Hudební Rozhledy
Portréty velkých klavíristů 20. století II
II. Rudolf Firkušný
Únorový díl této rubriky, která se věnuje nejvýraznějším osobnostem světového klavírního umění, je trochu překvapivě zasvěcen českému pianistovi Rudolfovi Firkušnému. Samozřejmě nejde o náhodu – právě v těchto dnech si připomínáme sté výročí narození tohoto velkého Čecha –, ale i bez ohledu na nabízející se jubileum je přídomek „světový“ u Firkušného zcela namístě. Od třicátých let bylo jeho jméno pro celý svobodný hudební svět symbolem nejvyššího interpretačního umění, v jeho československé vlasti se však bděle a ostražitě postarali o to, aby po většinu druhé půle století zvláště pro mladší generace zůstalo téměř prázdným, v lepším případě učebnicovým pojmem. Máloco se u nás v té době trestalo tak důsledně jako „zrada“ ve formě trvalých zahraničních úspěchů, dokonaná ovšem netečným chladem vůči svůdným nabídkám tuzemských koncertních agentur. Firkušný se však ze svobody v Československu a z návratů domů dlouho neradoval: zemřel v Americe v červenci 1994.
Dětství
Rodina notářského koncipienta, do které se 11. února 1912 v moravských Napajedlech narodil, neměla kromě toho, že Rudolfův tatínek byl Mahlerovým spolužákem na jihlavském gymnáziu, s hudbou mnoho společného — téměř přesně o století starší František Suchánek, fagotista a skladatel působící u drážďanského dvora, byl poměrně vzdáleným prastrýcem z matčiny strany. Malý Rudolf se ovšem již ve třech letech hrnul ke klavíru a živelně vyťukával lidové písničky, pokoušeje se dokonce o akordický doprovod levou rukou. Moudrá paní Firkušná si toho nemohla nevšimnout a ohlížela se ve svém okolí po někom, kdo by chlapce, jenž ještě neuměl číst, usměrnil a inspiroval. Člen brněnského divadelního orchestru Václav Kolář se ukázal být pedagogem s omezenými schopnostmi i odvahou, a tak nespokojená matka po čase dala na radu kohosi spřízněného, kdo rozpoznal v Rudolfkově živelném brnkání na klavíru mimořádný talent, a předvedla šikovného sedmiletého klučíka na jeho výslovné a umíněné přání rovnou samotnému profesoru Janáčkovi. Vyhlášeného brněnského podivína a „nepřítele zázračných dětí“ však milý chlapec, prý zejména zásluhou zvláštní citlivostí svého absolutního sluchu, oproti očekávání doslova okouzlil („Takový talent se rodí jednou za sto let!“). A tak se roku 1919 stal Rudolf Firkušný nejen jedním z Janáčkových posledních žáků, ale po zbývajících devět let skladatelova života i malým rodinným přítelem. Velký moravský skladatel byl Firkušnému, jemuž vykal (!), laskavým rádcem hudebním, a zdá se dokonce, že převzal v duchovní rovině mnohou povinnost i za žáčkova předčasně (1915) zemřelého otce (po otci Rudolf zdědil mimořádně vyvinutou paměť). Již tehdy byl tedy počat základ Firkušného celoživotní náklonnosti a zároveň povolaného vztahu k Janáčkově tvorbě. O tzv. autenticitě svých janáčkovských výkonů později klavírista moc rád nemluvil, byv si vědom toho, že skladatelovy pokyny a podněty vstřebával v míře sice hojné, v důsledcích však nutně omezené dětským věkem. Pokud šlo o samotné vyučování klavírní hře, navrhl Janáček šťastné řešení: cítil, že dětskému žáku bude vyhovovat spíš citlivý ženský přístup, a doporučil chlapci svou někdejší žákyni Ludmilu Tučkovou — ano, klavíristku, kterou známe coby „zachránkyni“ torza Sonáty 1. X. 1905 před zkázou.
Studium pod křídly TGM
Nutným protipólem jistě inspirativní, ale přece jen poněkud nesystematické výuky u Janáčka bylo řádné studium brněnské a později pražské konzervatoře v oboru skladatelském (Rudolf Karel) a zejména klavírním (Růžena Kurzová, Vilém Kurz), ukončené absolutoriem mistrovské školy roku 1931 a provedením vlastního klavírního Concertina s Českou filharmonií a Františkem Stupkou. Na léta studií Firkušný vzpomíná s láskou: „Paní Kurzová používala metodu svého manžela, ale v méně přísné verzi. Její neobyčejná laskavost a milá povaha udělala z hodin chvíle, na které jsem se vždy těšil. Důležité byly momenty, kdy přišel na kontrolu její manžel — před vystoupeními a přehrávkami.“ Janáčkovo duchovní vedení trvalo nadále a Firkušný mu vděčí za zprostředkování kontaktu s T. G. Masarykem. Prezident, hudebně velice kultivovaný a vnímavý — jistě s přispěním své ženy Charlotty, která disponovala profesionálním hudebním rozhledem, vždyť prý svého času uvažovala o studiu klavíru u samotného Liszta! —, 15letého mládence přijal v Lánech na Štěpána roku 1927 a poté, co po společné večeři v jeho podání vyslechl Bachovy, Beethovenovy, Chopinovy skladby a Smetanovu etudu Na břehu mořském, se také nechal unést kouzlem mladého hudebníka a za privátní recitál mu poukázal na tehdejší poměry opulentní honorář 5500 korun. Až do konce života ho často zvával do svých rezidencí a pod podmínkou, že Firkušný dokončí reálné gymnázium, mu zajistil pravidelné stipendijní dávky pro studium u nás i v zahraničí.
Firkušný, zdá se, že tak trochu proti vůli žárlivého Viléma Kurze, odešel nejprve do Paříže. „Když jsem šel předehrát Cortôtovi, byl jsem poslední na řadě. Hrál jsem Bacha, Busoniho a Chopinovu etudu č. 10 z op. 25, načež mne Cortôt objal a přede všemi řekl: ,Vy už nepotřebujete učitele, ale obecenstvo…‘ Jmenoval mne členem komise pro závěrečné zkoušky na Ecole normale, kde k mé velké radosti dostal první cenu Otakar Vondrovic. U Cortôta jsem tedy vlastně nestudoval, jen jsem chodil poslouchat jeho interpretační kurzy, a poznával tak francouzskou pianistickou školu.“ Významným inspiračním zdrojem byly také letní kurzy u Arthura Schnabela v italském Tremezzu (rakouský klavírista se tam uchýlil z Berlína po Hitlerově nástupu k moci), jenž ho poté jako sólistu doporučil slavnému Georgu Széllovi. U Schnabela pak Firkušný konzultoval německý repertoár ještě i za války v New Yorku.
Do světa
Spojení velkého talentu, píle (jak široce vzdělaný umělec rád říkával: Doctrina est fructus dulcis radicis amarae – vzdělání je sladkým plodem hořkého kořene) i notné dávky štěstí způsobilo, že Firkušného muzikantská kariéra „odstartovala“ v opravdu velkém stylu. V osmi letech dává v Praze svůj první samostatný recitál, v deseti hraje s Českou filharmonií Mozartův Korunovační koncert, o rok později již slaví mezinárodní úspěch ve Vídni. Druhá půle dvacátých a třicátá léta již jsou ve znamení Firkušného rozvinuté koncertní aktivity v mnoha hudebních centrech Evropy, v roce 1938 vystoupil poprvé v New Yorku. Toto časné koncertní vytížení mu znemožnilo dokončit studium skladby u Josefa Suka na mistrovské škole i poslech Helfertových přednášek na brněnské univerzitě. Skladebné a hudebněvědné studium Firkušného nepochybně přivedlo k zaujetí pro interpretaci tvorby soudobých českých autorů a nebylo takřka recitálu, jehož alespoň část by nebyla věnována některému z děl jeho současníků Bořkovce, Kvapila, Kaprála, Chlubny, Hlobila, Janečka, Moyzese, Vomáčky, Háby či Ježka. Na prvním místě ovšem vždy stál Martinů. Osobně ho Firkušný poznal v Paříži roku 1931 a od té doby trvalo jejich hluboké přátelství, utužené společně prožitými strastmi v okupované Francii a později sousedstvím ve stejné newyorské ulici. Plodem těchto styků byly dedikace mnoha Martinů skladeb Firkušnému, který z nich na oplátku činil vedle díla Janáčkova druhou dominantu svého repertoáru. Zde již lze o autenticitě hovořit bez ostychu: debaty obou umělců nad partiturami byly pravidelné a nekonečné.
V Americe
Před okupací Firkušný pobýval střídavě doma a v Paříži, jež se mu po březnu 1939 stala výchozím bodem jeho exulantské budoucnosti. Vydržel tam v české umělecké komunitě s Martinů, Vítězslavou Kaprálovou, Josefem Páleníčkem a malířem Kunderou až do pádu Francie. Koncem roku 1940 vyslala československá exilová vláda Firkušného jako kulturního pracovníka do Spojených států. Odjel složitě přes Španělsko a Portugalsko a se štěstím pro něj příznačným zakrátko v Americe prorazil krunýř tamější obrovské konkurence: jeho koncert v prosinci 1941 v New Yorku (sledovaný z publika kolegy Serkinem, Rubinsteinem a Horowitzem aj., ale také Janem Masarykem, Bohuslavem Martinů a Jarmilou Novotnou) znamenal jednoznačný úspěch a počátek dráhy světového cestujícího virtuosa. Amerika se Firkušnému stala druhým domovem. V květnu 1946 sice na prvním ročníku Pražského jara účinkoval na třech koncertech (mj. ve Dvořákově koncertu g moll s Rafaelem Kubelíkem) a hodlal v Praze zakotvit, ale vážné zranění ruky na jihoamerickém turné roku 1947 způsobilo odklad cesty do Evropy. Po „vítězném“ únoru 1948 Firkušný přerušil oficiální styky s Československem, kam nadále jezdil již jen soukromě za matkou a sestrou. Na svém češství celý život lpěl. Ba i obě děti, Igor a Veronika, z klavíristova pozdního sňatku (1965) s dcerou matčiny přítelkyně Taťánou Nevolovou byly vychovány v jazykově českém rodinném klimatu. Na své přináležitosti k české hudební tradici založil – jak také jinak – i svůj umělecký profil. Byl uznáván jako interpret světového repertoáru, ale veleben a vyhledáván jako tlumočník české klavírní literatury. Užitek z toho měla pochopitelně dobrá česká, do té doby v cizině téměř neznámá hudba (zejména Dvořákův koncert nejprve v Kurzově úpravě, po roce 1975 už jen v originální verzi, Smetanovy České tance, díla Janáčkova, Martinů, ale i Novákova a Sukova, ze starších Dusík, Mysliveček, Jiří Benda, Tomášek, Voříšek) a interpret sám, jenž sepětím s takovým repertoárem získal punc originality.
Umělec
O tom, že umělecký význam Rudolfa Firkušného je skutečně „světový“, pochybovat nemusíme. Neúplný výčet renomovaných gramofonových firem, pro něž pořídil desítky nahrávek (DGG, RCA, Vox, DECCA, CBS), či dirigentských osobností, s nimiž spolupracoval (E. Kleiber, B. Walter, G. Széll, Ch. Munch, S. Kusevickij, L. Bernstein, C. M. Giulini, R. Muti, C. Abbado), jeho — byť ne zcela soustavná — pedagogická činnost na prestižních Aspen a Juilliard Schools of Music (mezi jeho žáky jmenujme alespoň u nás známého Jefima Bronfmana) a koneckonců i celoživotní extrémní koncertní vytížení hovoří dostatečně jasnou řečí. Z pozdní doby stojí za zmínku nominace na americkou Grammy (1992) za nejnovější nahrávku Janáčkových klavírních děl pro RCA. Kritika, před válkou občas trochu alergická na Firkušného mladistvý sklon k akcentování virtuozity („ošklivý Lisztův Mefistův valčík, jejž Firkušný předělal na pyrotechnický kus s krkolomnými ozdobami“), na jeho umění později vyzdvihovala (kromě již zmíněné sympaticky nekompromisní dramaturgické vyhraněnosti a neselhávající prvotřídní techniky) zejména schopnost tvůrčího, díky kompozičnímu vzdělání jasnozřivého, a proto překvapivě srozumitelného výkladu hudebního textu na pozadí vybroušené a stylově diferencované úhozové kultury. Od opojení klavírní technikou dospěl k „francouzskému“ upřednostňování zvukové barevnosti a měkkosti kořeněné příslovečnou slovanskou zpěvností, která tak fascinuje „západní“ posluchače. A také — tam, kde je to třeba — k mužně „poctivému“ úhozu a k pozoruhodně střídmé pedalizaci, a to i v romantickém repertoáru! Newyorský kritik Harold C. Schonberg o Firkušném napsal: „Tento vysoce muzikální Čech hraje s vytříbeným jemnocitem, nikdy posluchače neomračuje přemírou hluku. Veden interpretační moudrostí, vždy do přednášené hudby — v souladu se skladatelovou koncepcí — vnáší poezii.“ Pozdní věk, ve kterém jsme klavíristu poznali u nás, se na jeho výkonech odrazil jen výjimečně, a to lehkou temporytmickou nejistotou.
Návrat domů
Nesmělé politické tání v Československu druhé poloviny osmdesátých let přineslo Firkušnému několik oficiálních pozvání ke koncertování ve staré vlasti. Hrdý umělec tvrdošíjně odmítal a připustil jen spoluúčinkování s českými orchestry při jejich zahraničních zájezdech. Pozvání na první polistopadové Pražské jaro v roce 1990 však přijal s radostí. Nad partiturou Martinů 2. koncertu se zde setkal s dávným přítelem Rafaelem Kubelíkem a následovala řada vystoupení, práce v gramofonových studiích, od roku 1992 prezidentství MHF Pražské jaro, předsednictví v porotě „pražskojarní“ klavírní soutěže (1993) atd.
Firkušný konečně mohl začít svým uměním splácet rodné zemi padesátiletý dluh, činil tak horečně a obětavě, posluchači dychtivě naslouchali a prostřednictvím oficiálních institucí umělci vyjádřili obdiv a vděk udělením četných poct (řád T. G. M., čestné doktoráty UK a JAMU, čestná občanství Prahy a dalších měst). „Jsem nesmírně šťasten, že jsem se dočkal návratu. Je to jedna z nejšťastnějších událostí mého života a velmi mne dojalo, jak mne přijalo zdejší obecenstvo, které mne vlastně ani neznalo,“ vyjádřil Firkušný radost ze splněného snu.