povolán jako profesor mistrovské školy a komorní hry na Pražskou konzervatoř. A opět zde působí pouze jeden rok. Tentokrát ovšem, bohužel, ne svým přičiněním. Po přestálém nachlazení z koupání je příčinou jeho srdeční choroba. Umírá 1. května 1920.

Nahoru | Obsah