Hudební Rozhledy

S Jakubem Hrůšou o jeho nejnovějších tvůrčích aktivitách

Miloš Pokora | 06/15 |Rozhovory

Jakub Hrůša

Jakub Hrůša (1981) skutečně naplňuje vrchovatou měrou naděje, které do něj vložil časopis Gramophone, když ho v roce 2011 zařadil mezi deset mladých světových dirigentů, kteří mají před sebou hvězdnou budoucnost. Dokládají to jeho s téměř geometrickou řadou přibývající a s nadšením přijímaná vystoupení v prestižních orchestrálních sálech a operních domech po celém světě a stále stoupající zájem orchestrů a operních divadel, které by tohoto dirigenta chtěly mít jen pro sebe. Bylo zajímavé vyslechnout, jak on sám tento tvůrčí kvas posledních let a také změny v angažmá prožívá.











  • Čtyři roky, které uplynuly od našeho posledního rozhovoru, je relativně krátká doba, ale vzhledem k vaší umělecké aktivitě posledních let natolik bohatá, že by se o ní mohlo mluvit celé hodiny. Máte pocit, že jste se za ona léta v důsledku dalších nabytých zkušeností, a tím i získání ještě většího nadhledu v přístupu k některým vašim dávno nastudovaným repertoárovým dominantám ještě někam posunul?
    Jistě ano. Čtyři roky sice uplynou rychle, ale představují nepřeberné množství koncertů a operních představení. Vaše otázka je jednou z těch, na něž by konkrétně spíš měli odpovědět jiní, v tomto povolaní. Co mohu říci, je, že se nejen prohloubil můj vztah k oněm vámi zmíněným dominantám, ale také se podstatně rozšířil můj repertoár. Kromě české hudby, jejíž propagaci považuji jako snad všichni čeští dirigenti za samozřejmou a samozřejmě radostnou, obsahuje dnes má „standardní“ dramaturgie prakticky neomezeně repertoár zhruba mezi léty 1750 a 1950, snad s výjimkou hlubšího ponoření se do Wagnera a Brucknera, na něž se teprve chystám. To, co následuje poté, je jakýmsi „kořením“ mé práce (včetně hudby současné); to, co tomu předchází, příležitostnou posluchačskou vášní. Vedle hudby slovanské dominuje hudba německy mluvících zemí.
  • V minulém rozhovoru jste se svěřil, že pociťujete určitý dluh vůči francouzské hudbě a že považujete za svůj „kulturní úkol seznámit se s hudbou tohoto specifického a úžasného národa ještě daleko blížeji“…
    Ano, to se daří – vědomý proces poznávání této krajiny hudby byl zahájen a pokračuje. Pronikl jsem poměrně hlouběji do děl Clauda Debussyho (v Tokiu jsem řídil celý „minifestival“ z jeho skladeb) či Maurice Ravela, méně „automaticky“ také do Alberta Roussela (po provedení jeho Třetí symfonie a Bakcha a Ariadny ve Španělsku uvedu v Paříži příští rok tytéž skladby v sousedství výrazných děl Bohuslava Martinů), z dřívějších komponistů Camilla Saint-Saënse či Georgese Bizeta (včetně momentální Carmen v Glyndebourne), natočil jsem živý snímek Berliozovy Fantastické symfonie, v nejbližší budoucnosti ve Vídni dokonce zřejmě provedu Notations Pierra Bouleze. Je to fascinující kultura a právě zakončený více než měsíční pobyt v pařížské Opéra National (s Dvořákovou Rusalkou) mně ji ještě zase víc přiblížil.
  • Mohl byste se nám svěřit, ze kterých nedávných dirigentských vystoupení doma i v zahraničí máte nejhřejivější pocit? V této souvislosti by mě také zajímalo, jak vás přijali na dirigentském stupínku tak slavného Cleveland Orchestra, kde jste předvedl mj. i Dvořáka a Janáčka, nebo s jakým porozuměním přijali Finové pod vaším vedením Janáčkovu operu Její pastorkyňa a v nedávných dnech Pařížané Dvořákovu Rusalku.
    Jak mám jen odpovědět, aby to neznělo „přepozitivněle“?! Všude je to nesmírná a vzájemná radost. Jsou určité orchestry, se kterými se opakovaně cítím jako doma a kam zajíždím téměř každý rok. Mezi ně patří The Cleveland Orchestra nebo londýnský ansámbl Philharmonia Orchestra, odkud jsem právě přijel po uvedení koncertní verze klíčových (mnou zvolených) výňatků z Musorgského originální verze Borise Godunova (byla to součást širšího projektu věnovaného Mocné hrstce coby pokračování předchozího festivalu české hudby se zaměřením na Janáčka, Suka a Dvořáka). V Clevelandu, na který jste se konkrétně ptal, zazářil především Taras Bulba a také Dvořákův Zlatý kolovrat (ten se tam předtím nikdy nehrál). Letos jsme navázali s Musorgským – a společnou rezidencí na Indiana University v Bloomingtonu, kde jsem také pracoval s jedním z místních fantastických studentských orchestrů na Brahmsově Druhé. Když jsem po představení seděl s managementem a předními hráči tělesa v restauraci, řekli mi: „Welcome to The Cleveland Orchestra’s family!“ Bylo to pro mě osobně dojemné. Jak Rusalka v Paříži, tak Její pastorkyňa v Helsinkách (tam s Karitou Mattilou) zapůsobily mocně. Jsou to vrcholná díla české klasiky. Jednáme s Paříží o tom, co bych tam při dalších několika nastudováních v nadcházejících letech mohl předvést. Repertoár bude košatý. V Paříži se odehrála jakási „love story“ s místním orchestrem, který nyní doslova a do písmene naléhá na svého intendanta, abych se tam vrátil co nejdříve. Je to pochopitelně moc fajn pocit, pocit úspěšné a smysluplné mise, ale bude to velký oříšek časový. Miluji provádění oper a pobyt delší dobu na jednom místě je posvěcením pro rodinný život, ale je to pak o to větší nárok na organizaci kalendáře.
  • Vstoupil jste do našeho povědomí jako mladý umělec, který jde cílevědomě za svou vizí, a když vám někdo nebo něco ztěžuje takovou vizi uskutečnit, dokážete rezignovat i na velmi exkluzivní nabídku, jako se to stalo v případě opery dánského Královského divadla. Také jako šéfdirigent PKF – Prague Philharmonia jste měl určitě před sebou určitý cíl. Jak se k němu pod vaším vedením podařilo přiblížit?
    Myslím, že se nám podařilo uskutečnit mnoho dramaturgicky zajímavých počinů (pominu-li úspěšný vstup PKF na pole větší symfonické hudby, jakým byla Smetanova Má vlast na Pražském jaru), mezi něž mohou patřit větší vokální koncertní výstupy (Beethovenův Fidelio, Dvořákovy Svatební košile – to vše na festivalových vystoupeních), pravidelné uvádění nové tvorby (v každé abonentní sezoně byla zastoupena česká premiéra výrazného díla žijícího českého skladatele s akcentem na mladší generaci), neotřelé abonentní série věnované opomíjeným skladatelům (Milhaud, Schumann, svým způsobem Haydn), další rozvíjení programů pro děti (což dostalo hlubší smysl s narozením mé vlastní dcery Beatky) atd. Chtěl jsem, aby po úspěšné zakladatelské éře orchestr rozšířil repertoárově své pole působnosti a stal se v nejlepším slova smyslu flexibilnějším. To se podařilo výborně (včetně dnes u nás nesrovnatelné zkušenosti na ožehavém poli doprovázení největších pěveckých hvězd, kde je PKF mistrem). Jak jsem to ovšem zmínil prakticky v každém rozhovoru týkajícím se PKF, větší rozlet idejí dost často nebyl možný pro neustálý ekonomický boj o slušné existenční podmínky orchestru, čímž myslím platy hudebníků i finance, jež je třeba mít k dispozici, když chcete vytvořit cokoli zajímavějšího, zejména když je to s účastí zahraničí, například hostujících umělců. Chtěl jsem také, abychom společně daleko více vyjížděli do zahraničí, a ačkoli se i zde odehrálo mnoho fantastického (skvělé úspěchy zejména v Japonsku, kam jsme se vrátili po mnohaleté pauze díky mé tamní agentuře, či Německu, organizovaném zase agenturou IMG), přál jsem si spolupráci intenzivnější. Zde i jinde šlo často o problém časové koordinace diářů – mého a orchestrálního. Mezinárodní scéna plánuje s několikaletým předstihem a PKF, jež je například ve svém abonentním „domově“, tj. Rudolfinu, hostem, což je samozřejmě manažerský problém, plánuje později. Kolikrát právě to byl důvod, proč jsem se s orchestrem nemohl vidět tolik, jak bych si přál.
  • Domácí návštěvníci koncertů PKF – Prague Philharmonia tento orchestr milují, okamžitě rozpoznají, že mají před sebou sdružení mladých hudebníků, z jehož herního projevu vyzařuje kromě perfekcionismu a flexibility také okouzlující svěžest a hlavně permanentní zápal. Setkal jste se někdy s nějakým podobným typem orchestru i v zahraničí?
    Ano, orchestry tohoto typu samozřejmě ve světě existují na mnoha místech a pravidelně se s nimi setkávám. Co mě ve větší hloubce zajímá, je to, jestli takový soubor již funguje jako stálice světa kultury. Je totiž poměrně snadné projevit zápal a nadšení v počátcích činnosti. V tomto ohledu klobouk dolů před PKF. Za těch uplynulých 20 let dokázali obojí: jak se neochvějně etablovat, tak si udržet i onen entuziasmus na koncertech. To je krásný úkaz.
  • Ukončením šéfdirigentského poslání u tohoto orchestru (koncert na rozloučenou, i když samozřejmě pouze symbolický, bude 16. června ve Dvořákově síni) zřejmě možnost pracovat koncepčně s jedním a týmž orchestrem dočasně ztrácíte. Na druhé straně se však stáváte stálým hostujícím dirigentem České filharmonie, a hlavně se vám otevírá ještě větší prostor zažehávat svým uměním jiskru ve světě (už dnes zde není místo, abychom všechny lokality, kde se jako dirigent objevujete, mohli vyjmenovat). Jde o jednorázové umělecké služby, nebo máte při těchto hostováních (nemám na mysli jenom instituce, s nimiž jste svázán delší smlouvou) možnost nějakým způsobem iniciovat i samotnou repertoárovou dramaturgii?
    Děkuji za tento dotaz. Začnu odzadu: všechny mé výraznější repertoárové počiny vznikly z mého popudu – každá instituce má své okruhy zájmu, ale je na umělci, aby si lámal hlavu s tím, co nosného všem těm institucím nabídnout. Philharmonia Orchestra patří k stabilním místům mé činnosti, byť nemáme trvalejší smluvní kontrakt. Totéž platí o mnoha dalších tělesech. Zmíním znovu The Cleveland Orchestra, v USA dále např. Seattle Symphony, Dallas Symphony, v Kanadě orchestry v Torontu a Ottawě, v Austrálii v Melbourne a Sydney, v Asii samozřejmě (a smluvně) Tokyo Metropolitan Symphony, „doma“ v Evropě je toho mnoho, namátkou (kromě Londýna a Glyndebourne) nyní již také Paříž (Opéra National a už z dřívějška Orchestre Philharmonique de Radio France, kde jsem působil rok jako asistent), několik orchestrů v Amsterdamu (nově k nim v příští sezoně přibude Royal Concertgebouw), ve Španělsku a Portugalsku (Barcelona, A Coruña a Gulbenkian v Lisabonu), Gewandhaus v Lipsku, oba rozhlasové orchestry v Berlíně (RSB i DSO), orchestry rádií v Kolíně nad Rýnem či ve Stuttgartu, k mé nesmírné radosti nově úžasní Bamberští symfonikové, ve Vídni rozhlasový orchestr (ORF) i Wiener Symphoniker (plus Vídeňská státní opera v prosinci s historicky prvním nastudováním Věci Makropulos), leckterá místa ve Skandinávii (zejména Helsinky), doma dosud samozřejmě šéfovská PKF – Prague Philharmonia (se kterou budu spolupracovat nadále) a od sezony 2015/16 hlavně nově trvale hostovská Česká filharmonie. Dirigovat chci a budu občas i v Brně, Zlíně a Ostravě. Se všemi těmito ansámbly mám vztahy, které nelze nazvat jen příležitostnými. Repertoár si v nich buduji cílevědomě a tak, aby to dávalo dlouhodobý smysl. Někde (zejména v Japonsku a Anglii) se pak jedná o celé cykly jednotlivých autorů – kompletní symfonie Martinů, Brahmse či významných děl Josefa Suka, abych jmenoval jen některé. à propos, není také vyloučeno, že se záhy ocitnu v šéfovské pozici jinde – to k té „ztrátě“ šéfdirigentského poslání z vaší otázky.
  • Asi nejsem sám, kdo má pocit, že některé zvlášť bohaté, mezinárodně sestavené orchestry směřují po zvukové stránce k jakémusi univerzálnímu perfekcionismu na úkor osobité zvukovosti, zatímco jiné si stále zachovávají svou specifičnost. Zdálo by se, že pro dirigenta je snazší vtisknout svou představu oné univerzálnější skupině než skupině osobitě vyhraněné. Je to ale tak? A co do detailu naučené a „vypulírované“ orchestry japonské? Je těžké si představit, jak je naučit proniknout třeba do ohnivého vyjadřování takového Janáčka…
    S tím Janáčkem jste to trefil, tam bývá relativně problém největší. Japonci jsou dnes mimořádně flexibilní (je to ráj právě pro vtiskávání vlastní představy zvuku, byť ta „vypulírovanost“ je jistou daností), ale třeba v Janáčkovi je třeba ještě hodně pracovat. Možná, že to potrvá ještě celou jednu generaci. Oni ovšem ušli za poslední desetiletí tak úspěšnou cestu k „duchu“ interpretovaných skladeb, že nemohu být než jejich velkým obdivovatelem. Jinak si myslím, že se vaše otázka nedá zodpovědět obecně. Záleží spíš na konkrétních orchestrech. Některé si skutečně hýčkají své zvukové dědictví tak mocně, že jsou pak vlastně zcela neflexibilní – a to mi nepřijde zdravé, jakkoli je dnes samozřejmě marketingově „módní“ (ale také vzácné a cenné!) zvýrazňovat onu neglobalizovanou jedinečnost projevu. Zploštění zvuku k nerozeznání je opačný extrém. Jako ve všem, je i zde třeba pěstovat balanc – mé oblíbené slovo, kterým však nikdy nemíním kompromis v negativním smyslu. Když přijíždím k jakémukoli orchestru například s českou muzikou, nikdy není mým cílem „vymýtit“ zvyky a kvality daného ansámblu a vtisknout mu bezezbytku svou vizi. Toto vnímání mi bylo vždy cizí. Inspiruje mě, co onen ansámbl přináší – a jej zase, aspoň v krásných případech, které naštěstí tvoří drtivou většinu, zřejmě inspiruje to, co přináším já. Dokonce i v případě, že bych převzal jako šéf orchestr s výraznou zvukovou identitou a měl jej následně na starost, nechtěl bych nikdy, aby ji ztratil, byť by to bylo v repertoáru, na který si činím domovský nárok.
  • Reprezentujete ve světě dnešní české dirigentské mládí, a navíc v tom nejste sám. Sám si nepamatuji, že by se u nás během krátké doby vyrojilo tolik kvalitních mladých dirigentů. Před takovými 30 lety se lidově říkalo, že vyvážíme pivo a smyčcová kvarteta, dnes bychom k tomuto exportu mohli klidně přidat mladé dirigenty. Jde podle vašeho názoru jen o šťastnou náhodu, nebo v tom lze hledat nějakou konkrétní příčinu?
    Myslím, že jde o souběh několika věcí najednou. Dozrála totiž u nás generace, která již na vlastní kůži s nasazením zjistila, co všechno obnáší uplatnit se v dravém mezinárodním kontextu, a uspívá v něm. Také mezi orchestrálními hudebníky mladších generací ustoupil názor, že maestro, kterého je možné respektovat, musí být bělovlasý muž (a zdůrazňuji nejen to bělovlasý, ale i ono muž!). K tomu připočtěte někdejší uvědomělé a unikátní působení Jiřího Bělohlávka jako pedagoga a osvícenost mnohých, často regionálních těles, která se nebojí angažovat mladé šéfdirigenty (budu v tomto navždy vděčný Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně i PKF, zejména v daném ohledu v začátcích, kdy jsem se tam stal stálým hostem) – a samozřejmě dnes již „automatické“, ale před oněmi 30 lety nedo­stupné otevření železné opony. O talenty v naší zemi nebyla podle mě nikdy nouze. Přesto ale také uvažte, kolik dirigentů každoročně chrlí naše umělecké školy a kolik jich takové uplatnění nikdy nenalezne. V poměru k velikosti naší země je to pozoruhodné číslo. Často se onen plošný úspěch oboru děje právě v jakýchsi vlnách. Myslím, že je to tak všude tam, kde záleží ve výsledku předně na individualitě každého adepta.

    Zadáno pro: PKF – Prague Philharmonia

    Nahoru | Obsah