Hudební Rozhledy
Verismus ze secondhandu
Když v nějakém divadle dojde k výměně vedení, je věc logická a zákonitá, že na nástupní premiéru je zaměřena všeobecná pozornost. Nový tým svou první inscenací vytyčuje svůj umělecký program, předkládá vizitku své poetiky, svého vidění světa. Co je divadlo divadlem, nastupující ředitelé či umělečtí šéfové si vždycky dávali na titulu, kterým zahajovali své funkční období, velmi záležet. Státní opera Praha (dnes už pouze Státní opera) neprošla v uplynulé sezoně jen změnami na vedoucích postech, ale přímo existenčním zemětřesením, které ji po dvaceti letech vrhlo znovu do náruče Národního divadla. A protože v souvislosti s fúzí zaznělo z úředních míst nejedno kritické slovo na adresu její umělecké i ekonomické situace, čekalo se s oprávněnou zvědavostí, jaký obrat k lepšímu bude první regulérní premiéra pod novou egidou signalizovat. Tím spíš, že k 1. lednu 2012 vystřídal Jiřího Heřmana v křesle šéfa Opery ND (a tedy i Státní opery) Rok Rappl působící pod pseudonymem Rocc a poslední inscenaci sezony v SO-ND už lze brát jako prezentaci jeho šéfovského směřování. Zdá se však, že tento význam v dané situaci Rocc podcenil.
Uvedení populární dvojice polovečerních oper, Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallových Komediantů, bylo sice v SOP avizováno delší dobu, ale výsledné obsazení tvůrčího týmu je už dílem „nových poměrů“. Jasně to prohlásila v interview v měsíčníku ND režisérka inscenace Inga Levant. Právě ona je však nejproblematičtějším bodem večera. Škoda, že pro nastudování tak vděčných titulů nebyla oslovena výraznější umělecká osobnost. Se scénickou podobou obou děl v podání paní Levant přitom bylo možno se seznámit předem – svou verzi uvedla už v roce 2009 v Saarbrückenu. A v Praze ji teď jenom zopakovala (včetně výpravy Friedricha Eggerta). Její inscenace je z těch, které zřejmě spoléhají na současný trend uvádění oper v originále. Zpívanému slovu málokdo rozumí, a pokud divák nesleduje současně jeviště i titulkovací zařízení, nedojde mu, jak absurdní rozpory nastávají mezi tím, o čem se vlastně zpívá a co se při tom na scéně odehrává. Nápad, jak jinak, nově lze daný titul udělat, je jistě plně legitimní. Nesmí však ustrnout jen na transferu příběhu do cizorodého prostředí bez vyřešení základních otázek logiky.
Sedlák kavalír a Komedianti v SO-ND mohou sloužit jako klasický příklad takové nedomyšlenosti. Děj obou oper je z italské vesnice konce 19. století přenesen do římských filmových ateliérů, v prvém případě za časů Mussoliniho, ve druhém v současnosti. Upřímně řečeno – do prostředí filmu lze zasadit téměř všechno; ostatně, jak je to dlouho, co se v něm právě na scéně SOP odehrával (a docela úspěšně) Massenetův Don Quichote? Ani propojení Sedláka kavalíra s pašijemi není nové – vždyť příběh se odehrává o Velikonocích! Velmi účinně toho kdysi využila např. Lina Wertmüllerová. Teď v SO-ND naopak skutečné Velikonoce odpadly, pouze se v mussoliniovském studiu natáčí biblický velkofilm. Ve dvou sborových scénách vidíme živé obrazy Kristova vjezdu do Jeruzaléma a Piety, ale vztah mezi nimi a dějem Mascagniho aktovky režisérka nevytvořila. Zůstalo právě jen u nápadu. A tak je Alfio filmový producent se zjevně mafiánskými styky, Lola filmová hvězda, Santuzza epizodistka a Turiddu potetovaný kulisák ve vytahaném tílku. S takovým by se stěží nějaká herečka zahazovala, a Lola tu na něho taky zjevně kašle. Alfio rozhodně nemá k žárlivosti důvod, zamilovaný kulisák nemůže ohrozit jeho čest. Ale právě motiv cti, společný u Mascagniho všem postavám (právem se ve slovenštině dílo jmenuje výstižněji Sedliacka česť), ve verzi paní Levant chybí. O čest se tu nezápasí. Dokonce nedojde ani k finálnímu souboji, Alfio dá Turidda prostě zamordovat svými bodyguardy. A Lola se na celé kolo rozesměje… Na smysl většiny dílčích nápadů je lépe se neptat. Ale přece jen – jak do děje, který už začal sicilianou, zpívanou na jevišti, zabloudil bezdomovec s taškou od Alberta (za časů Mussoliniho!), aby z nalezeného lejstra přečetl kus z prologu Komediantů? Ano, je to pozdější Tonio, ale proč je tady a hlavně proč takhle? Proč je na klapce natáčeného biblického filmu (!) napsán název Cavalleria Rusticana, když jde o film o Kristovi? A proč se režie nevyhnula některým momentům působícím nechtěně komicky, jako např. když Santuzza zaútočí na Turidda kopím nebo když matka Lucia permanentně nasává…
Časové i situační zasazení Komediantů pak už je zcela formální. Na orchestrální úvod individualizovaně nastupuje sbor, pánové ve fracích a dámy v róbách, aby pak postávali na scéně se sklenkami v ruce. Dojem jakéhokoli firemního večírku. Nevědět, že jde o oslavu ve filmových ateliérech, nepoznáme to. Vztah k obsahu Leoncavallova libreta opět neexistuje. Snad jen údiv, kde se tu bere tak pokleslý typ komedie, jaký Caniův spolek předvádí, když se děj přeneseně odehrává v dnešní době. Že jde o prostředí filmu, nám režisérka připomene jen na jednom místě – zatímco sbor zpívá o cestě do kostela na nešpory, koná se na scéně doslova procesí se zlatou soškou Oscara, což je nápad, který se snad ani nedá brát vážně.
Pokud jde o hudební nastudování dirigenta Hilaryho Griffithse, bylo tak pečlivě připravené, až vnukalo otázku, jak by působilo ve spojení se šťastnějším inscenačním řešením. Také po pěvecké stránce byla recenzovaná repríza na vyrovnané a velmi dobré úrovni. Ale přece jen, snad díky málo obsazenému hledišti, snad díky obtížnosti ztotožnit se s režijní koncepcí, jako by sboru (sbormistři Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar) i sólistům scházela ona pověstná špička k dosažení výkonů, které by braly za srdce. A ty jsou obzvláště u verismu nezbytností.
Přitom v obsazení nechyběla renomovaná jména jako Helena Zubanovich (Santuzza), Galia Ibragimova (Lola), Simona Procházková (Nedda), Vladimír Chmelo (Alfio) či Michal Lehotský, který jako Turiddu i Canio spolehlivě nesl tíhu večera. A tak se stal skutečným překvapením bratislavský barytonista Daniel Čapkovič jako Tonio, který v regulérním obsazení inscenace vůbec nefiguruje (což je příznačné). Pěkná barva hlasu, vyrovnanost rozsahu, zjevně velmi solidní technické vybavení. Celkový projev naprosto uvolněný, samozřejmý. I v intencích takové režie schopný stvořit působivou postavu. Čapkovič zatím nepatří mezi slovenské pěvce, kteří se v Praze objevují pravidelně; těšme se, že se to změní.
Bilance první premiéry ve Státní opeře po připojení k Národnímu divadlu tedy není potěšující. Škoda. Dvojice Sedlák kavalír – Komedianti je osvědčeným hitem a držívá se na repertoáru řadu sezon. Tentokrát se nad její životaschopností vznáší otazník. Stačí si jen poslechnout názory diváků při odchodu z divadla. Přebíráním inscenací ze zahraničních oblastních scén se úroveň SO-ND pozvedne jen stěží. Je žádoucí, aby přišel skutečný mistr a ušil souboru inscenaci na míru. Takhle je to zatím jen konfekce, a to ještě „z druhé ruky“.
Praha, Státní opera-Národní divadlo – Pietro Mascagni: Sedlák kavalír, Ruggiero Leoncavallo: Komedianti. Dirigent Hilary Griffiths, režie Inga Levant, scéna a kostýmy Friedrich Eggert, choreografie Petr Jirsa, sbormistři Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar. Premiéra 14. 6. 2012, psáno z reprízy 28. 6. 2012.