Hudební Rozhledy

Jeníček s Mařenkou v cirkusu

Helena Havlíková | 06/15 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Hledání vhodných operních titulů pro děti není snadné. Ačkoli česká tvorba nabízí hned několik pozoruhodných dětských oper – především vtipného Žvanivého slimejše Jiřího Pauera, barvitý Kolotoč Václava Trojana nebo Křičkova Tlustého pradědečka, hudební ředitel Státní opery Martin Leginus zvolil Humperdinckovu operu Hänsel und Gretel. Tato jediná opera, kterou se Humperdinck prosadil, se těší velké popularitě v německy mluvících zemích, kde dokonce počtem inscenací předstihne Wagnerova Bludného Holanďana. U nás se sice tu a tam objevovala na repertoáru, většinou pod názvem Perníková chaloupka, ale nikdy se neprosadila. Nakolik bude inscenace v českém překladu pro Státní operu s velkým podílem zahraničního, právě německy mluvícího publika, oním příslovečným nošením dříví do lesa, ukáže divácký zájem. Dramaturgická volba této opery spíše svědčí o tom, že si náročnější úkol prosadit spíše český dětský repertoár naše první scéna zjevně nevytkla.

Dílo vzniklo původně jako rodinné domácí divadlo, když Humperdinckova sestra Adelheid Wette převyprávěla pro tento účel pohádku bratří Grimmů. Hudební doprovod k Perníkové chaloupce Humperdinck nakonec přepracoval do podoby „dospělé“ prokomponované opery ve velkém wagnerovsky romantickém stylu, do které ovšem přidal i operetní šlágry – výmarskou premiéru (1893) řídil Richard Strauss.
Humperdinckovu operu lze inscenovat jako „neškodnou“ pohádku s hodnými zvířátky a vílami a trochu zlobivými dětmi, nebo ponechat její drsnější polohu „hororu“ a sociální témata: Pochmurné pohádky bratří Grimmů sepsané podle lidového vyprávění jsou spíše noční můrou – pohádka o Jeníčkovi a Mařence/Perníkové chaloupce s vyháněním dětí do lesa a zaživa upečenou Ježibabou do dětských dušiček mnoho klidu nevnese... Tou druhou cestou se nedávno vydala třeba Pařížská opera – záznam inscenace oplývající zároveň divadelní fantazií a vtipem jsme mohli v roce 2013 vidět i v našich kinech.
Inscenátoři ve Státní opeře pod vedením Matěje Formana (scéna a kostýmy Andrea Sodomková, choreografie Veronika Švábová) zvolili tu laskavější výkladovou variantu, na kterou naroubovali mnohokrát osvědčenou poetiku typickou pro produkce bratrů Formanových. Drsnější motivy byly potlačeny už razantní adaptací – z tatínka, chudého koštětáře, se zde stane principál pojízdného cirkusu a úzkost věčně hladových dětí z nejisté budoucnosti se proměňuje „jen“ v nechuť vykonávat domácí práce. Tato úprava na „light“ verzi otevřela možnost naroubovat na Humperdinckovu operu atraktivní prostředí cirkusu se zapojením akrobatů, loutek, zvířat i principu divadla na divadle včetně přestávkové show Cirkusu Humperdinck před Státní operou. Nový český překlad Radka Malého bloudí mezi familiární a strojenou mluvou (Jeníček: „... kouknem se blíže...“, Mařenka: „Les krásu svou mi odhalil, jež mámí...“) a ve vztahu k melodii se nevyvaroval chyb v přízvucích.

Hned na začátku je celý příběh ve zkratce odehraný jako loutkové představení. Ovšem „prozrazený“ je spíše jen pro členy Kühnova dětského sboru, kteří v tu chvíli „hrají“ diváky této produkce rozesazené na kraji jeviště Státní opery. Pro skutečné diváky v rozlehlém hledišti divadla už od poloviny přízemí, natož při pohledu z balkónů rozměrem malé loutky splývají s pozadím maringotky a zanikají. Jeníček s Mařenkou mají své loutkové (asi metrové) dubly, které tu a tam vedou nejen loutkoherci, ale často se k nim hrbí také sólisté těchto dvou hlavních rolí, čímž se ovšem škála jejich pohybových možností výrazně redukuje. Vysledovat, kdy a proč se loutky objevují, se nedá, ale je pravděpodobné, že takovou „logiku“ dětští diváci neuplatňují a spontánně reagují třeba na situaci, kdy si Mařenka (bez loutky) odběhne „odskočit“ za strom a nepřehlédnutelně zdůrazňuje, jak si natahuje kalhotky. Jinak však Víla pouze sedí při svých dvou áriích v křesle pohádkového květu a herecké akce rodičů zůstávají u popisných gest (včetně erotického podtextu Principálova soustředění na pozadí své manželky). Férii tak vlastně „zachraňují“ zvířátka a čtyřruké víly.
Dirigent Martin Leginus sice zvládl noty wagnerovské partitury, ale propojit všechny odstíny emocí od úzkosti a děsu po dětské písničky do plynulého „hladkého“ hudebního toku se mu nepodařilo. Sólistům situaci nijak neusnadnil, když orchestr Státní opery zněl v převážné části premiér silně natolik, že se nad ním prosadili jen Svatopluk Sem jako Tatínek, Michaela Kapustová v roli Jeníčka a Jana Sibera coby Mařenka, všichni i se srozumitelnou deklamací. Třebaže i ostatní sólisté byli typově obsazeni vhodně, jejich pěvecké výkony zanikaly. Nakolik si s tím poradí děti, které nezvládnou číst titulky, je otázka. Podobně jako pojetí role Ježibaby, která byla svěřena tenoristovi, což bývá jedna z možných praxí. Jaroslav Březina tak mohl opět uplatnit svůj talent vytvořit z takové role parodii, která ale oslabila „děsivost“ této postavy i „statečnost“ Jeníčka a Mařenky zlou čarodějnici zničit.
Především děti rozhodnou, nakolik bude nová inscenace Jeníčka a Mařenky ve Státní opeře úspěšná. Po obou premiérách se zdá, že největší úspěch sklízí Principálův vlčák, který v nestřeženou chvílí sežere celou uzenou kýtu. Trochu málo.

Praha, Národní divadlo – Engelbert Humperdinck: Jeníček a Mařenka. Adaptace libreta Matěj Forman, Andrea Sodomková a Radek Malý, přebásnění Radek Malý. Hudební nastudování a úpravy zpěvního textu Martin Leginus, režie Matěj Forman, scéna Matěj Forman a Andrea Sodomková, kostýmy Andrea Sodomková, choreografie Veronika Švábová, animace Anna Krtičková a Magdalena Bartáková, sbormistr Jiří Chvála, dramaturgie Beno Blachut ml. Premiéry 23. a 24. 4. 2015, Státní opera.

Nahoru | Obsah