Hudební Rozhledy

Zdeněk Košler I

Gabriel Rovňák | 11/13 |Studie, komentáře

Zdeněk Košler

Dirigent Zdeněk Košler patří k nejvýznamnějším představitelům českého interpretačního umění – navzdory tomu neexistuje téměř žádná ucelená publikace, která by se tomuto umělci věnovala. Přečtěte si třídílný seriál a poznejte dirigenta, který stanul více než 800krát v orchestřišti Národního divadla v Praze, spolupracoval s více než 60 orchestry z celého světa a české hudbě otevíral brány do Japonska. Díky vstřícnosti rodiny pana dirigenta i dalších významných osobností přináší seriál nové, dosud nikde nepublikované informace. V prosinci 2013 připravuje Janáčkova akademie múzických umění v Brně spolu s Národním divadlem Praha výstavu o životě a uměleckém odkazu dirigenta Zdeňka Košlera. Dříve než otevřeme knihu umělcova života, shrňme si jeho celoživotní působení ve stručné biografii.

Umělcova životní cesta
Zdeněk Košler se narodil 25. března 1928 v Praze-Braníku v muzikantské rodině. Otec Václav Košler, violista v orchestru Národního divadla v Praze, matka Malvína Katzová, zpěvačka. V roce 1931 se narodil Zdeňkův bratr, Miroslav Košler. Otec byl rodinnou autoritou a oba bratry zasvěcoval do tajů hudebního umění. Učil je hrát na housle, matka zpívat. Oba navštěvovali Kühnův dětský sbor, v němž Zdeněk později působil jako korepetitor. Na doporučení profesora Dědečka absolvoval nejprve reálné gymnázium (v letech 1944–1947), protože, jak prý prof. Dědeček říkával, dirigent by měl mít komplexní vzdělání a co nejširší rozhled ve vědních oborech. Studium na gymnáziu musel přerušit kvůli válečným útrapám, kdy byl vězněn v koncentračním táboře. Dokončil jej až po roce 1945 úspěšným složením maturitní zkoušky.
Než v roce 1948 nastoupil Zdeněk Košler na AMU, byl pod dohledem výborných učitelů: hudební teorii a skladbu studoval u Otakara Jeremiáše (1938–1943) a Jaroslava Řídkého (1945–1947), hodiny klavíru bral u Erny Grünfeldové a do základů dirigování ho uvedl Pavel Dědeček (1946–1948). V letech 1945–1948 byl Zdeněk Košler korepetitorem Českého pěveckého sboru.
Nebylo tedy divu, že dobře připraveného mladého umělce bez problémů přijali na Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze. V letech 1948–1952 studoval na pražské AMU pod vedením Karla Ančerla, Metoda Doležila, Roberta Brocka a Václava Neumanna. Od roku 1948 zastával post korepetitora na půdě Národního divadla v Praze. Už v té době se projevovalo jeho výjimečné nadání podpořené darem absolutního sluchu a obrovskou paměťovou dispozicí, díky níž si později mohl dovolit dirigovat operní představení zpaměti.
Roku 1956 se Košler zúčastnil dirigentské soutûÏe v Besançonu, kde získal první cenu, což mu otevřelo cestu k dalším možnostem a angažmá. Účinkování v této soutěži bylo zároveň jeho prvním zahraničním úspěchem.
Z Národního divadla v Praze, kde zůstal do roku 1958, pokračovala Košlerova umělecká cesta do Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci (1958–1962), kde získal pozici uměleckého šéfa opery. Následně odešel do Ostravy, zastávav tutéž funkci v tamním Státním divadle (1963–1966).
Rok 1963 se v životě Zdeňka Košlera nesl ve znamení „velké slávy“. Z mezinárodní soutěže Dimitrije Mitropoulouse v New Yorku si odnesl první cenu, jejíž součástí byl stipendijní pobyt v Newyorské filharmonii, které šéfoval Leonard Bernstein. Košler se na jeden rok stal jeho asistentem. Tímto způsobem na sebe mladý dirigent výrazně upozornil, a i v kontextu tohoto úspěchu dostal pozvání do Komické opery v Berlíně, kde dirigoval v letech 1965–1968. Během svého působení se stal i jejím šéfdirigentem. Od této chvíle se však už Košlerova působiště časově prolínají – o dirigenta tak výjimečných kvalit byl zájem nejen doma, ale i v zahraničí. Zastával post dirigenta Pražských symfoniků FOK (1965–1967) a začal též pravidelně hostovat ve Slovenské filharmonii v Bratislavě. V roce 1969 se poprvé představil japonskému publiku. Později se Košler do Japonska často vracel.
V letech 1971–1981 zastával post dirigenta České filharmonie. Paralelně, v období 1971–1976, byl i šéfdirigentem Opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. Od roku 1980 se opět vrátil na půdu pražského Národního divadla, aby tu působil na postu šéfa opery. Na této pozici setrval 5 let, následující dva roky působil jako hostující dirigent. Když se šéfem opery stal Václav Riedelbauch, požádal dirigenta Košlera o přijetí postu šéfdirigenta. Košler Riedelbauchovu žádost akceptoval a na této pozici působil od roku 1988 do roku 1991. Během svého účinkování v opeře se intenzivně věnoval i koncertním aktivitám, které zahrnovaly množství zájezdů, hostování a nahrávání.
I kvůli zmiňovanému obrovskému pracovnímu vytížení opustil dirigent Košler roku 1991 Národní divadlo a věnoval se koncertní činnosti s orchestry po celém světě. Po roce 1992, navzdory začínající těžké chorobě, absolvoval další úspěšné hostování v Japonsku a pravidelně se věnoval Komornímu orchestru Národního divadla, který si ho vybral za svého uměleckého šéfa. Často působil v České filharmonii, Slovenské filharmonii, v Národním divadle v Praze, hostoval v mnoha zemích světa. Roku 1993 stál při zrodu Českého národního symfonického orchestru, s nímž realizoval množství koncertů a nahrávek. V roce 1995 dirigoval své 863. představení v Národním divadle (Dvořák: Jakobín) a svůj 263. koncert se Slovenskou filharmonií. Byla to jeho poslední veřejná vystoupení.
Dirigent Zdeněk Košler zemřel na následky těžké nemoci 2. července 1995.
Smích a slzy – mládí a dozrávání
Zdeněk Košler se jako dirigent představil už v roce 1932 – ne, nejde o žádný omyl, ale přímo neuvěřitelný a sympatický fakt! Jeho otec, sám výborný muzikant a člen orchestru Národního divadla v Praze, jednou zpozoroval, jak si jeho syn potichoučku zpívá a taktuje jakousi melodii. Trvalo jen pár dní, než ho otec vzal před svůj dechový orchestr působící při pražském Sokole a sám si vzal do rukou baskřídlovku, aby mohl případný nepodařený moment řešit. Historka pokračuje informací o úspěchu dirigentského debutu maličkého dirigenta, který dokonce přesně ukázal konec skladby! Muzikanti ho povzbuzovali, a byli to možná právě oni, kdo zasel do jeho nitra umělecké semínko. Po své mamince Malvíně, klavíristce a zpěvačce, zdědil Zdeněk Košler absolutní sluch, který uměl při práci skvěle využít. To později vzbuzovalo respekt orchestrálních hráčů po celém světě.
Otec Zdeňka a Miroslava brával už od raného dětství do Opery Národního divadla: „Tam nás vždycky otec postavil vzadu v orchestřišti na bedny od tympánů a koukali jsme při odpoledních představeních na jeviště,“ vzpomíná v rozhovoru Miroslav Koš­ler. Už jako devítiletý vedl Zdeněk otcův komorní orchestr. I s ohledem na tyto úspěchy představil pan Košler svého syna Václavu Talichovi, už tehdy dirigentu České filharmonie. Talich pochválil vlohy talentovaného chlapce, zároveň však varoval otce před kariérou „zázračného dítěte“ a doporučil kvalitní všeobecné vzdělání. Slovy Václava Talicha: „Teprve až mu ten život srdíčko trochu rozbrázdí,“ může uvažovat o hudbě jako o životním poslání. I proto nešel Zdeněk Košler studovat na konzervatoř, ale stal sa žákem gymnázia. S bratrem Miroslavem nechodili ani na základní uměleckou školu – otec říkával, že je třeba mít nejprve grunt základního povolání a až poté se dá věnovat umění. Na hudbu ale nezanevřel – právě naopak. Stála v popředí jeho zájmu. Intenzivně se zabýval hrou na klavír – vedl ho Emil Mikelka, později Erna Grünfeldová. V oblasti klavírní hry se zdokonalil do takové míry, že byl schopen výborné hry z listu a čtení partitur. Věnoval se též hře na housle a seznámil se s dechovými nástroji. Nadějného mladého dirigenta přivedl otec za prof. Dědečkem. Těžko povědět, jaká shoda okolností měla dopad na tehdejší kondici Zdeňka Košlera nebo co přesvědčilo profesora Dědečka o tom, že mladý umělec neoplývá dostatečným talentem pro studium hudebního umění. Zdeněk Košler tedy začíná své studium na Vančurově gymnáziu v Praze na Smíchově. „Shodou náhod v jedné třídě s budoucím houslovým virtuosem Ladislavem Jáskem a operním režisérem Bohumilem Zoulem,“ dodává v rozhovoru Miroslav Košler.
Zdeňkovi Košlerovi však osud nedopřál věnovat se s láskou a nadšením studiu. Do prosluněného dětství náhle vstoupily hrůzy války. Byl vydán Norimberský zákon, který doporučoval mužům rozvést se s manželkami židovského původu. Pokud muž uposlechl, žena byla okamžitě odvlečena do koncentračního tábora. Zdeňkův otec se však proti tomuto příkazu postavil. Proto musel opustit Národní divadlo a Zdeněk s Miroslavem byli nuceni zanechat studia na gymnáziu. Zdeněk Košler šel pracovat jako závozník do dopravní firmy Antonína Tomsy na Smíchově. Nepodařilo se mu ale vyhnout deportaci do koncentračního tábora u německé obce Klettendorf. Navíc oddělen od otce, který byl internován v táboře Kleinstein. Mladší bratr Miroslav tehdy ještě neměl 14 let, a tak se mu tento blízký kontakt se smrtí vyhnul. Zdeňka Košlera před ní zachránil právě jeho talent. Hrál výborně na klavír, čehož si všimli přílušníci SS, a tak je po večerech svou hrou bavil. Nechali ho žít.
Miroslav Košler však vzpomíná na kruté časy i jako na období nevšedního kontaktu s hudbou: „Na základě nacistického nařízení nesměl tehdy nikdo z naší rodiny po osmé hodině na ulici, a večery jsme tedy společně trávili doma. Co jsme měli dělat? Pod otcovým vedením jsme vytvořili kvarteto – matka soprán, já alt, Zdeněk tenor a otec bas. Odzpívali jsme za ty tři roky nepřeberné množství sborové literatury a otec pro nás instrumentoval pro dvoje housle, violu a klavír i opery a klasické symfonie. Často jsme s bratrem vzpomínali, že právě to byla ta nejlepší hudební škola, kterou nám život mohl dát.“
Maturitu proto Zdeněk získal až v roce 1947 – to však už dva roky korepetoval v Českém pěveckém sboru, který tehdy vedl Jan Kühn. Kdo ze čtenářů těchto řádků znal přísného a na své spolupracovníky náročného sbormistra, tomu musí být jasné, že možnost spolupráce s ním byla pro mladého dirigenta vyznamenáním. Zdeněk Košler však pokračoval ve svém vzdělávání v oblasti hudební – studuje u Otakara Jeremiáše a Jaroslava Řídkého (hudební teorii a kompozici). Neměl ambice skladatelské, ale bylo mu jasné, že jen s hlubokými teoretickými znalostmi dokáže správně interpretovat hudební umění. Dalším krokem k získávání těchto znalostí bylo i jeho čtyřsemestrální studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se pod vedením profesora Josefa Huttera věnoval dějinám hudby. Tečkou za jeho studii byla první státnice z filozofie a hudební vědy.
Mezitím se však stal posluchačem Akademie múzických umění v Praze. Dirigování zde studoval u Metoda Doležila, Karla Ančerla, Václava Neumanna a Roberta Brocka. „Ze všech profesorů Zdeněk nejčastěji vzpomínal na profesora Talicha,“ uvádí Miroslav Košler. K němu chodil Zdeněk Košler na konzultace ještě před studiem. V tom období nastupuje také jako korepetitor do Národního divadla.
Ze slovenštiny přeložila Jitka Beránková (pokračování: Zdeněk Košler – život v opeře)
Prameny:
Košler, Zdeněk: Poselství. Libuše Burianová-Hasenörlová. 1. Praha: Argo, 1996, 65 stran. ISBN 80-7203-006-X
Deník dirigenta Zdeňka Košlera, v osobním vlastnictví dirigenta Marka Ivanoviće
Rozhovory, digitálně zaznamenané: Miroslav Košler

Nahoru | Obsah