Hudební Rozhledy

Collegium 1704 a Sandrine Piau

Helena Havlíková | 06/15 |Festivaly, koncerty

Poslední pořad třetího ročníku koncertního cyklu Collegium 1704 ve Dvořákově síni Rudolfina (28. 4.) měl výstižný název – Na návštěvě u krále Slunce. Tvořily ho vokální i instrumentální části oper dvou největších skladatelů francouzského hudebního baroka a rokoka – suita z Armidy Jeana-Baptisty Lullyho a Jean-Philipp Rameau byl zastoupen operami Galantní Indky, Zaïs, Castor a Pollux, Paladinové a Platée. Program doplnil výběr z instrumentálního „pasticcia“, které ze suit svých kolegů uspořádal François Francœur pro svatební oslavy hraběte Charlese-Phillippa z Artois v roce 1773.

S výjimkou Platée uvedené v zámeckém divadle ve Versailles všechny ostatní opery, jejichž části na koncertě zazněly, měly své premiéry v Théâtre du Palais-Royal, v Divadle Královského paláce (nynějším sídle Comédie-Française) ve zlatém věku Francie jako hlavního kulturního centra Evropy v rozmezí let 1686–1760 v panovnických érách dvou Ludvíků – XIV. a XV. Oproti typické italské produkci opery seria téže doby, postavené na kultu pěveckých hvězd s prominentními kastráty, je Lullyho a Rameauova tragédie en musique, resp. v případě Platée comédie lyrique, rafinovanější nejen využíváním baletu i sboru nebo melodicky propracovanějšího recitativu, ale i v hudební charakteristice postav a dramatických situací jak prostřednictvím rétorických figur, tak i zálibou ve zvukomalbě.
Collegium 1704 tak tímto francouzským programem doplnilo svou stylovou flexibilitu, která se v cyklu letošní sezony klenula od skladeb založených na polyfonii přes vokální virtuózní kompozice italské opery seria po Glucka a Mozarta. Collegium si i v tomto repertoáru uchovalo své výchozí kvality, na kterých staví stylové i výrazové rozpětí. Základní atributy se projevily především v perfektní souhře smyčcové sekce, která se ani v prestissimech „nerozmazala“, ale vyzněla brilantně tak, že například hned předehra k Rameauově opeře Zaïs otevřela koncert s efektním leskem. A k úspěchu večera přispěl i cit pro dokonalou souhru. Typická elegance francouzské hudby dostala v interpretaci Collegia patřičnou ušlechtilost a vytříbenost, ovšem nikoli suchopárnou, ale muzikantsky půvabnou.
Sólistka večera, francouzská sopranistka Sandrine Piau, v takto koncipovaném programu nebyla hvězdou, která na sebe strhává veškerou pozornost, ale partnerkou ve vzájemně empatickém vztahu s orchestrem a dirigentem Václavem Luksem. Vládne hlasem koncentrovaným do kultivované vyrovnanosti, stmelené znělosti a jásavé barvy – a zároveň z ní vyzařuje noblesní šarm a decentní smysl pro humor. Její soprán s bohatými alikvóty se v prostoru Rudolfina nesl v lahodném zvukovém propojení s měkce znějícími historickými nástroji. Z tohoto základu pak v úzké vazbě hudby a textu vyrůstaly triumfy veselé radosti i smutkem zatěžkané chmury v temnotě podsvětí, rozjásaný let na křídlech lásky v dialogu s flétnou i vtipné koloratury alegorické postavy Bláznovství. Výsledkem byly osvěžující dvě hodiny čiré radosti z hudební krásy. Nadšená reakce posluchačů vyprodaného Rudolfina byla jasným potvrzením toho, že se Václav Luks se svým souborem po deseti letech vypracoval na úroveň, která vyústila v pozvání na letošní salcburský festival s „erbovním“ dílem Collegia 1705 – Bachovou Velkou mší h moll.

Nahoru | Obsah