Hudební Rozhledy

Nad dvanácti partiturami Gustava Mahlera

XI. Das Lied Von Der Erde

Marek Štilec | 11/11 |Studie, komentáře

Redlichova vila, která byla v roce 2005 zbourána kvůli výstavbě obchodních řetězců.

„… It goes on for ever, even if it is never performed again –
that final chord is printed on the atmosphere…“
Benjamin Britten o závěru
Mahlerovy Písně o zemi

Úvodní citát významného britského skladatele a spolu s Dmitrijem Šostakovičem i velkého vyznavače tvorby Gustava Mahlera postihuje jeden z mnoha momentů tohoto díla. Filozoficko¬ symbolickou rovinu, zvláštní „nadpozemsky nebeský“, božsky přírodní“ – a bylo by možno dále pokračovat – rozměr, který vycítili a snažili se postihnout již první současníci a interpreti počínaje Brunem Walterem. Píseň o zemi je skladbou, která bývá často označována jako Mahlerův epilog a láká k velmi obsáhlým, často až spekulativním výkladům, otázek je zde více než odpovědí a spíše stále přibývají. A týkají se nejen celkové literární a filozofické či hudební inspirace, ale i jednotlivých zcela minuciézních detailů. Britten neměl svým citátem pravděpodobně na mysli jen nerozvedný tón d1 v altu, který nikdy neklesne k tónu c1, ale i celkovou náladu závěrečného kvintakordu C dur s přidanou velkou sextou a výrazovým označením „Gänzlich ersterbend“. Tento akord v sobě kombinuje i základní tonální centra celé skladby „a“ a „C“ a zároveň obsahuje nejdůležitější pentatonické mody, které Mahler při horizontální i vertikální stavbě užíval. Celý komplex směřuje do věčnosti a do vesmíru („Ewig“), i když i nad tím, co to vlastně znamená tato věčnost, ono závěrečné „ewig“, se ve své nově vydané monografii Reading Mahler (German Culture and Jewish Identity in Fin¬ de¬ Siècle Vienna, 2010) Carl Niekerk velmi zamýšlí a nedospívá ke zcela jednoznačné odpovědi.

Píseň o zemi, Hodonín a vznik díla
Je historickou skutečností, že mezi 17.–22. zářím 1909 byl Gustav Mahler s rukopisem partitury Písně o zemi v Hodoníně ve vile rodiny Redlichů, kde toto dílo dokončil. Máme o tom svědectví z korespondence mezi Mahlerem, jeho ženou Almou a Brunem Walterem. Rozhodně to byl zřejmě poslední pobyt Gustava Mahlera na území naší republiky a dlužno dodat, že Mahler zde byl při tomto posledním pobytu velmi šťasten. Svědčí o tom i všechny jeho dopisy. Na Písni o zemi s největší pravděpodobností začal pracovat o rok dříve, v létě 1908, i když Alma ve svých pamětech uvádí dřívější datum, onen kritický rok 1907. Ke sbírce německého literáta Hanse Bethgeho Die Chinesische Flöte, tedy k překladům čínské poezie, se však podle nejnovějších údajů dostal až po 7. říjnu 1907, nemohl tedy již v tomto roce komponovat – pracoval obvykle jen v létě. Někteří badatelé však uvádějí, že tuto sbírku dostal Gustav Mahler dokonce až ke svým 48. narozeninám, tedy až 7. července 1908, Alma Mahler v pamětech uvádí, že ji Mahlerovi daroval rodinný přítel Dr. Theobald Pollak s pro ni velmi charakteristickou, poněkud štiplavou poznámkou („Er war ungetauft und leidenschaftlicher Jude“). V každém případě se Mahler po příjezdu z Hodonína 22. září 1909 setkal ve Vídni s Brunem Walterem a představil mu svoji právě dokončenou Píseň o zemi jako „Sinfonie in Gesängen“. Bruno Walter o tom napsal: „Nikdy nezapomenu na výraz, s kterým mi tehdy vyprávěl, jak krásný se mu zdál svět při návštěvě na Moravě v Hodoníně. Jaké zvláštní vnitřní štěstí mu způsobila vůně oranice při práci rolníka. Za jeho promluvou bylo zvláštní zjitření duchovní substance, která byla stále více přitahována k metafyzickým otázkám, ještě naléhavěji než předtím v Hamburgu.“

Čínská poezie, filozofie, orientalismus
Před kompozicí tohoto díla Mahler obvykle sahal ke dvěma literárním zdrojům – ke sbírce německé lidové poezie Des Knaben Wunderhorn a k poezii Friedricha Rückerta (pomíjím samozřejmě texty Johanna Wolfganga Goetheho, středověkou sekvenci Veni creator spiritus použitou v Symfonii č. 8 a texty vlastní). Ze sbírky překladů Hanse Bethgeho Čínská flétna (byly to vlastně přebásněné francouzské a německé překlady původních textů) si Gustav Mahler vybral a upravil, respektive doplnil následující části: Das Trinklied vom Jammer der Erde (Li¬ Tai¬ Po [701–762]), Der Einsame im Herbst (Tschang¬ Tsi [cca. 765–ca. 830]), Von der Jugend (Li¬ Tai¬ Po), Von der Schönheit (Li¬ Tai¬ Po), Der Trunkene im Frühling (Li¬ Tai¬ Po), Der Abschied (Mong¬ Kao¬ Yen [689/691–740] a Wang¬ Wei [698–761]). První otázkou je, co vedlo Mahlera k této volbě. Samozřejmě, že zde musela být základní obsahová blízkost, poezie vyjadřovala svojí zvláštní zkratkovitou formou a přírodními obrazy mnohé z pocitů, které mu byly blízké v době, kdy cítil, že se blíží konec jeho života. Ostatně v tomto smyslu psal i Brunovi Walterovi. Ovlivněn byl i svým celoživotním vztahem k Johannu Wolfgangu Goethemu a svoji roli hrál rovněž i Friedrich Rückert, který byl významným znalcem orientální literatury. Svůj vliv zřejmě mělo na Mahlera i dílo Gustava Theodora Fechnera (jen zcela tezovitě: „Tagesansischt“ jako kontrast vůči „Nachtansicht“, dále tzv. tři stupně lidského bytí) a filozofie Arthura Schopenhauera. Avšak řada autorů uvádí, že pokud posuzujeme tzv. orientální vlivy v umění a hudbě konce 19. a počátku 20. století v německé a rakouské hudbě (zejména již citovaný Carl Niekerk), musíme rozlišit Mahlerovo soustředění na otázky smrti a člověka jako trpící bytost a straussovské pojetí erotiky z jeho Salome nebo podobné pojetí z Klimtovy tvorby ve výtvarném umění. Niekerk uvádí, že Mahler se vrací ještě k idylickému orientalismu 18. století, zatímco 19. století, alespoň v Německu, už pociťovalo například z Číny jisté obavy. Verše užité Mahlerem odrážejí především motivy nostalgie a loučení – hned úvodní část Dunkle ist das Leben ist der Tod o temném životě a smrti, ale i tady se objevuje další motiv, který pak jako by provází celé dílo a kulminuje zejména v závěrečné části Abschied (Obloha se věčně modrá a země / bude věčně stát a vykvétat na jaře / ty ale člověče, jak dlouho budeš žít?). I s onou otázkou života a smrti. V závěrečné části Abschied, která kombinuje dvě básně (Očekávání přítele a Rozloučení s přítelem), se již objevuje i tradiční středověký přízrak smrti v roli „přítele“ – Freund Hein, který se objevuje i v první větě, rovněž již v Mahlerově tvorbě předtím ve Scherzu Symfonie č. 4. Mahlerovi se tento přízrak zjevil ve snu již v roce 1901. Dvakrát se v Písni o zemi objevuje motiv pijáctví, opilosti, možná spíše extáze. V první části (Pijácká píseň o žalu země) je tento motiv jakéhosi vytržení zdůrazněn i značně vysokou polohou tenoru hned od samotného nástupu až k tónu b2 v čísle 6. Pátá část – Opilý na jaře – zdůrazňuje naopak spíše krásu jara jako znovuzrození celé přírody a všeho živého. Koloběh přírody a obraz ročních dob a zároveň existenciální otázky života a smrti – podzim, jaro, mládí, stáří, osamělost a loučení, to jsou tematické okruhy jednotlivých vět, další pak krása jako estetická kategorie i jako forma zvláštní hry a reflexe této hry (častý obraz vodní hladiny a odrazu zobrazovaného dění). Hovoříme¬ li o filozofických aspektech Písně o zemi, je nutno zmínit alespoň dva elementy – apollinský a dionýský princip, které jsou v tomto díle a v jeho jednotlivých větách kontrastně obsaženy, stejně tak lze hovořit o principu jing a jang, či o binaritě nebo dualismu, ke kterým se ještě dostaneme. Ostatně jeden příklad – hned úvodní věta Das Trinklied vom Jammer der Erde je z hlediska tzv. orientalismu přímo klíčová a obsahuje onen dualismus – je život místem „jen“ nezřízených rozkoší nebo „jen“ prostorem pro utrpení, přičemž odpověď je stejně neurčitá, svět je prostorem, kde obě tyto entity tvoří neoddělitelnou jednotu a hledání rozkoše či klidu nebo harmonie je spojeno s utrpením či bolestí.

Hudebně výrazové prostředky, formální znaky
Mahlerova Píseň o zemi klade řadu otázek i z hlediska svého žánru. Je to cyklus šesti písní, jak by naznačoval hlavní titul Píseň o zemi? Nebo je to symfonie s vokální složkou (tenorem, altem nebo barytonem)? Účinnost díla, a tady musím být hodně stručný, spočívá asi hlavně v tom, že spojuje zdánlivě nespojitelné, ale v obou případech pro Mahlera velmi příznačné – píseň a symfonii. Typickými písněmi jsou střední části – Von der Jugend, Von der Schönheit a Der Trunkene im Frühling. Jak úvodní část, tak zejména závěrečná Abschied jsou jinými formami, než je píseň. Mahler tu spojuje dva žánry, které jsou pro celou jeho tvorbu nejcharakterističtější – žánr písně a symfonie. Nápadné je samozřejmě i užití pentatoniky (ať už hemitonické nebo anhemitonické) v melodice některých částí. Dalším důležitým znakem je dvoudílnost celého díla, typická i pro jiné skladby Gustava Mahlera, celá skladba se tak člení na dvě části. Prvních pět a poslední část Abschied tvoří takřka vyrovnané celky. Rovněž závěrečná část Abschied má znovu dvoudílnou formu. O základním tonálním plánu jsem již hovořil, vede od tonálního centra in a až k prazákladu hudby k centru in C v závěru. I Píseň o zemi má ovšem některé zajímavé souvislosti, to dává například první část do souvislosti s dalšími skladbami, které se snaží evokovat orientální svět omezením na pět tónů v melodice. Jsou to skladby Giacoma Pucciniho Turandot a Franze Lehára Země úsměvů. Druhá věta Der Einsame im Herbst je podle některých autorů v úvodu vzdáleným citátem z prvního aktu Musorgského opery Boris Godunov. Nálada mlhy nad jezerem a osamělosti a jen krátký záblesk slunce. Ve třetí větě se Mahler dostává do blízkosti impresionistických obrazů, Stephen E. Hefling nachází dokonce v části Von der Schönheit souvislost s Předehrou 1812 Petra Iljiče Čajkovského.

Epilog?
Píseň o zemi je skladbou, která bývá často označována jako Mahlerův epilog. Má to mnoho důvodů. Autor ji dokončuje rok a půl před smrtí a samotná volba titulu a textů naznačuje, že v ní autor skutečně chce něco uzavřít nebo zrekapitulovat. I některé vnější okolnosti potvrzují tuto charakteristiku. Zatímco v případě Osmé symfonie Mahler zažívá při její premiéře v Mnichově 12. září 1910 největší triumf svého života, premiéry Písně o zemi (stejně jako Symfonie č. 9 a nedokončené Symfonie č. 10) se už Mahler nedožívá, jejím dirigentem je 20. listopadu 1911 v Mnichově Bruno Walter. Odráží se zde vedle řady výše uvedených momentů i snaha vrátit se někam do světa jistot – možná do krajiny dětství, ale možná ještě hlouběji! Mahler cítil, že se začíná hroutit „jeho“ okolní svět. Tento Mahlerův životní a filozofický návrat je zřejmý zejména z poslední části Abschied (Rozloučení) a není o něm pochyb, protože klíčový úvodní verš doplnil do překladu čínské poezie Gustav Mahler sám:´„Ich wandle nach der Heimat, meiner Stätte / Ich werde niemals in die Ferne schweifen / Still ist mein Herz und harret seiner Stunde!“ – „Chci najít rodnou zem, svůj domov / už nebudu se toulat nikdy v dálkách / mé srdce klidné je a čeká na svůj čas“).

Nahoru | Obsah