Hudební Rozhledy

Přenosy baletů do kin: Sergej Prokofjev: Romeo a Julie a Ivan Hrozný

Jaroslav Someš | 06/15 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Jako protipól populárních přímých přenosů z newyorské Met stojí projekt Bolšoj balet živě společnosti Cikanek management, seznamující naše diváky s repertoárem baletního souboru moskevského Velkého divadla. V právě končící sezoně bylo v rámci tohoto cyklu uvedeno sedm titulů. Dva jarní večery patřily dílům Sergeje Prokofjeva v dnes už klasických choreografiích Jurije Grigoroviče. V březnu jsme ze záznamu z roku 2013 mohli vidět nastudování Romea a Julie, v dubnu v přímém přenosu Ivana Hrozného. Obě inscenace mají stejný choreografický rukopis a také obdobný výtvarný design Simona Virsaladzeho. Obě září vrcholnými tanečními výkony. Obě jsou už dnes stálicemi repertoáru Velkého divadla – Romeo měl původní premiéru v roce 1979 a Ivan Hrozný v roce 1975. Přesto v nich lze vysledovat určité odlišnosti.

Prokofjevův Romeo a Julie je baletní klasikou 20. století, putující po světových scénách v nesčetném počtu různých verzí. A to nejen verzí choreografických. Také s partiturou se často zachází tak libovolně, až to zcela rozbíjí původní podobu díla. Povážlivý stav přímo volá po kodifikaci Prokofjevova originálu. Dnes už se tento problém týká dokonce i ruských scén a nevyhnul se ani Grigorovičově verzi. Jsou v ní výrazně zkráceny pouliční scény (škrtnuta je např. i známá moreska), chybí postava Romeova a Merkuciova kamaráda Benvolia, na minimum je zkrácena role Juliiny chůvy. Grigorovičovi totiž nejde o příběh, a už vůbec ne o příběh historický, o kolorit renesančního prostředí (Virsaladzeho scénografie až na ložnici, klášter a hrobku pracuje jen s univerzálním prostorem). Soustřeďuje se na drama citů a vášní hlavní čtveřice postav, Romea, Julie, Merkucia a Tybalta. Právě široká taneční plocha, která je tu dána Tybaltovi, patří ke specifikům této inscenace. Jindy bývá omezen na efektní souboj a stejně efektní smrt; v legendární verzi Leonida Lavrovského, která Grigorovičovi v Bolšom předcházela, byl Tybalt jen tzv. charakterní, tedy výrazovou rolí, ovšem ve výborném Jermolajevově podání.
Děj Grigorovičovy inscenace je zhuštěn ze tří do dvou dějství. Zkratkovitost se projeví od samého začátku. Balet neotvírá žánrový obrázek veronské ulice, z nějž se postupně rodí bitka, ale rovnou prudký boj obou znesvářených stran. Následující obraz v Juliině ložnici okamžitě přejde do velkého kapuletovského plesu (chybí tedy celý výstup Romea, Merkucia a Benvolia) a pak už je jenom balkónová scéna, kterou 1. dějství končí. Ve 2. dějství je úvodní obraz omezen na jednu Merkuciovu variaci a jinak je krutě zkrácen, vynechán je tedy celý výjev s chůvou a dopisem. Naopak Juliina scéna s lahvičkou je rozšířena o snové vidění s liliemi a také příchod svatebčanů je rozšířen. Zhuštění děje přineslo několik zajímavých režijních nápadů. Působivé je např. setkání dvou pohřebních průvodů, Merkuciova a Tybaltova, zatímco v pozadí už vidíme ložnicovou scénu. Krásné je také prolínání Juliina běhu k mnichu Lorenzovi a Romeova útěku do vyhnanství. V závěrečné scéně v hrobce se (na rozdíl od Shakespearovy tragédie) Julie probudí v okamžiku, kdy Romeo pije jed, takže ho zastihne ještě naživu a on jí umírá v náručí.

Pro záznam bylo vybráno opravdu špičkové obsazení. Anna Nikulina (Julie) a Alexandr Volčkov (Romeo) jsou dokonalým milostným párem, ona opravdu ještě dívčí, křehká a bezbranná, ovšem se strhujícím tragickým prožitkem závěrečných obrazů, on sice zjevem spíše mužný než jinošský, ale projevem výsostně lyrický. Jako Merkucio září Andrej Bolotin, nejprve technicky výtečně provedenými sóly a posléze nereálně, nenaturalisticky pojatým umíráním. Velkou příležitost, kterou v této verzi dostává postava Tybalta, plně využil Michail Lobukin; po herecké stránce to není démonický vrahoun, ale Merkuciův protipól z kapuletovské strany, charismatický a po taneční stránce oslňující především sérií skoků. Z ostatních rolí se tu – na rozdíl od některých jiných inscenací – dostává pozornosti také Parisovi (Vladislav Lantratov), a to jak v plesové, tak ve svatební scéně. Charakterní party se ovšem ani tentokrát neobejdou bez přehnaně patetických gest. Vcelku se zdá, že při práci na Romeovi a Julii byla pro Grigoroviče určitou zátěží předchozí tradice, především minulé nastudování Leonida Lavrovského z roku 1946, které se udrželo na repertoáru tři desítky let. Vyznačovalo se snahou po věrnosti Shakespearovu ději a velkou dekorativností. Grigorovič se patrně proto rozhodl jít naopak cestou dějové zkratky a výkladového zobecnění.
Naopak v případě Ivana Hrozného nemusel být vázán ohledem na žádné předchůdce. Vycítil skvělou inspiraci v Prokofjevově hudbě k Ejzenštejnovu stejnojmennému filmovému diptychu a vytvořil svou vrcholnou choreografii, taneční báseň i drama zároveň. S přispěním skladatele Michaila Čulakiho rozšířil hudební podklad o úryvky z dalších Prokofjevových děl, z Ruské předehry, z Třetí symfonie a z kantáty Alexandr Něvský, jejímž základem je také hudba k Ejzenštejnovu filmu. Jeho stálý spolupracovník, výtvarník Simon Virsaladze, mu děj zasadil do jednotného prostředí připomínajícího pravoslavný chrám. V carských scénách se v jeho centru objevuje vysoké schodiště s trůnem. Na strohé scéně se dobře vyjímají historizující kostýmy. Také libreto baletu vychází z Ejzenštejnova scénáře a zpracovává všechna jeho klíčová místa, Ivanovu korunovaci a svatbu, porážku Tatarů u Kazaně, vraždu carevny Anastazie, zradu knížete Kurbského, založení opričniny a ztrestání zrádných bojarů. Vše probíhá v dramatických zkratkách a s výjimkou lyrických duetů Ivana a Anastazie ve strhujícím tempu. Balet má pouze tři velké sólové role, cara Ivana, carevnu Anastazii a knížete Kurbského, a demisóla šesti zvoníků, trojice šašků-skomorochů a skupiny opričniků. Bojarstvo je anonymní masou a symbolické ženské postavy představují vítězství i smrt.
Za čtyřicet let, která uplynula od původní premiéry Ivana Hrozného, se v titulní roli vystřídala slavná jména Velkého baletu, jako Vladimir Vasiljev, Jurij Vladimirov nebo Irek Muchamedov; Grigorovič přenesl své nastudování také do pařížské Opery s Nicolasem Le Richem jako Ivanem. Řada okamžiků z jeho choreografie už dnes vstoupila do dějin baletu – např. tance zvoníků, až klipové prostřihy bitevních scén, zabodnutí carské berly, Anastaziin pohřeb, maškaráda opričniny nebo závěrečné vyhoupnutí Ivana do spleti provazů. Strhujícími místy jsou ovšem Ivanova sóla, vlastně taneční monology. V první polovině baletu se Ivan o pozornost dělí s oběma svými partnery, s carevnou Anastazií a knížetem Kurbským, druhá polovina už patří pouze jemu. Michail Lobukin v titulní roli dokonale naplnil taneční i hereckou náročnost této role. Přesvědčivě vyklenul také oblouk jejího vývoje od mladého panovníka až k pološílenému mstiteli. Jeho zoufalství nad mrtvou Anastazií doslova bralo dech. Part Anastazie je výhradně lyrický, Anna Nikulina ho obdařila až snovým zjevem jak ze starých ikon. Snad proto ani v milostných scénách neztrácela trpitelský výraz (a až na konci při děkovačce ukázala, že se usmát umí). Vynikající výkon podal Denis Rodkin jako kníže Kurbský. Jeho heroické scény podpořil Rodkinův urostlý zjev, který se však dovedl obdivuhodně zlomit v okamžicích slabosti a výčitek svědomí. Stejně jako Lobukin, i Rodkin s naprostou jistotou zvládal prvky nejvyšší obtížnosti ve své úloze. Sólisticky byla obsazena také šestice zvoníků, která v ději zastává funkci jakéhosi chóru. K expresivnímu vyznění baletu přispěl i divoký tanec skupiny opričniků.
Pokud jde o výkon orchestru Velkého divadla, byl v obou případech na vysoké úrovni. Dramatická proměnlivost Čulakiho hudebního podkladu k Ivanu Hroznému byla zjevně vděčným úkolem pro dirigenta Pavla Sorokina. Jeho kolega Andrej Anichanov možná zbytečně podléhal lyrické volnosti Romea a Julie. Silný zážitek z přímého přenosu Ivana Hrozného podtrhl také způsob kamerového snímání. Záběry delší než v případě Romea byly pro vnímání představení jako celku výhodnější. Na závěr složme hold Jekatěrině Novikovové, která přenosy z Velkého pravidelně provází, a to kromě ruštiny ve třech světových jazycích, přičemž bravurně přechází z jednoho do druhého.

Přenosy do kin – Bolšoj balet živě – Sergej Prokofjev: Romeo a Julie. Choreografie Jurij Grigorovič, dirigent Andrej Anichanov, scéna a kostýmy Simon Virsaladze, světelný design Michail Sokolov, asistent choreografie Michail Vorochobko. Premiéra 26. 6. 1979, obnovená premiéra 21. 4. 2010, záznam z května 2013 promítán 8. 3. 2015.
Přenosy do kin – Bolšoj balet živě – Sergej Prokofjev: Ivan Hrozný. Hudební úprava Michail Čulaki, choreografie Jurij Grigorovič, dirigent Pavel Sorokin, scéna a kostýmy Simon Virsaladze, světelný design Michail Sokolov. Premiéra 20. 2. 1975, obnovená premiéra 8. 11. 2012, přímý přenos 19. 4. 2015.

Nahoru | Obsah