Hudební Rozhledy

Lukáš Vasilek

Pět let v roli hlavního sbormistra Pražského filharmonického sboru

Jiří Kolář | 03/12 |Rozhovory

Lukáš Vasilek

Lukáš Vasilek (nar. 1980) patří nepochybně k největším talentům naší mladé generace sborových dirigentů a uplynulých pět let jednoznačně prokázalo, že vedení Pražského filharmonického sboru (PFS) mělo v roce 2007 šťastnou ruku, když do čela našeho prvního profesionálního pěveckého sboru zvolilo právě tuto mladou sbormistrovskou osobnost. Lukáše Vasilka jsem poznal na prahu jeho sbormistrovské kariéry jako studenta oboru Sbormistrovství – Hudební výchova na PedF UK a dodnes jsme zůstali dobrými přáteli, profesionálními kolegy. Ve svém dalším vývoji potvrdil Lukáš Vasilek své mimořádné předpoklady pro dirigentské povolání, ať již jde o jeho vlohy hudební, pedagogické či osobnostní. Jeho současný, již nečekaně vyzrálý dirigentský projev charakterizuje dokonalá znalost lidského hlasu, cit pro logickou výstavbu vokální fráze a schopnost jejího výrazného, sdělného, typicky sbormistrovského ztvárnění, ale i umělecká preciznost, poctivost, svědomitost a opravdová snaha sloužit hudbě. U příležitosti tohoto prvního malého výročí jeho dirigentské spolupráce s PFS jsem si dovolil položit mu několik otázek.

  • V březnu letošního roku uplyne pět let od chvíle, co jsi stanul v čele Pražského filharmonického sboru. Bylo ti tehdy sedmadvacet let, byl jsi absolventem hudební vědy na FF UK a v té době ještě studentem dirigování na pražské AMU. Tvé poměrně bohaté sbormistrovské zkušenosti získané při vedení Foerstrova komorního pěveckého sdružení (FKPS) však čerpaly repertoárově především z oblasti a cappellové tvorby pro ženské sbory a dvouletá praxe ve funkci druhého sbormistra opery Národního divadla mířila opět do výrazně odlišného druhu hudby, než která je doménou PFS. K tomuto životnímu rozhodnutí bylo třeba jistě velké odvahy a sebedůvěry. Jak obtížné bylo získat si uměleckou důvěru a autoritu tak prestižního pěveckého kolektivu?
    Já vlastně vůbec nevím, jestli to bylo těžké nebo ne. Přišel jsem do PFS v době, kdy sbor už nějaký čas neměl stálého sbormistra a bylo třeba začít systematicky pracovat. Tak jsem začal a ten můj způsob zpěvákům nejspíš vyhovoval. Vzájemná důvěra a respekt byly cítit od první zkoušky. Tenkrát mě to velmi překvapilo, nečekal jsem, že bych mohl uspět. Šel jsem to jen zkusit. Tehdejší ředitel mě musel docela dlouho přemlouvat, vůbec jsem se na takovou pozici necítil…
  • Přehlédneš-li oněch pět let svého působení ve funkci hlavního sbormistra PFS, co považuješ za svůj dosud největší umělecký úspěch? Co myslíš, že se ti podařilo, a které plány zůstaly dosud nenaplněny?
    Největším úspěchem je to, že sbor podává kvalitní výkony a pracuje v klidné, nekonfliktní atmosféře. Když se podívám na jiná profesionální tělesa, ať už sbory nebo orchestry, takový pracovní klid a nasazení jako v PFS jsou spíše výjimkou. Jsem rád, že u toho mohu být, a kdyby tomu tak nebylo, vůbec bych to nechtěl dělat. Barometrem kvality může být třeba fakt, že se na některá důležitá zahraniční pódia, kde jsme poprvé vystoupili teprve nedávno, znovu vracíme, tedy že jsme se tam svými výkony obhájili. Velkou radost mi dělá hlavně operní festival v Bregenzu, kde budeme letos už potřetí za sebou plnit funkci rezidenčního sboru a budeme měsíc vystupovat po boku Vídeňských symfoniků. Za obrovský úspěch pokládám i třetí pozvání do Bavorského rozhlasu, kde realizujeme kompletní nahrávky méně známých německých oper. Tak by se dalo pokračovat dál. Každý projekt, který děláme, má svou důležitost. V letošní sezoně jsme po delší době obnovili samostatnou koncertní řadu PFS, což byl cíl, který se dlouho nedařil. Některé problémy ve sboru ale přetrvávají už celá desetiletí, např. nedostatečné ohodnocení zpěváků, nevyhovující zkušebna atd. Nová ředitelka PFS Eva Sedláková vyvíjí v těchto věcech mimořádnou aktivitu, ale není to snadné a vyžaduje to ještě spoustu času. Já sám pokládám za svůj hlavní úkol především udržení a neustálé zvyšování umělecké úrovně sboru. Bez toho by žádné jiné plány neměly smysl. Můžete-li se opřít o kvalitní uměleckou základnu, všechny provozní problémy se řeší lépe.
  • Jaké jsou nejbližší umělecké cíle PFS a jak vidíš ve světle současné české, resp. světové hudební kultury jeho budoucnost? Jaká je vůbec současná situace v profesionálním sborovém umění?
    Sezona vrcholí a nás čekají ty nedůležitější projekty. V dubnu uvedeme spolu s Českou filharmonií a dirigentem Manfredem Honeckem v české premiéře velké oratorium Kniha sedmi pečetí rakouského skladatele Franze Schmidta. Je to náročný úkol, vokální party jsou mimořádně obtížné a rozsáhlé. Je to ale velmi sugestivní dílo, které slibuje nevšední umělecký zážitek. Spolu s Pražskou komorní filharmonií a dirigentem Tomášem Netopilem provedeme v Praze a ve Vídni Dvořákovy Svatební košile, budeme mj. účinkovat i na Pražském jaru (jedním z našich nejzajímavějších koncertů na letošním festivalu bude Mendelssohnův Lobgesang s dirigentem Christopherem Hogwoodem), na Janáčkově máji, na abonentních koncertech orchestru FOK. Červenec a srpen strávíme na festivalu v Bregenzi. Budoucnost PFS vidím dobře. Máme dostatek koncertů a některé české i zahraniční nabídky už dokonce z časových důvodů odmítáme. Myslím, že teď jdeme správným směrem. A pokud udržíme kvalitu a ministerstvo kultury nám zůstane nakloněno jako doposud, k žádné skepsi není důvod. Otázkou ale je, jestli budou české hudební školy produkovat dostatek schopných mladých zpěváků, kteří budou připraveni zvládnout nároky tohoto profesionálního tělesa. V poslední době jich není mnoho na výběr.
  • Kdo vytváří dramaturgii repertoáru PFS, čím se řídí a jaké jsou tvé možnosti jejího ovlivnění?
    Dramaturgii samostatných koncertů PFS vytvářím já. Snažím se hledat skladby, které jsou kvalitní a neoposlouchané. To, co je v okolních státech pokládáno za základní repertoár, v Čechách často ani jednou nezaznělo. Samozřejmě beru v potaz i specifika PFS a vybírám skladby, o kterých jsem přesvědčen, že mohou v podání tohoto tělesa vyznít zajímavě. Účinkujeme-li s orchestrem, většinou jsme zváni ke konkrétním projektům, které určuje pořadatel. My už se pak jen rozhodujeme, jestli takový projekt chceme a můžeme přijmout, nebo ne. Občas samozřejmě navrhujeme i my skladby, které bychom chtěli provést, není to ale běžná praxe. V tomto ohledu nám ovšem skvěle funguje komunikace se současným vedením České filharmonie – dramaturgii některých koncertů vytváříme společně.
  • Jaký prostor zaujímá v repertoáru PFS soudobá sborová tvorba a jaký je tvůj názor na soudobou českou sborovou tvorbu? Komponují skladatelé svou hudbu i přímo pro PFS?
    Soudobá hudba je dokonce jedním ze základních pilířů repertoáru PFS. Jsme k jejímu provádění zváni velmi často a já sám tuto hudbu zařazuji do každého samostatného programu. Problémem je, že v současné době v Čechách moc kvalitní sborové hudby nevzniká. Skladatelé jako třeba Eben, J. Novák, Mácha, Lukáš nemají mnoho následovníků, je to spíš náhoda, když vznikne nějaká dobrá sborová skladba. Na druhou stranu je ale možné, že ani sbormistři nehledají nic nového, neprovokují skladatele svými požadavky, bojí se experimentů a raději provádějí pořád dokola jenom několik osvědčených kusů. Premiér děláme v každé sezoně několik a rozhodli jsme se, že jejich frekvenci ještě zvýšíme. Vypsali jsme proto první ročník skladatelské soutěže. Doufáme, že se tento projekt setká s úspěchem. Zatím své skladby posílají spíše zahraniční autoři. Uzávěrka je na konci března, tak snad se to ještě zlomí ve prospěch české hudby.
  • PFS nacházel vždy bohaté uplatnění i na zahraničních pódiích, spolupracoval s řadou vynikajících dirigentských osobností, známých šéfů našich i zahraničních symfonických a operních orchestrů. S kterými se ti nejlépe spolupracovalo?
    Každý dobrý dirigent přinese nějaký nový podnět, novou zkušenost. Bylo jich už hodně a je těžké jmenovat jenom někoho. Mimořádnou událostí byla naše spolupráce s Danielem Barenboimem při provedení Šostakovičovy Symfonie č. 13 se Staatskapelle Berlin v roce 2009. Jeho nadpozemský talent a neuchopitelné bohémství byly zážitkem na celý život. Sbor už dvě desetiletí miluje Zubina Mehtu a mnohokrát s ním koncertoval. Pan dirigent v některých svých projektech dokonce účast PFS vyžaduje. Já jsem s ním spolupracoval poprvé v roce 2011, kdy jsem pro něho připravoval Schönbergovy Gurre-Lieder. Bylo neuvěřitelné, jaký respekt tento dirigent už jenom svým příchodem na zkoušku ve všech vyvolá, jak pod jeho vedením dokáže Izraelská filharmonie pracovat koncentrovaně a oddaně. Jeho fluidum donutí každého soustředit se jen na hudbu. A pak skončí zkouška, nastane proměna a zjistíte, že Mehta je docela normální a velmi srdečný člověk, který nemá vůbec žádné hvězdné manýry. Mám rád dirigenty, kteří si na tu profesi nehrají a opravdu dirigenty jsou. Ty, co moc nemluví, pracují a dělají hudbu, ty, co jsou mimo zkoušku normální a dá se s nimi mluvit. Třeba Zanetti, Rizzi, Honeck. Spolupráce s nimi mě bez nadsázky obohacuje.
  • Vím, že jsi v roce 2009 ukončil po jedenácti letech své úspěšné sbormistrovské působení u FKPS. Již v roce 2010 jsi však vedle PFS založil ještě nový profesionální komorní vokální ansámbl Martinů Voices. Co ti po umělecké stránce práce s tímto vynikajícím souborem přináší a pokračuje ještě tvá spolupráce se sborem opery ND?
    S Martinů Voices se zabývám jiným druhem repertoáru a to mě baví. Je to osvěžující. Provádíme sice renesanční polyfonii, časem určitě dospějeme i k baroknímu repertoáru, těžiště ale spočívá a vždycky spočívat bude v hudbě 19. a především 20. a 21. století. To je také, myslím, moje parketa. Ve vokálním obsazení 12–13 zpěváků jde o trochu jiné věci než ve velkém sboru, a já tak mám skvělou příležitost rozvíjet se ještě jedním směrem. Zpěváci v Martinů Voices jsou navíc velmi dobří a k tomu je ta práce baví. Co víc si přát? Jsem rád, že mohu vedle PFS pracovat i s tímto komorním ansámblem. S operním sborem Národního divadla už nespolupracuji jako sbormistr, ale často a rád se s ním potkávám v rámci angažmá PFS v Národním divadle. Účinkujeme společně v operách Hry o Marii a Parsifal. S PFS jsme v zahraničí relativně často angažováni také do operních představení. Já tak mohu svou zkušenost z Národního divadla dobře zúročit. Stále více si uvědomuji, jak pro mne tato praxe byla důležitá.
  • Dirigování sboru je přece jen dost odlišné od orchestrálního dirigování. Na rozdíl od brněnské JAMU na pražské AMU dirigování sboru jako samostatný obor ve studijním plánu chybí. Není to škoda?
    Nejen škoda, je to velká chyba! Technické základy sborového i orchestrálního dirigování jsou sice velmi podobné, ale pouze se základy nevystačíte a všechno ostatní je zásadně odlišné. Jsou to opravdu dva různé obory. U způsobu dirigování je to vidět hned na první pohled. Sbormistr se nemůže omezit pouze na udávání tempa a dynamiky (to by ostatně neměl ani orchestrální dirigent, byť praxe je mnohdy taková), ale musí u zpěváků vedle toho neustále navozovat i správný pěvecký pocit, musí je velmi detailně vést ve frázování, musí svým gestem předjímat barvu a charakter zvuku, který tvoří. Kromě rukou diriguje sbormistr ve velké míře i obličejem, svou mimikou. Zpěváci málokdy sledují jenom ruce, ty registrují spíše periferně, ale většinou koukají sbormistrovi přímo do očí. Proto je dirigentský projev sbormistrů tak odlišný. A nejde jen o samotné dirigování. Úplně jiný je i způsob zkoušení, komunikace se zpěváky, naprosto odlišná je třeba příprava partitury. Také není vůbec snadné zvládnutí pěveckého textu, orientace ve všech běžných zpěvních jazycích, v jejich fonetice. To všechno jsou věci, se kterými se při studiu orchestrálního dirigování vůbec nesetkáte. Samostatný obor sborového dirigování na AMU chybí. A je to cítit především v tom, že je u nás jen málo sbormistrů, kteří by mohli obstát v profesionálním prostředí. Na druhou stranu studium orchestrálního dirigování může dát sbormistrům zase jiné zkušenosti, které využijí a které ve své praxi potřebují. Zvyknou si na velké plochy, vědí, jak je vystavět, jak si je zapamatovat, získají větší umělecký nadhled. Orchestrální dirigování je technicky mnohem čistší než dirigování sborové, a pro sbormistra je tedy skvělou technickou hygienou. Každý sbormistr by si měl občas zkusit stoupnout před orchestr, aby zjistil, jak na tom se svou základní dirigentskou technikou vlastně je.
  • Ty jsi vystudoval na AMU obor dirigování, zaměřený především na dirigování orchestru. Neláká tě někdy využít častěji těchto zkušeností?
    Láká. Je to vždycky velké osvěžení, jiný repertoár, jiné prostředí, nové zkušenosti. Bohužel ale na to kvůli svému sbormistrovskému vytížení nemám moc času. Chtěl bych se k orchestru dostávat častěji, snad se to v budoucnu bude dařit ve větší míře.
  • Mohl bys říct, co tě k práci se sborem nejvíce přitahuje?
    Rád diriguji a myslím, že si při tom se zpěváky docela rozumím. Rád tvořím výraz a obsah, naplňuje mě to. Nemohu říct, že bych rád zkoušel. Sice mě to také většinou baví, ale klidně bych se bez toho obešel. Nejradši bych jenom koncertoval a prováděl skladby, které už jsou hotové. Někdy je ta práce vyčerpávající. Se zpěvem jde totiž ruku v ruce silná emoce, která je sice žádoucí, někdy ale také dost únavná. Sbormistr se na některých zkouškách stává víc pedagogem než umělcem. Takové momenty také zrovna nemusím, přestože si uvědomuji, že je to jeden ze základních rysů sbormistrovství. A obloukem se dostávám na začátek: kdybych mohl jenom dirigovat koncerty, byl bych nejšťastnější.
  • Mohl bys na závěr našeho rozhovoru prozradit čtenářům své sbormistrovské krédo?
    Být za všech okolností dokonale připraven. To se totiž hned pozná, když sbormistr neví, co a proč dělá, když si na sbormistra jenom hraje…
  • Nahoru | Obsah