Hudební Rozhledy

Gioconda znamená radostná

Ivan Ruml | 07/12 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Eva Urbanová (La Gioconda) a Eliška Weissová (La Cieca)

Do polorozbořených Benátek, zasažených vlnou tsunami, popřípadě zemětřesením šestého stupně Richterovy škály, nás zavádí nová inscenace opery La Gioconda předveristického skladatele Amilcara Ponchielliho v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni, jejíž premiéra se uskutečnila v sobotu 2. června.
V titulní roli se představila hvězdná Eva Urbanová, která dokázala zaplnit západočeský operní dům do posledního místa. Svým plavým ježkem a ustrojením patrně nalezeným v kontejneru, což jí předepisoval kostýmní návrh Jana Kříže, připomínala spíše squatterku než první dámu operního souboru. Samozřejmě ztělesňuje pouliční zpěvačku, kolem níž se pohybují nuzní lidé benátské galerky, ale pak se ptám, jak se od této temné vrstvy lišili ti takzvaně bohatí, nebo chcete-li mocní, zastoupení Alvisem Badoerem, Laurou a Enzou Grimaldem? Zdá se mi, že obě roviny splývaly a posouvaly děj někam jinam, do soudobého prostředí bezdomovců, kde vládne místo spravedlnosti násilí a zákon údernější pěsti.

Režie Oldřicha Kříže byla dynamická, plná bojových scén, až oči přecházely. Příznačné to bylo například v duetu Laury a Giocondy ve druhém dějství, kdy se obě dámy zuřivě po sobě rozmachovaly – jedna s lodním lanem tvořícím smrtonosnou smyčku a druhá s ostře nabroušenou dýkou. Až tak daleko jsou schopny ženy zajít v souboji o milovaného muže! Také proslulý Tanec hodin ve třetím dějství, který se svým hudebním charakterem blíží k filigránskému rokoku, byl vyplněn gladiátorskou scénou svalnatých mužů, jež obdobně jako v římském Colosseu vyjeli na scénu z propadliště a bojovali na život a na smrt.
Vše bylo prostoupeno krutostí a krvelačností, která se na nás hrnula ze všech koutů. To vše podtrhovala omšelá scéna Daniela Dvořáka, která umístila doprostřed jeviště světelný hranol, proměňující se až stereotypně často v rudě zářící krvavou lázeň. Za zcela nesmyslný považuji Badoerův vyvýšený pokojíček naplněný nejrůznějším starožitným nábytkem od empíru až po art decco, k němuž vedly dva velmi vratké žebříky, po nichž si netroufl chodit ani samotný majitel. Také scéna domnělé Lauřiny smrti působila nevěrohodně, protože po záměně lahviček s jedem a uspávadlem sestoupila hrdinka do jakési krypty, z níž pak vyjela na márách po zápase gladiátorů.
Partitura Amilcara Ponchielliho je plná zvratů, nezkrotných vášní a velkých pěveckých příležitostí. Je patrné, že skladatel dobře znal pěvecké možnosti operního souboru milánské Scaly poloviny sedmdesátých let 19. století a dovedl mu naložit na bedra přesně tolik, kolik dokázal zvládnout. Přirovnal bych to ke klavírní poetice Ference Liszta. Bez dokonalé techniky se jeho vrcholné skladby nedají zahrát, kdo se však dostane na příslušnou úroveň, sklízí pak ovoce úspěchu doprovázeného obdivem posluchačů. Je to pochopitelně svůdně lákavé. To samé platí o Ponchielliho vokálním stylu. Kdo neumí dokonale technicky zpívat a nemá dostatečně otevřený krk, ať to raději ani nezkouší. Zde totiž přichází hodina pravdy a nelze se z různých úskalí vylhat markýrovaným tónem. Odhalí se tu nevyrovnanost a nedostatečná pružnost hlasu, výšky, jež nejsou pod kontrolou, či neznělá střední poloha. Nechci nikomu sahat do svědomí, ostatně diváci si mohli udělat sami představu a zdálo se, že byli spokojeni. Ostatně ti budou chodit do divadla a prožívat společně vášně a něžné city svých hrdinů. Pokud však nastolíme otázku srovnání, které je dnes možné volným pohybem po Evropě, ale i prostřednictvím nahrávek či rozhlasových záznamů, nevychází to dle mého názoru příliš příznivě.
Je pravda, že Eva Urbanová nastoupila k premiérovému výkonu indisponována, nicméně pěvkyně jejího renomé by obdobné experimenty neměla podstupovat, protože si jimi jenom ublíží. Popravdě řečeno, nebyla pro mě první dámou večera a dodávám, že mi to bylo upřímně líto. Navíc dnes její hlas směřuje spíše k dramatickému mezzosopránu. Bývalý lesk se rozezněl pouze ve slavné Giocondině árii „Suicidio!“ ze čtvrtého dějství. Mnohem lépe se vedlo barytonistovi Martinu Bártovi, který ztvárnil zloducha a inkvizičního špicla Barnabu. Imponoval mužným zjevem, přirozeným herectvím, ale především vyrovnaným hlasem ve všech polohách, který lehce vystupoval na nejvyšší tóny. Velmi příznivě na sebe upozornila altistka Eliška Weissová, která ztvárnila Giocondinu slepou matku Cieku. Pěkně srovnané rejstříky ve spodní poloze i plné výšky sametově temného hlasu napovídají, že se tu rýsuje nová hvězda evropského formátu. Také Jana Tetourová vytvořila věrohodnou postavu svůdné ženy, která dokáže svým sex-appealem pořádně zamotat mužům hlavu. Jejímu milenci Enzovi propůjčil svůj italsky znějící tenor Rafael Alvarez. Pochvalně se též musím zmínit o Pavlu Vančurovi v postavě Alvise Badoera, který má svůj hlas plně pod kontrolou a jako snad jediný pracoval plasticky i s různou dynamikou, což svědčí o jeho výrazné muzikalitě. Orchestr opery Divadla Josefa Kajetána Tyla pod taktovkou Tomáše Braunera hrál velmi pěkně a stylově, včetně efektních sól lesních rohů a zvukově vyrovnané žesťové harmonie, možná v některých místech sólisty kryl, ale to není přečin, který by se nedal snadno odstranit v některých z příštích představení.
Plzeň, Divadlo Josefa Kajetána Tyla – Amilcare Ponchielli: La Gioconda. Dirigent Tomáš Brauner, režie Oldřich Kříž, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Jan Kříž. Premiéra 2. 6. 2012

Nahoru | Obsah