Hudební Rozhledy

Jazz pod diktaturou moci

XI. Protektorát a Ghetto Swingers

Antonín Matzner | 11/11 |Horizont

Ghetto Swingers

Přestože v Praze ani v ostatních českých a moravských městech nevyvolal jazz obdobnou horečku nadšeného přijetí jako v Londýně, Paříži či v Berlíně, koncem 30. let byl přinejmenším součástí běžně tolerované společenské zábavy. Toto postavení začalo dostávat povážlivé trhliny v roce 1939 po březnové okupaci nacistickým Německem a zřízení Protektorátu Čechy a Morava zároveň s přijetím oficiální politické doktríny, jaká byla nastolena v Říši už v roce 1933. Podobně jako tam o šest let dříve bylo i u nás ještě do konce března zakázáno pracovat tuzemským Židům ve veřejných institucích, v advokátních kancelářích, výrazně byly omezeny možnosti prodávat, pronajímat či darovat jejich majetky, které byly na principech podobných německým norimberským zákonům arizovány. Z přibližného počtu asi 120 tisíc Židů, žijících při vzniku Protektorátu na tomto území, se asi jedné čtvrtině podařilo emigrovat, a to včetně řady známých hudebníků působících v oblasti zábavné hudby.

Mezi prvními prozíravci, kteří včas zmizeli, byl kapelník tanečního orchestru známého z dlouholetého angažmá v pražském hotelu Alcron či kavárně National (pozdější Vltava v Revoluční ulici) Harry Osten. Rodák ze slezské Karviné, občanským jménem Sigfried Grzyb, měl za sebou mj. dirigentské působení v Berliner Theater, odkud se po nástupu nacistů vrátil do Čech. Kromě hraní v kavárnách pokračoval také v předchozích nahrávacích aktivitách a natočil tu do roku 1938 pro firmu Ultraphon a její filiálku Artona kolem 120 titulů. Vedle jeho uměleckého pseudonymu vycházely některé pod hlavičkami Alcron Jazz nebo Harlem Melody Band a zpívali na nich např. členové trampského souboru Settleři, operetní zpěváci Oldřich Kovář, Jára Pospíšil, slovenský tenorista dr. Janko Blaho, ale také filmový komik Hugo Haas. Když se Osten rozhodl pro emigraci, převzal část jeho orchestru v Nationalu bývalý kapelník studentského orchestru Smiling Boys Jaroslav Malina, který ho vedl až do roku 1948 a po jeho obnovení s ním opětovně ve Vltavě působil koncem 50. let i začínající Karel Gott. Neznámá je další hudební kariéra samotného Harryho Ostena. Po válce snad řídil v Turecku vojenský dechový orchestr a poté prý ještě v 60. letech hrával v kavárenské kapele v izraelské Haifě.
Občasnou jazzovou orientací se vyznačoval také orchestr jiného židovského kapelníka Harryho Hardena. Původním jménem David Stoljarovič přišel do ČSR z ukrajinského Mogileva snad v roce 1922 studovat techniku a o desetiletí později už patřil jeho orchestr, jehož nejčastějším působištěm byly západočeské lázně, k hlavním akvizicím první československé gramofonové společnosti Esta. Většinu z množství jeho snímků tvořily obvyklé salonní polky, valčíky nebo tanga a trampské písničky se zpěváky Vaškem Konvičkou, Oldřichem Kovářem, Settlery a zpívajícím komikem Járou Kohoutem (stylově zvláště příznačná byla titulní polka z jeho operety Kikiriki uváděná v jím vlastněném Švandově divadle na Smíchově), přesto mezi nimi výjimečně nacházíme vzácné rané pokusy o interpretaci autentického „hot jazzu“. K nejzdařilejším patřily skladby budoucího kapelníka Orchestru Gramoklubu, tehdy třiadvacetiletého Jana Šímy (1911–1983) Alkohol Ragtime a Midnight Blues ve vlastních autorových aranžmá. Na desce se známou etiketou letící volavky byl přitom Hardenův orchestr prezentován jako firemní Esta rhytm band (sic!). Příležitostně se jazzu dotýkal Harden i později, např. v bluesově zabarvené Harlem Lullaby Františka Svojíka (1909–1949 – přechodně působil v orchestru jako pianista) nebo ve spolupráci s Kamilem Běhounkem (Swing telegrafních drátů, 1938). Asi na sklonku roku 1938 emigroval Stoljarovič do USA, kde natáčel taneční hudbu pod názvem Harry’s Tavern Band pro firmy Decca a RCA.
Z domácích kapelníků židovského původu se těšil zvláštní oblibě ještě výtečný houslista (žák Carla Flesche a Otakara Ševčíka) Dol Dauber (1894–1950), rodák z rumunské Bukoviny, který působil v Čechách už před 1. světovou válkou. Podle svědectví v deníku Marienbader Zeitung hrával s vlastním ansámblem (označovaným jako Jazz Symphonie a taneční orchestr) od roku 1918 v taneční kavárně dnešní dětské léčebny v objektu bývalého mariánskolázeňského hotelu Miramonte, na terasách Panoramy, ale také v Karlových Varech a pražských tanečních podnicích. Přes zimu hrál Dauber zpravidla ve Vídni, kde údajně v tamním Musikvereinu jako první uvedl Gershwinovu Rapsodii a v roce 1928 natočil pro místní filiálku His Masters Voice také několik k nové populární hudbě tíhnoucích titulů (Hašlerovy comedy foxy Já mám ráda saxofon a Saxofon Suzi). V průběhu 30. let v Praze zkomponoval a nahrál hudbu k několika českým filmům včetně písní k sentimentální romanci Krb bez ohně s Hanou Vítovou a R. A. Dvorským. Kvůli rasové perzekuci se Dauber během protektorátu musel skrývat, za což podle legendy zaplatil svým ochráncům vzácnými guarnerkami, které mu darovala rumunská královna Carmen Sylva.
Samotná firma Esta je exemplárním příkladem toho, s jakou rychlostí i důsledností byly u nás bezprostředně po vzniku Protektorátu na jaře 1939 zaváděny nové pořádky po vzoru Říše. V rámci téměř okamžité arizace museli z jejího vedení odejít židovští zaměstnanci, ředitel Schmelkes, technický asistent ing. Suravicz i hudební poradce, skladatel Karel Reiner, na jehož místo byl mimochodem jmenován budoucí národní umělec Jan Seidel.
Nejrůznější obstrukce i vyložené zákazy ovšem provázely v oblasti zábavné hudby i nežidovské hudebníky. Jestliže ještě propagační tiskoviny Hot¬ kvintetu Emila Ludvíka na jaře 1940 inzerovaly originální názvy skladeb neárijských skladatelů nebo tituly převzaté z repertoáru židovských a černošských umělců (Ellington, Handy, Artie Shaw), už na podzim byla např. znělka Shawova orchestru Begin The Beguine uváděna pro jistotu pod českým názvem Začátek tance s údajným autorstvím jakéhosi Vladimíra Šimáně. Když byl o několik měsíců později vydán zákaz anglických, francouzských a posléze od roku 1941 amerických tvůrců, utekli se i čeští hudebníci k praktikám krycích názvů a falešných autorů obvyklých už předtím v Říši. Gustav Brom, jehož orchestr hrál jednou týdně v přímých přenosech brněnského rozhlasu, vzpomíná: „Samozřejmě, že jsme hráli i zakázaný věci – americký swingovky… Jako autoři se pod ně podepsali buď já nebo Karel Krautgartner. Lidi to samozřejmě poznali a psali nám nadšený dopisy… Díky tomu, že se tehdy nic nenahrávalo, všechno se vysílalo přímo, nedalo se nic dokázat.“ Takto se třeba zachoval i v repertoáru Vlachovy kapely dobový hit amerických Andrew Sisters v jidiš žargonu Bei mir bist du schoen židovského písničkáře Sholoma Secundy a textaře Jacoba Jacobse v písni Ty jsi hezká s Allanovými sestrami a údajným autorstvím Jindry Mlejnka. S literární nadsázkou se některé z těchto vymyšlených názvů skladeb objevují ve Škvoreckého novele Sedmiramenný svícen: Casa Loma Stomp tu figuruje jako Skočná úvodem, resp. Wir fangen an mit dem Hopstanz, Oliverovo Riverside Blues jako Na plovárně (In der Schwimmschule) od Josefa Patočky, Tiger Rag je prezentován jako kvapík Splašil se nám býk (Unser Stier wurde aufgescheuft) a z Handyho slavného St. Louis Blues se stala Píseň o Řešetové Lhotě (Lied über Rzeschetova Lhota).
Brzy ovšem přibyly další potíže, když např. Bromův orchestr hrál bez povolení protektorátního ministerstva školství a osvěty ve slezských Katovicích na území Generalgouvernementu, odkud byli jeho členové rovnou z pódia pod dozorem transportováni na pražský Arbeitsamt a následně totálně nasazeni v brněnské Zbrojovce. Obdobně byl takto na podzim 1944 zatčen gestapem přímo na jevišti zpěvák Vlachova orchestru, legendární „Dr. Swing“ Arnošt Kavka. Aniž se stačil převléci z bílého smokingu, byl uvězněn v Kounicových kolejích v Brně, odkud putoval různými koncentračními tábory, než se mu podařilo uprchnout z pražského Hagiboru. Ani v jeho případě ovšem nebyl důvodem zatčení samotný jazz jako Kavkův cejch „čtvrtinového“ židovského míšence podle norimberských zákonů. Přímo kvůli jazzu byl ze známých hudebníků zatčen rovněž ve Zlíně snad jen ostravský kapelník, kytarista a trumpetista Gustav Vicherek. Příležitostný sólista orchestrů R. A. Dvorského i Gustava Broma dostal za své pěvecké extempore v Tiger Ragu v duchu armstrongovského scatu pro „prznění hudební kultury“ 18 měsíců vězení ve Vídeňském Novém Městě. Po propuštění se Vicherek skrýval do konce války v Beskydech a mihl se mj. ve Škvoreckého povídce Bassaxofon.
Nejpohnutější kapitolou historie českého jazzu během okupace byla existence památného souboru Ghetto Swingers, působícího v nelidských podmínkách koncentračního tábora zřízeného z Heydrichova příkazu v bývalé vojenské pevnosti v Terezíně. Jednalo se o největší sběrný a průchozí tábor pro židovské obyvatele na našem území, kterým prošlo přes 140 tisíc vězňů různých národností. Z nich přibližně 35 tisíc zemřelo přímo v ghettu, ostatní byli posláni s 63 transporty dál na Východ, odkud se vrátilo asi jen 3500 přeživších. Na podzim 1941 sem s prvními vězni přišel i bývalý trumpetista, klarinetista, altsaxofonista, ale především aranžér předválečných souborů Emila Ludvíka Fritz Weiss (1919–1944). V reedici Židovského muzea vyšlá antologie snímků Ludvíkova tria, kvarteta, kvinteta i velkého orchestru Navzdory osudu z let 1940–41 přináší 26 údajných Weissových úprav, na kterých se už sám pravděpodobně kvůli zákazu veřejného vystupování jako interpret nepodílel, ale jsou přesvědčivým svědectvím o jeho aranžérských schopnostech a zvládnutí goodmanovského swingu. Vedle skladeb kapelníka Ludvíka, členů orchestru a dalších českých hudebníků je mezi nimi i několik amerických evergreenů a dobových swingových standardů. Současně začal Weiss v průběhu roku 1940 aranžovat také pro Vlacha a napsal pro něho úpravy řady nezapomenutelných desek. Zásluhou Arnošta Kafky mohl dokonce v této činnosti pokračovat ještě během prvních dvou let v Terezíně, když ilegální kontakt mezi nimi zprostředkoval tamní český četník z Libochovic hlídající vězně (byla mezi nimi např. aranžmá písní Doktor Swing, Hm¬ hm a Hudba kolem nás s Kavkou a Sestrami Allanovými, které se podílely také na Weissově verzi harryjamesovského čísla Ci¬ ri¬ bi¬ ri¬ bim nebo Běhounkova orchestrálka Vteřiny v Lloydu).
Protože se Weissovi podařilo propašovat do Terezína přes zákaz i klarinet, počal od prvních dnů tamního pobytu organizovat jazzový soubor, který podle strojopisného letáku vystoupil na „Pestrém večeru“ v sále č. 5 Sudetských kasáren poprvé už 6. prosince 1941. V příštím roce vystřídal původně sedmičlenný soubor Jazz¬ Quintet¬ Weiss, v němž z původního ansámblu hráli podle svědectví nedávno zesnulého spoluvězně Joži Karase v knize Music in Terezin 1941–1945 (New York 1985) Wolfi Lederer na piano a harmoniku, Franta Goldschmidt na kytaru, Pavel Libenský na basu a na bicí dosud jediný žijící terezínský jazzman, Heinz Jakob „Coco“ Schumann (narozen 1924). Protože bývalý člen berlínského orchestru Teddyho Stauffera přišel do Terezína až v březnu 1943, je pravděpodobnější tvrzení jiných Weissových spoluvězňů a autorů jeho nekrologu v poválečném měsíčníku Jazz Erika Vogela a B. Marka, že na bicí hrál v kvintetu V. Werfel.
V lednu 1943 vyústily Weissovy hudební aktivity s Vogelovým přispěním v založení pamětihodného ansámblu Ghetto Swingers. O rok později převzal jeho vedení berlínský jazzový pianista Martin Roman (1913–1996), transportovaný do Terezína z holandského tranzitního tábora Westerbork. Zprvu dixielandové obsazení Ghetto Swingers se rozšířilo na jedenáctičlennou sestavu s tříčlennými sekcemi saxofonů a trubek, trombonem a čtyřčlennou rytmickou skupinou (někdy s nimi hrála ještě tříčlenná sekce houslí). V této podobě se terezínští swingaři nakrátko objevili a hráli k tanci ve venkovním zastřešeném kiosku na náměstí narychlo zkrášleného města v dokumentárním filmu Vůdce daroval židům město, který kvůli inspekci Mezinárodního červeného kříže natočil z příkazu komandatury tábora vězněný herec a režisér Kurt Gerron (v premiéře Weillovy a Brechtovy Žebrácké opery ztělesnil náčelníka londýnské policie a zpíval úvodní moritát o Mackie Messerovi). Většinu z přibližně 30 úprav repertoáru Ghetto Swingers napsali Roman s Weissem, od něhož pocházela i jazzová parafráze dětské opery Hanse Krásy Brundibár. Záhy po dokončení filmu byly obnoveny „Ostentransporty“, do nichž byli zařazeni i všichni členové orchestru. S jedním z nich přišel 28. září 1944 Fritz Weiss se svým otcem do Osvětimi, kde oba čekala mučednická smrt v plynové komoře. Z členů Ghetto Swingers přežili holokaust a zemřeli v USA Martin Roman a Eric Vogel, na německé hudební scéně je jako kytarista stále aktivní Coco Schumann, který se svým triem účinkoval na vzpomínkovém večeru v Terezíně v říjnu 2001.

Nahoru | Obsah