Hudební Rozhledy

Na konci a na začátku

Dva ředitelé Vídeňské státní opery

Helena Havlíková | 03/11 |Rozhovory

Ioan Holender

Ve vzrušené atmosféře, kterou vyvolalo české ministerstvo kultury svým v mnoha očích překotným plánem na sloučení Státní opery s Národním divadlem, je dobré si připomenout, jak proběhla výměna ředitelů (a koncepcí) v nedaleké Vídeňské státní opeře, která je uměleckou kvalitou pro Prahu dlouho nedostižným vzorem.
Jeden z hlavních rozdílů v politice zřizovatelů je v plánování změn s dostatečným předstihem. Rakouská ministryně kultury Claudia Schmied oznámila plánovanou změnu na postu generálního ředitele Staatsoper tři roky předem (!), už v červnu 2007. Od sezony 2010/11 pak pětasedmdesátiletého legendárního divadelního ředitele Ioana Holendera vystřídal o dvacet let mladší Dominique Meyer. Holender se s Vídeňskou operou rozloučil vskutku velkolepě – pro program svého večera na rozloučenou, na který se sjely osobnosti z celého světa, si vybral Parsifala a Plácido Domingo mu věnoval svůj osobní dárek – ve finále vystoupil v hlavní roli. Objektivně je ovšem třeba připomenout, že prakticky všichni předchozí šéfové Státní opery odcházeli znechuceni a výměna vedení měla povahu skandálu.

Jak se na své téměř dvacetileté období v čele Vídeňské státní opery dívá odcházející Ioan Holender? A s jakými ambicemi do ní vstupuje Dominique Meyer?

Ioan Holender (1935) pochází z rumunské židovské rodiny. Z politických důvodů nemohl dokončit studia techniky a živil se jako tenisový trenér. Začal se pak věnovat zpěvu a v letech 1962–66 působil jako koncertní a operní pěvec (dvě sezony v Městském divadle v Klagenfurtu), než začal pracovat v Koncertní agentuře Starka, kterou později transformoval na Koncertní agenturu Holender. Do Vídeňské státní opery vstoupil roku 1991 jako 56letý nejprve po boku Eberharda Waechtera, a po jeho náhlé smrti od roku 1992 operní dům vedl jako generální ředitel dlouhých 19 let. Působil také jako umělecký konzultant Německé opery Berlín. Je nositelem pěti čestných doktorátů a řady ocenění Vídně, Rakouska i jiných zemí; působil ovšem také jako pedagog, člen porot pěveckých soutěží a umělecký konzultant. Oproti módním trendům „režisérismu“ kladl hlavní důraz na kvalitu orchestru, dirigentů a sólistů, na které měl neomylný „čich“. V roce 2001 vyšla jeho autobiografie Ioan Holender – životní cesta ředitele Vídeňské státní opery.
Podobně se tomu dnes děje v Praze, a proto jsme se Ioana Holendera zeptali, jak se mu podařilo nejen se ve své funkci udržet skoro dvacet let, ale především – jak se mu podařilo udělat z Vídeňské státní opery jeden z nejprestižnějších operních domů Evropy.

  • Během vašeho působení patřila Vídeňská státní opera k nejprestižnějším světovým operním domům. Jak jste toho dosáhl?
    V jakékoli době jsou skutečně důležité jen dvě věci: co hrajete a s kým. To je naprostý základ. Díla, která hrajeme, nejsou o nic méně důležitá než umělci, kteří je interpretují. Snažil jsem se přinést vysokou kvalitu zpěváků, dirigentů a režisérů, stejně jako hrát tituly, které jsou skutečně důležité právě pro takový dům a pro život této země. Samozřejmě jsem se snažil rozvíjet význam a minulost tohoto divadla jako jedné z nejvýznamnějších kulturních institucí. Vídeňská státní opera je tak význačná také proto, že zůstala stejně velká jako před rokem 1918, kdy bylo Rakousko za panování Habsburků velkou zemí. Nyní je sice Rakousko menší, ale opera zůstala stejně velká jako tehdy.
  • Jak se Vídeňská státní opera změnila během téměř dvou desetiletí vašeho působení, které přesáhlo i přelom tisíciletí? A jak se změnili umělci a jejich požadavky?
    Nemůžete žít jen z hvězd, musíte žít z titulů a dobrých umělců. Snažil jsem se přiblížit divadlo blíž k lidem, kteří tu žijí: máme projekt dětské opery, rozhlasové a televizní přenosy. A také musíte umět divadlo uhájit politicky – to sice ve smlouvě nemáte, ale musíte umět otevřít pusu, když je třeba. Ale nemyslím si, že za dobu mého působení se opera změnila až tak mnoho. Zůstává stále tím, čím byla. Změnilo se obsazení, myšlení lidí, co vidí a co si myslí. To podstatné zůstává stejné: díla se nemění a Mozart zůstává Mozartem, podobně jako se nemění Michelangelovy sochy. Mění se ale náš pohled na díla minulosti. A umělci – mohou dnes rychleji cestovat z jednoho místa na druhé, jejich možnosti vydělávat peníze jsou mnohem širší.
  • Vaše smlouva byla třikrát prodloužena, stal jste se nejdéle působícím ředitelem v čele Vídeňské státní opery. Přežil jste mnoho premiérů, ministrů. Ovlivňují politici Vídeňskou státní operu? A jaké jsou nejdůležitější vlastnosti a znalosti ředitele operního divadla?
    Musíte znát literaturu, vědět, co zpěváci mohou a co nemohou zpívat. Umět přečíst lidi, být dobrý psycholog a umět pracovat s umělci. Ze své zkušenosti mohu říci: když vše fungovalo, nebyly skandály, problémy s publikem, byli politici spokojení, že se o nás nemuseli starat. Politici se zabývají divadlem jen tehdy, pokud je něco špatně s vedením nebo s divadlem. Kdyby se snižoval zájem diváků a požadovalo se víc peněz. Čím méně má divadlo publika, tím víc peněz potřebuje. Protest diváků může být velice hlasitý. A důležitý je také tisk. To mohou být důvody, proč může ředitel ztrácet svoji pozici.
  • Nový ředitel Vídeňské státní opery bývá vybírán a oznámen dlouho před tím, než má jeho předchůdce skončit, ve vašem případě ministryně kultury změnu oznámila s tříletým předstihem. Můžete popsat proces výběru nového generálního ředitele? A jak silný byl váš hlas při výběru vašeho následovníka?
    Je to velmi jednoduché. V tisku v Rakousku a v Evropě je vyhlášen konkurz, do kterého se mohou zájemci hlásit. Rozhoduje se na ministerstvu kultury. Dotazován jsem byl, ale nemohu posoudit, jakou měl můj hlas váhu. Z toho, že byl vybrán Dominique Meyer, mám radost.
  • Příjmy Vídeňské státní opery tvoří z menší poloviny státní podpora, zbytek tvoří příjmy z prodeje vstupenek, pronájmů, sponzoringu, koprodukcí, od televize. Považoval jste finanční zajištění za přiměřené?
    Vždy jsem byl v životě zvyklý hospodařit s tím, co mám, a to i jako generální ředitel. Díky tomu jsem se nedostal do velkých potíží, protože jsem neutrácel víc, než kolik jsem měl. S penězi, které jsme dostávali a vydělali, se dalo vyjít.
  • Je taková proporce dotací a příjmů půl na půl vhodná pro operní divadlo?
    Nevím, jak pro jiné. Nemohu generalizovat. Pro Vídeňskou státní operu ano.
  • Za vaše trumfy byli považováni zpěváci. Jaká jste měl kritéria pro jejich výběr?
    Kvalitu – pěveckou i hereckou, to se nedá oddělovat.
  • Dnes mnoho divadel směřuje k systému stagiony. Vídeňská opera zůstává tradičním repertoárovým divadlem. Jaké jsou výhody a nevýhody těchto principů?
    Není to mé rozhodnutí, ale tradice. Udržoval jsem na repertoáru padesátku oper. Vídeňská státní opera má i odpovědnost vzdělávat. Kdyby byly jen stagiony, zpěváci se nebudou vyvíjet, nebudou se učit. Je naprosto nutné, aby repertoárový systém přežil. A řada operních divadel se k němu dnes vrací.
  • Diskuse o nejlepší organizační formě tzv. spolkových divadel ve Vídni (Wiener Staatsoper, Burgtheater a Volksoper Wien) probíhá už od pádu monarchie. Během vašeho působení, kdy jste navíc po čtyři roky paralelně řídil i Volks¬oper (1992–96), se tato tři divadla coby dceřiné společnosti s ručením omezeným staly součástí Holdingu spolkových divadel, s. r. o. (Bundestheater-Holding GmbH), který je 100% vlastněný státem a jehož součástí je také společnost Theaterservice GmbH. Roční rozpočet holdingu činí 210 milionů eur a má celkem kolem 2500 zaměstnanců. Legislativní základ je dán zákonem o organizaci spolkových divadel z 21. června 1999. Jaké jsou výhody a nevýhody tohoto řešení?
    Já nejsem holding. Když chcete vědět něco o holdingu, musíte se zeptat holdingu, mohu vám dát telefonní číslo na někoho z vedení.
  • Děkuji, ale zajímá mě vaše zkušenost, jak Vídeňská státní opera funguje pod holdingem?
    Vídeňská státní opera není holdingu podřízena! V roce 1999 jsem velice bojoval za nezávislost Vídeňské státní opery. Dopadlo to tak, jak to dopadlo.
  • Tolik rozhovor s odcházejícím šéfem Vídeňské státní opery, který za své éry úspěšně převedl vídeňskou operu do nového tisíciletí a v září 2010 předal žezlo svému nástupci, Dominique Meyerovi.


  • Dominique Meyer (1955) se narodil ve francouzském Alsasku do rodiny diplomata, dětství strávil v Německu a k divadlu a hlavně opeře se dostal v Paříži, kde studoval ekonomiku. Od roku 1980 se angažoval v politice – nejdříve na ministerstvu průmyslu jako specialista na elektroniku a počítače, od roku 1984 si ho ministr kultury Jack Lang vybral jako náměstka pro film a „kulturní průmysl“. Pak se začal věnovat opeře a od roku 1989 se stal generálním ředitelem Pařížské národní opery, ale kulturní politice se jako poradce na ministerstvu průběžně věnoval i nadále. Stál také u zrodu televizního kanálu ARTE. V roce 1994 se stal šéfem opery v Lausanne, odkud po pěti letech přešel do vedení Théâtre des Champs-Élysées jako intendant a umělecký vedoucí. V Paříži také přednáší na univerzitě a vedle opery je vášnivým fanouškem ragby.

  • Proč jste se ucházel o post ředitele Staatsoper?
    Působil jsem v Paříži již více než 20 let, z toho v Théâtre des Champs-Élysées více než 10 let, bylo mi 55 a věděl jsem, že je to ta správná chvíle pro změnu. Působení v Paříži bylo jako ráj, ale nikdy není dobré zůstávat na jednom místě příliš dlouho – ani pro ředitele, ani pro divadlo. Měl jsem pocit, že když to nezměním v tu chvíli, tak už nikdy. Samozřejmě, byl jsem „rozmazlený“, protože to bylo místo, kde jsem měl ty nejlepší dirigenty, sólisty, klavíristy, houslisty. Ovšem nabídka vést Vídeňskou státní operu byla mimořádně prestižní.
  • Nový generální ředitel bývá vybírán dlouho předtím, než jeho předchůdce toto místo opustí – ve vašem případě to byly tři roky. Považujete toto tříleté období za dostatečné – nebo příliš dlouhé, či naopak příliš krátké a proč?
    Z mého osobního hlediska to bylo extrémně dlouhé, protože jsem musel zároveň fungovat v Paříži a připravovat budoucnost Vídeňské státní opery. Bylo to velice namáhavé. Ale z hlediska divadla – pokud máte něco připravit skutečně na vysoké úrovni, tři roky jsou skutečně minimum!
  • Můžete podrobněji popsat, jak probíhal proces výběru nového ředitele Vídeňské státní opery?
    Samozřejmě, znám pouze svůj případ a nevím, nakolik je obrazem standardního postupu. Že Státní opera hledá nového ředitele jsem se dozvěděl v souvislosti s koncertem, který měli Vídenští filharmonikové v Paříži. Tehdy za mnou přišli dva představitelé orchestru, že rakouská vláda hledá nástupce Ioana Holendera, a chtěli znát můj předběžný postoj. Pak rakouská ministryně kultury Claudia Schmied celý proces výběru otevřela. Své rozhodnutí jsem učinil až co nejpozději – e-mail jsem poslal na ministerstvo až dva dny před uzávěrkou.
    Měl jsem s paní ministryní schůzku, byla velmi profesionální, probírali jsme věc velmi detailně. O dva dny později mě požádala, abych zaslal dokumenty, o kterých jsme mluvili. Myslím, že pak měla mnoho jednání o vytipovaných kandidátech, v nichž zjišťovala názory mnoha lidí. A pak se rozhodla velmi rychle. Neměla to snadné, protože rozhodnutí bylo na ní a kancléř nesdílel její úmysl vybrat mne. Nakonec s tím souhlasil, ale osobně byl proti tomuto řešení.
  • Jaké jsou nejdůležitější vlastnosti a znalosti ředitele operního divadla?
    Musíte znát repertoár, sólisty, velmi dobře dirigenty, abyste pro každý typ opery vybral toho pravého. Totéž platí o režisérech a výtvarnících. Pak musíte dobře vědět, jak ten který operní dům funguje – od techniků po prodej lístků, znát organizaci divadla, která musí běžet jako v jakémkoli jiném podniku. Pro mě je důležité, aby fungovaly obě strany – jak umělecká, tak manažerská. Musíte si uvědomit, že to jsou spojité nádoby a každé umělecké rozhodnutí ovlivní řízení – a naopak. Nemám rád ty systémy, kde jsou tyto dvě věci oddělené, protože to způsobuje problémy. Když přijmu umělecké rozhodnutí, znám i jeho technické, organizační konsekvence a nechci, aby někdo jiný rozhodoval o ekonomice. Jako ředitel chci být „u toho“ a neřídit divadlo od stolu.
  • Vídeňská státní opera je považována za jeden z nejprestižnějších operních domů světa. Čím je podle vašeho názoru specifická v porovnání s divadly, která znáte?
    Ty hlavní rozdíly jsou dva – především je to největší repertoárové divadlo, hrajeme 300 představení 50 různých oper a 20 baletů v jednom divadle. Prakticky každý den nabízíme jiné představení, a to je obrovská práce. Na této úrovni není Vídeňská státní opera srovnatelná s žádným jiným operním divadlem na světě, ať už mám na mysli Covent Garden, Opéra National de Paris nebo Metropolitní operu. Druhý rozdíl se týká operního orchestru a jeho specifické symbiózy s Vídeňskými filharmoniky (členem Vídeňské filharmonie může být pouze hráč, který tři roky působil ve Vídeňské státní opeře). Patří mezi trojici nejlepších orchestrů na světě, a má navíc schopnost hrát tolik různých oper, to je pozoruhodné.
  • Co chcete změnit? Z vaši rozhovorů, které jste poskytl, je zřejmé, že dobře víte, co chcete.
    V první řadě chceme změnit způsob zkoušení. Udělal jsem tři velmi důležitá rozhodnutí: v první řadě jsem změnil pravidla fungování orchestru a dohodli jsme se na zvýšení orchestrálních zkoušek o 30 %, to je velice důležité, zejména u obnovených inscenací. Orchestr akceptoval, že zde budou působit specialisté na barokní hudbu. Změnili jsme také smlouvy pro hostující pěvce. Bývalo zvykem, že zpívali v obnovených produkcích pouze na jednu zkoušku, to je příliš málo. Takže máme delší zkoušky také pro obnovené inscenace. A třetí velice důležitá změna spočívá v tom, že se začne stavět nové zkušební jeviště, které bude mít stejnou velikost jako hlavní divadelní scéna. Bude to v prostorách, které využíváme jako sklad a výrobnu dekorací. Všechny nové produkce budeme připravovat na této scéně. Takže budeme mít víc času pro obnovené inscenace na hlavní scéně. A pro mě je také velice důležité, že budeme mít speciální představení pro děti. Také chci postupně obměnit skutečně letité inscenace z kmenového repertoáru Vídeňské státní opery. A repertoár chci rozšířit o barokní opery a také o Janáčka. Změnili jsme i menší věci – jako design, webové stránky, propagační materiály, programy, kalendáře.
  • A naopak – co chcete zachovat, v čem chcete pokračovat?
    V první řadě chceme zachovat repertoárový systém. To je skutečně důležité, protože jsme ve městě, kde žijí skuteční milovníci opery. Vnímají operu jako něco, co patří k atmosféře jejich města. A samozřejmě chceme udržet tu velice vysokou kvalitu. Chceme mít ty nejvýznamnější světové pěvce. Ale musíme také myslet na budoucnost, proto chceme dávat příležitost mladým zpěvákům.
  • Společně s vámi bylo už v roce 2007 rozhodnuto, že hudebním ředitelem bude Franz Welser-Möst. Byl výběr tohoto dirigenta vaše volba?
    Byl to můj výběr. Došli jsme velmi rychle ke shodě. Je mu 60 let, je připraven na takovou funkci, díky svému působení v Curychu má dostatek zkušeností s repertoárovým divadlem, kde je tolik inscenací a představení. Je Rakušan, má skvělý vztah s orchestrem. Je schopen dirigovat velice široký repertoár – v této sezoně to bude Tannhäuser, Bohéma, Cardillac, Don Giovanni, Figarova svatba, kompletní Prsten Nibelungův a Káťa Kabanová. Je skvělé, když zde bude působit tak významný dirigent, který má tak široký záběr repertoáru. A také se jako šéfdirigent chová, bude zde dirigovat 35 představení každý rok, počet zkoušek jsme ve smlouvě zvýšili z 90 na 110, bude tu pět měsíců v sezoně, takže bude dohlížet na hudební kvalitu.
  • Jakému stylu inscenací – z režijního hlediska – dáváte přednost?
    Ve Vídeňské státní opeře musíme žít s velmi starými inscenacemi, není možné najednou změnit celý repertoár, ale zvýšili jsme počet nových inscenací. V této sezoně šest namísto čtyř, jak tomu bylo předtím. V tomto ohledu dělám různorodý výběr – angažujeme nejen německé režiséry, ale i anglické, francouzské. Chci, aby to bylo různobarevné a mezinárodní. Snažíme se najít správné řešení podle jednotlivých oper. Což je samozřejmě i předmětem kritiky.
  • Zeptám se obecněji – jak se opera změnila během posledních desetiletí? A jaká je její budoucnost?
    Podle mého názoru došlo k obrovské změně repertoáru. Vstoupila do něj barokní opera, která je důležitá. A myslím, že může být důvodem, proč se mladí začnou zajímat o operu. A jsou také zajímaví noví skladatelé, kteří dokážou oslovit současné publikum. Mnohem důležitější je dnes režie, čas od času se mi zdá, že až příliš, v recenzích se až 80 % píše o režii, méně o hudbě a navíc ne zcela uspokojivým způsobem. Výrazně se rozšířily také možnosti divadelní techniky, zejména svícení, ale i využívání videa a počítačů.
  • Říká se, že trumfy vašeho předchůdce Ioana Holednera byli sólisté. Jaké by měly být ty vaše?
    Takhle nepřemýšlím. Opera je komplexní umění, je třeba být opatrný a pečlivý ve všech aspektech.
  • Příjmy Vídeňské státní opery tvoří z menší poloviny státní podpora. Považujete takové finanční zajištění za přiměřené?
    Nevím, zatím to beru jako fakt, se kterým se musím vyrovnat a dobře s ním hospodařit. Samozřejmě, vždycky si lze představit více peněz. Ale jsem spokojený, stejně tak jako s prodejem vstupenek – představení Vídeňské státní opery jsou prakticky vyprodaná. A mnoho turistů jezdí do Rakouska a do Vídně právě kvůli opeře. Chceme zvýšit vlastní příjmy zejména změnou organizace sponzoringu.
  • Vídeňská státní opera je součástí Holdingu spolkových divadel. Jaké jsou výhody a nevýhody tohoto řešení?
    Zatím nemám zkušenost, je to příliš brzy, abych o tom mohl mluvit. Třeba příští rok. Není to nijak důležité. Když jsem byl v Lausanne, musel jsem jednat s představiteli města, v Pařížské národní opeře jsem musel čelit zástupcům státu, v Théâtre des Champs-Élysées zase vyjednávat se soukromými vlastníky. Nemám problém hovořit s ministrem nebo se zástupcem holdingu, vyjde to nastejno.
  • Nahoru | Obsah