Hudební Rozhledy

Skvělá Isabelle Faust

Rafael Brom | 06/15 |Festivaly, koncerty

V sobotu 24. 4. zažila zcela zaplněná Dvořákova síň Rudolfina velký hudební svátek. Proslulý mladý a ambiciózní domácí ansámbl PKF – Prague Philharmonia pozval do své koncertní řady německého dirigenta Philippa von Steinaeckera a německou houslistku chvalné pověsti Isabelle Faust. Interpretka neobyčejné šíře repertoáru a bohatého fondu nahrávek, zejména u sympatického labelu Harmonia mundi, vybrala pro své pražské vystoupení Koncert pro housle a orchestr d moll, WoO 23 Roberta Schumanna. Orchestrálními trumfy koncertu pak byla díla Igora Stravinského – Koncert pro komorní orchestr Dumbarton Oaks a Serenáda č. 1 D dur, op. 11 Johannesa Brahmse.

Úvodní Stravinského neoklasická skladba, instrumentovaná pro flétnu, klarinet, fagot, dva lesní rohy a smyčce, byla výtečně provedena jak s výstižně traktovanými dechovými sóly, tak smyčcovou sekcí. Dirigent, pro tento opus pevně stojící na neměnném místě stupínku, vedl ansámbl živými, nicméně uměřenými gesty, jimiž modeloval hudbu do stylu precizního concerta grossa. Následující romantické dílo, Koncert pro housle a orchestr d moll, které se houslovému virtuosovi Joachimovi, příteli Schumannovu, nepodařilo provést, zůstalo, zcela zbytečně, skryto světu více než osmdesát let (a to ještě v závěti stojí předepsáno sto let). Houslistka samozřejmě hrála tento koncertní skvost s nejvyšší elegancí, navýsost emotivně, technicky brilantně a výrazově mistrovsky. Impozantní houslové momenty první věty, vedené dirigentem v novém, stylově výstižném uchopení, střídaly něžné pasáže a výsledný dojem patřil dynamickému zvuku orchestru, v němž se sólový nástroj jevil spíše cudný než romanticky dominantní. Lyrická pomalá střední část byla vyklenuta až do teatrálních romantických vizí raného, takřka weberovského romantismu, třebaže sám autor mluvil o Mendelssohnovi a Schubertovi, kteří mu měli hlavní téma koncertu diktovat. Orchestrální doprovod v sólové kantiléně je ztišen, jako by takřka ustupoval za scénu, účinně kontrastní tempo houslí proti orchestru je úžasně působivé. Finální věta se nesla v malebném zvýraznění výrazových prostředků orchestrálního zvuku, a sebevědomě mistrné virtuózní kreaci Faustové, která se i pohledy vžívala do dirigentova vedení skvěle připraveného ansámblu. Zcela v souladu s šarmantní podstatou svého hudebního naturelu zvolila „teenagerovsky elegantní“ Isabelle koncertní přídavek. Její provedení Dolorosa Gyögyho Kurtága – hudby absolutně meditativně niterné – sugestivně vyvedlo publikum z bouřlivých ovací do hypnotického vnímání ryze tónových pozvolných proměn. Dirigent Philipp von Steinaecker přesvědčil o své vyzrálosti a kreativním uchopení zvoleného díla také v závěrečném opusu programu, Serenádě č. 1 D dur, op. 11 Johannesa Brahmse. I zde, tak jako v předchozí části programu, opustil dirigent striktní držení těla a rozehrál celou škálu možností jak vyburcovat ansámbl k vystižení svého pojetí klasicky rozvrženého serenádového díla do romanticky barvité hudby. V této skladbě hrály horní smyčce vestoje, čímž se projev jevil o poznání radostnější. Dynamický průběh serenády povyšoval kontrastní zadání jednotlivých částí, ztišené pasáže byly přímo líbezné a naopak místa znějící „hlučně“ zdobily výrazné lesní rohy, ostatně sólová vystoupení všech dechových nástrojů zněla excelentně. Tichá radost Brahmsovy serenádové hudby v provedení PKF – Prague Philharmonia byla tentokrát přímo ostentativní.

Nahoru | Obsah