Hudební Rozhledy

Vittorio Grigolo

Non ti scordar di me

Anna Šerých | 06/15 |Události

Vittorio Grigolo

Vittorio Grigolo je tenorista, kterému jde úspěch a popularita v patách, šťastně spolu dokráčeli do Prahy (2. 5., Smetanova síň Obecního domu). Vyzbrojený aurou nadšení imponuje vpádem do rolí, které zpívá, a provokací publika, které dostává do varu. Palba jeho energického zpěvu nás dostává do pozice, jakou asi zažívali posluchači při kouzlení Paganiniho, také si kladli otázku – jak to dělá?
Klame věkem, je starší, než působí a datum narození (1977) tlumí obavy, aby mu hlasivky vydržely ten velký nápor; už ví, co dělá. Představil se jako Marcello z Donizettiho Vévody z Alby. Předehra umožnila efekt příchodu jakoby doprostřed dění, k zamilovanému vyznání – Angelo casto e bel. Zjistíte, že to silácké nasazení není žádné prázdné dobíjení hlasových možností, Vittorio Grigolo zkrátka zpívá jak nikdo jiný, zcela po svém v dynamice, frázování, vokalíze, rejstřících.

Dělá si s árií, co se mu zachce, dává parlando tam, kde jiní krouží vokál, nepodléhá opatrnosti z obávaných míst áriových vrcholů. Pálí útočící smršť a publikum žasne a pochopí, že to je styl hvězdy, která i gesty hraje naplno děj a cit, jak mu ztvárňovaný hrdina velí. Umí patrně něco, co nemá každý pěvec ve své řemeslné výbavě, zpívá tak, že zapojuje veškerou muskulaturu, nejen křehce zranitelné hlasivky. Výsledek je unikátní, tam, kde u jiných vnímáte vědomou, dobře dávkovanou strategii virtuozity a sil, u Grigola nastupuje energický zpěv, u kterého fortissimo ze všech sil není nikdy konečné. Dokáže je zlomit do něžného pianissima nebo naopak vykroužit úchvatnou korunu. Program sestavený z nejžádanějších árií Donizettiho, Verdiho, Pucciniho a Ciley doplnil v přídavcích italskými písněmi včetně O sole mio a při Leoncavallově Mattinatě vyzval jednu z dam šarmantně k tanci (neomdlela!). Ukázal jako Rodolfo Che gelida manina (Pucciniho Bohéma) a ještě víc ve Federikově úpěnlivém nářku E la solita storia, vrcholícím bolestí – Mi fai tanto male! / Působíš mně tolik bolesti (Cileova Arlézanka), že nepodléhá tenorovým manýrům, neláme hlas, buď graduje, nebo tiší. Každou postavu vytváří s eruptivní naléhavostí, jeho Corrado (Verdiho Korzár) alarmoval do boje živelně, přímo nakažlivě, a oběma áriemi Vévody z Verdiho Rigoletta – Questa o quella a La donna è mobile jasně předvedl, že jeho Vévoda je pořádně frivolní. Svůj zpěv prokládá deklamační naléhavostí, a dosahuje tak zajímavé veristické věrohodnosti, naplno nás vtáhl do chladného rozbřesku a Cavaradossiho loučení se životem: E lucevan le stelle.
Zpívá jakoby silácky, s mohutnou energií, v nasazení, kterému věříte a podlehnete, vždyť i v Calafově vítězném Nessun dorma mu znělo slavné Vincero, vincero bez únavy tak, jako by se právě rozezpíval a měl náročný koncert teprve začít.
Zásadní výtku mám však vůči dirigentovi. Alberto Meoli je člověk tvůrčí a ve světě opery vyhledávaný dirigent; měl v rukou zkušenou PKF – Prague Philharmonia, orchestr precizní a k doprovodu pěveckých hvězd dávno etablovaný, v Praze zjevně neodhadl Smetanovu síň a extáze áriových citů gradoval tak naplno, jako by vůbec neměl po boku pěvce. Nicméně Vittorio Grigolo se nedal udolat. Vtrhl svou neretušovanou osobitostí a kdybyste nakrásně preferovali hlas jiné barvy, dikce či virtuozity, Grigolo zůstane nezapomenutelný. Ani nemusel De Curtisovým hitem a evergreenem každého tenoristy nabádat Non ti scordar di me – Nezapomeň na mne! My zkrátka nezapomeneme, nelze zapomenout.

Nahoru | Obsah