Hudební Rozhledy
Současné varhanářství v Evropě II
Střípek dvacátý Matthias Müller o varhanách pohledem regionálního kantora
Ani v rozhovoru, který začínáte právě číst, nepůjde jen o varhany samotné, ale spíše opět o širší souvislosti našeho varhanického žití. Matthias Müller je hudebníkem na volné noze. Vystudoval hru na varhany v Augsburgu u profesora Karla Maureena a složil takzvané závěrečné zkoušky B. V dosavadních rozhovorech jste se setkávali s názory těch nejrenomovanějších představitelů varhanního světa, Matthias naopak nikdy netoužil stát se virtuózem a výlučně koncertním hráčem. Je především varhaníkem liturgickým, ale neúnavně organizuje také varhanní koncerty a výlety za zajímavými nástroji. Zabývá se i opravami varhan a harmonií.
V jednotlivých zemích velmi různá. Pohybuji se nejvíce v Německu a ve Španělsku, což jsou ale země s nesnadno srovnatelnou varhanní tradicí. Musím hned zdůraznit, že i v samotném Německu je dost jiné, nalézáš-li se tam či onde. Pocházím z Východního Fríska, které patří mezi takzvané staré spolkové německé země, už řadu let ale působím v Sasku-Anhaltsku, čili v jedné z nových spolkových zemí, jak se často označují oblasti bývalého východního Německa. Bydlím nyní ve staré faře v Rootmersleben poblíž Magdeburgu a můj „akční rádius“ je zhruba padesát kilometrů ve směru západním či východním a třicet kilometrů ve směru severním a jižním. V našem okrese je jedenadevadesát kostelů v městečkách a vesnicích, nicméně působí zde jen dva profesionální chrámoví hudebníci, kteří pobírají pravidelnou měsíční gáži. Jenže oni hrají ve větších městech a do okolí zajedou výjimečně. Přitom se zde po kostelech najde množství krásných a často i historicky cenných varhan. Nebýt mne, tak se na ně nehraje vůbec. V našem okolí se tak jako tak koná podle mého odhadu asi osmdesát procent bohoslužeb bez hudby. Což je na západě jiné, tam najdeš profesionálních varhaníků daleko více.
Na venkově se platí od devětadvaceti do devětačtyřiceti euro za bohoslužbu. Ale stane se, že třeba zavolají z městečka vzdáleného dvacet kilometrů a nabídnou patnáct euro. To už je samozřejmě pod kritickou hranicí. Jsem liturgický kostelní varhaník na volné noze, vlastně v roli jakéhosi regionálního kantora, ovšem s nestálým místem působení. Široko daleko hraji na bohoslužbách, křtech, konfirmacích, svatbách, pohřbech.
Určitě u evangelíků, zde jich je podstatná většina. I když je bohoslužba bez varhaníka, lidé zpívají. Někdy sice příliš pomalu, ale nahlas. Zato u katolíků leckde ani neotevřou pusu, i když varhaník skvěle doprovází. Nebo je úplné ticho. Nejen tady v Německu, zažil jsem to mockrát i ve Francii, Španělsku nebo v Belgii.
Zde je varhanních koncertů ohromné množství, ale předem smluvně stanovený honorář si mohou dovolit platit málokde. Většinou jen na vyhlášených, turisticky atraktivních místech, ostatně ani tam ne vždy. Běžné proto je, že lidé zaplatí dobrovolné vstupné, z čehož je financován i honorář varhaníka. Koncertoval jsem dosud asi v šesti stech různých kostelech po celém Německu, bylo tomu tak asi v pětadevadesáti procentech případů.
Výtěžek je samozřejmě nejistý. Když jde ale o varhanní koncerty, je rozdíl mezi štědrostí návštěvníků ve starých a nových spolkových zemích velmi zřetelný. Zde na východě lidé dobrovolně věnují zhruba třikrát více, v průměru asi tak pět euro na osobu. To je velmi překvapivé, zvláště když uvážíme přetrvávající rozdíly v životní úrovni ve prospěch oblastí na západě Německa. Jak si to vysvětluješ?
Tady si lidé více cení hudby v kostelech, zatímco tam je hudba samozřejmou záležitostí. Po každém koncertě mi zde lidé říkají, jak je dobře, že jejich varhany zase jednou zazněly.
Jednak jsem se stal už dost známým v širokém okolí, například i prostřednictvím tisku či televize, jednak se snažím hrát hudbu, která lidi osloví. Běžné varhanní produkce trpívají tím, že varhaník se často vůbec ani neukáže, sedí zkrátka někde vysoko nahoře zcela neviditelný. Jako by snad hrálo jen nějaké cédéčko. Proto na varhanní koncerty moc nechodím, nedělají mi žádnou radost. Varhaníci dávají také příliš často přednost skladbám virtuózním, což už nikoho nebaví. Po vyslechnutí několika Widorových tokát se cítím vysloveně umlácený.
Mám rád třeba baskickou romantickou či impresionistickou hudbu. Nikdo ji nezná, každý spojuje Baskicko s terorizmem, případně ještě tak s Gugenheimovým muzeum v Bilbau. V Baskicku ale existuje ojedinělá a dodnes živá tradice pěveckých chrámových sborů. Jak ti lidé zpívají, to je úžasné. Připomeňme, že i varhanář Cavaillé-Coll pocházel z Baskicka, možná právě proto je zvuk jeho varhan tak zpěvný a hebký i při větší dynamice. Tamní varhanní hudba se vyznačuje výraznými krásnými melodiemi a bohatou harmonií. Vydaných not sice není moc, celá léta ale sbírám rukopisy. Jde o opravdu krásné skladby, které lidé na koncertech rádi poslouchají. Mým nejoblíbenějším skladatelem je Jésus Gurídi. Kromě toho neváhám dopřát varhanním produkcím nějakou pauzu uprostřed, třeba s pitím či malým občerstvením, samozřejmě i s povídáním. Moc rád také organizuji různá putování od jedněch varhan k druhým. Lidé si tak uvědomí, jak je každý nástroj jiný. Zájem bývá veliký, do menších kostelů se vůbec nemohou vměstnat.
Napíšu tiskovou zprávu a pošlu ji do všech novin.
Většinou ano, i velké deníky. Někdy chtějí fotku, kterou samozřejmě rád dodám. Je také třeba s těmi lidmi mluvit, napsat jim pár osobních řádků, pozvat je na koncerty. Chovat se přátelsky. Lidé se chtějí bavit a věci okolo varhan je zajímají. Hodně důležitý je také internet. Informace zveřejňuji na různých portálech. To všechno ale stojí hodně času a práce. Na malých vesnicích přijde i tak třeba méně lidí než ve městě, ale když si srovnáme počty obyvatel, často zjistíme, že v menších místech mají ke svému kostelu lidé lepší vztah, procentuálně jich zavítá daleko více. A navíc nejde pouze o pravidelné návštěvníky bohoslužeb, na koncertech se objeví i ti, kteří jinak kostel míjejí. A další věc – mnozí dorazí i z daleka. Udělají si výlet, dobře se někde najedí, jdou na procházku a podobně. Proto, když něco vykládám při koncertě, tak se snažím mluvit i o historii daného místa, o záležitostech týkajících se kostela, prostě o všem uměleckém a kulturním. Lidé na vesnicích jsou na svůj kostel pyšní, i když nejsou třeba věřící. Starají se o to, aby byl udržovaný a pěkný. Odsud odešla spousta zejména mladších lidí na západ. Ale zase je tu běžné, že i mladí něco v kostele dělají, to na západě vůbec nevidíš.
V Německu existují učednické zkoušky, mistrovské zkoušky, systém má své výhody a nevýhody. Neměl jsem příležitost jím projít, ale odmalička jsem se o varhany intenzivně zajímal. Mám spoustu přátel mezi varhanáři a hodně jsem se od nich naučil. Umím dělat spoustu věcí, proč to nevyužít? Na menší zakázky nemusí farnosti žádat povolení památkářů, provádím běžné opravy, v některých případech i restaurování celých nástrojů. V poslední době opravuji hodně často i harmonia, kterých je v našem regionu obrovské množství. Řadu zakázek mám i ve Francii nebo Španělsku. Jsou dva hlavní systémy konstrukce harmonií, francouzský a německý. Francouzský je jednodušší, německý je často velmi komplikovaný. Mám ale spoustu náhradních dílů. Harmonia se využívají zejména v zimě nebo při pohřbech v kaplích, přišla zase do módy. Některá jsou bezcenná, jindy jde o skvosty. Jsou dnes firmy, které nakoupí stará harmonia za několik euro, trochu je naleští, opraví nějakou maličkost a pak je prodávají za několik tisíc. A ten nástroj přitom nemá žádnou cenu. Já se snažím být maximálně poctivý. Když udělám finanční návrh na opravu a v průběhu práce zjistím, že práce je jednodušší, raději si vezmu menší honorář. Takový přístup dělá dobré jméno.
Základem je technická stránka věci. Vše musí dobře běhat, spolehlivě, hezky, bez námahy a výpadků. Obdivuji třeba Rühlmannovy varhany. Přátelím se s posledním potomkem majitelů firmy. Postavili za sto let trvání firmy čtyři sta padesát nástrojů, především v Sasku-Anhaltsku a v Durynsku. Bohužel v roce 1942 zkrachovali. Jde o spolehlivé a praktické nástroje, přestože většinou pneumatické. Vše se dá snadno a logicky ovládat. Jsou perfektně do detailu vypracované. Nejen zvenčí, ale i uvnitř, kam nikdo za normálního provozu nepřijde. Materiál je špičkový. U takto koncipovaných a provedených varhan jde pak také všechno snáze opravit. Naopak nemám rád universální nástroje. Ty jsou pro mě nudné. Cením si romantického zvuku, měkkých, ale plných tónů. Pro mě jsou ideální varhany „sférické“ a impresionistické. Nebo naopak úplně antikvární. Třeba takové, jako se zachovaly v San Petroniu v Bologni.