Hudební Rozhledy
Maškarní ples ve Vratislavi
Úchvatná megaprodukce
Bal maskowy – Maškarní ples Giuseppa Verdiho krášlil ve Vratislavi na Olympijském stadionu dva večery právě v době evropského fotbalového klání. Vratislavská opera umí s tímto unikátním prostorem z roku 1928 zacházet, už zde inscenovali famózní Turandot a táž jiskra nadšení jiskřila i v Maškarním plese. Inscenace v prostoru olbřímím má zákonitosti, které třeba znát. Ve Vratislavi proto oslovují mistry a mají je. Scénograf Michal Znaniecki debutoval v La Scale, v práci v plenéru má zalíbení, Maškarní ples rozehrál také pod izraelskou Masadou, ve Vratislavi ohromil přede dvěma lety mohutnou čínskou zdí v Turandot na Olympijském stadionu, kumštovní byl Nápoj lásky v pergole i Otello u řeky. Jeho megaprodukce mají architektonický řád, pracuje opravdu naveliko, hlavní vodítko je rozloha plochy, hlavní kalkul zadávají pohledové výseče hlediště. Verdiho Maškarní ples se maximalistické plenérové akci přímo nabízí: má klíčovou scénu na popravišti, má velkolepé třetí jednání – uprostřed vřavy pestrého maškarního reje je zavražděn král (švédský král Gustav III. byl na plese zastřelen právě před 220 lety). Ovšem dějová páka dramatu je niterní, Verdim nejednou vyzpívaná, mužská prchlivost, pomsta ze žárlivosti. Žárlivý zkrat vede vražedný úder, zhrzený manžel uchrání alespoň svou ženu, domněle nevěrnou, a pomstu obrátí vůči králi, jehož byl nejvěrnější přítel. Ve zvratech vášní je Verdi mistrný každým slovem i každou notou. Michal Znaniecki skloubil ohromnou podívanou a soukromí dialogů velkolepě, výstižně, perfektně. Nosným znakem je mu osudovost, vždyť věštba se doslova vyplní, jako významový, vizuální klíč vytvořil obrovský astroláb.
Jeviště v centru stadionu tvoří ohromná polokoule, znázorňující dráhy nebeských těles, a kruhový základ navíc umocňují další kruhové prstence. Na jednom z nich jsou znaky zvěrokruhu, jednotlivá znamení dokonce roztančená, jiné kruhy tvoří stupně scény, prostor mohutného pohybu hlavních postav i mohutného komparsu více než čtyř stovek sboristů a tanečníků. Michal Znaniecki dává důležitost i přirozenému pohybu, chůze po velkých kruzích jakoby v rytmu bouřlivých myšlenek je nesmírně působivá, Amélie například úročí navíc i efekt bílého kostýmu. V celé mašinérii vizuální nabídky včetně promyšlené projekce barev a detailních záběrů však divák neutone, záplava bohaté podívané důtklivě akcentuje proud a vrcholy dramatické akce. Znaniecki dokázal úžasně skloubit skutečně opulentní show s rovinou intimity, ba i zvláštní důvěrnosti k posluchačům. Nevykouzlil Stockholm, kde byl král Gustav III. skutečně zavražděn, nepřipomněl americký Boston, kam Verdi kvůli cenzuře Riccarda (Gustava) uklidil. Noční tmu Olympijského stadionu proťala divadelní vize, průnik do dramatu cti, zrady a odpuštění. Letní večer a mohutný plenér Verdiho genialitu doslova odkrývá: vždyť ptačí švitoření zahajuje operu a šeptá spiknutí a tu se dvořané scházejí k audienci, král Gustav přijíždí na koni, vše se odehrává v plavném tempu Prologu. Bravurní spektákl má svůj časoprostor, odměřují jej rafije posouvané figurínami zvěrokruhu. Sugestivní nápad, laděný k tragické věštbě Ulričině; temně hutným mezzosopránem ji výrazně vyzpívala Anna Lubańska. Předznamenáním vědmy je kruh šibenic, společností nestvůry podsvětí. Když je vzývá, plazí se vůkol, pekelné efekty srší barvami, ohně planou po celé ploše. Jaká podmanivá předehra k Améliině scéně na popravišti, kde se hroby otvírají a v jímavě čistém T´amo – vyznání Amélie a Richarda – se šibenice mění ve stromy. Nejdůležitější však je, že všechna vizuální kouzlení, včetně bohatého maškarního reje a silně jímavého requiem bílých postav a bílého zahalení scény v závěru, umocňoval zpěv! Královo Amici! jako by vítalo každého z nás, Riccardo (Sergey Drobyshevsky) se krásně uvedl jako výborný tenorista soustředěný k verdiovskému repertoáru, Giuseppe Altomare (Renato) je barytonista, jehož hlasové spektrum lahodí. Ve vstupní árii Alla vita che t´arride jasně vykroužil charakternost přítele, Lo giuro!, přísahu, že neznámou ženu odvede do bezpečí, mu věříte a výkřikem Amelie! startuje žárlivý děs. Zlo pomsty L´offesa! Il sangue tuo! – Tvoje krev! mohl králi temperamentně vyzpívat „tváří v tvář“, neboť scéně manželských dohadů vévodí králův portrét. Nápaditě, na volném plátně, vánek jej jakoby oživuje. Vyvážené výkony jsou ve velkolepém představení velkolepou potěchou a ve Vratislavi se kloubily do lahodných souznění. Amélii zpívala Radostina Nikolaeva, krásně lyricky s pevným dramatickým nábojem v hlase i herecké akci, vratislavským trumfem je i vynikající Oscar, všestranně suverénní Alexandra Kubas patřičně odlehčovala vážnosti děje. Propracovanost ansámblů a sborů je samozřejmá. Neviditelný orchestr (za plentou, projekčním plátnem v astrolabu) dirigoval znamenitě Tomasz Szreder, výrazně, verdiovsky teatrálně charakterizoval dějové akcenty a měnlivou náladu jednotlivých výstupů, viditelný dirigent Bassem Akiki měl úkol napínavý, synchronizoval orchestr a pěvce, dával jim nástupy. Skvělá souhra, málokdo postřehl jediné propojení, malý monitor. Małgorzata Słoniowska obléká postavy vždy velkoryse, teatrálně. Mohutnost produkce a stovky účinkujících zvýraznila jednotící barevností, neplýtvá detaily. Jsou představení, která nadchnou a vytratí se, Bal maskowy ve Vratislavi je nezapomenutelný. Myslím, že pro všech dvacet tisíc! posluchačů.
Wrocłav, Opera Wrocławska – Giuseppe Verdi: Maškarní ples. Dirigent Tomasz Szreder, režie a scéna Michal Znaniecki, hudební kooperace Bassem Akiki, kostýmy Małgorzata Słoniowska, scénická choreografie Iwona Pasińska, světelný design Bogumił Palewicz. 15. a 17. 6. 2012, Stadion Olimpijski, psáno z prvého představení.