Hudební Rozhledy

Mnichov opět hostil skvělou Editu Gruberovou

Hana Jarolímková | 06/15 |Zahraničí

Bavorská státní opera v Mnichově patří hned po opeře vídeňské k nejvíce navštěvovaným scénám, na kterých září umění Edity Gruberové. Ač tato ikona bel canta zanedlouho oslaví neuvěřitelné životní jubileum, její výkony stále rozpalují operní fajnšmekry do běla. A to zdaleka nejen věrné fanoušky této neuvěřitelné pěvkyně, kteří by ji pokaždé nejraději vůbec nepustili z pódia, jak vytrvale a s naprosto spontánním nadšením ji vyvolávají zpět z útrob jeviště před oponu, ale i běžné diváky, slyšící ji třeba poprvé. Tak tomu bylo i 17. 4. při představení opery Gaetana Donizettiho Roberto Devereux, jejíhož nastudování se chopil Friedrich Haider a režijní koncepce Christof Loy.

Donizetti toto dílo, jehož premiéra se odehrála v Neapoli v divadle San Carlo 2. října 1837, zkomponoval v roce 1837 na libreto Salvatora Cammarana, který při své práci vyšel ze tří základních podkladů: z libreta Felice Romaniho, určeného k Mercadanteho opeře „Il conte d´Essex“ z roku 1833, ze hry „Elizabeth d´Angleterre“ Jacquese A. F. P. Ancelota z roku 1829, i ze starší „Histoire secrète des amours d´Elisabeth et du comte d´Essex“ Jacquese Lescèneho, pocházející z roku 1787. Inspiraci měl tedy bohatou, ovšem samotný příběh, který nám v opeře předkládá a jehož jádrem je láska královny Alžběty I. k Robertu Devereuxovi hraběti z Essexu (podobně jako v Brittenově Glorianě, v níž se však autor libreta, William Plomer, opíral o knihu Alžběta a Essex. Tragický příběh Lyttona Stracheyho), má se skutečností pramálo společného: snad pouze jména postav a fakt, že Essex skončil v roce 1601 na popravišti z královnina příkazu.
Jeho osu totiž tvoří zápletka, v níž Sára, vévodkyně z Nottinghamu a dvorní dáma královny Alžběty, je velice nešťastná, protože nemiluje svého manžela, ale jeho přítele Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu, jenž právě očekává vyřčení rozsudku za velezradu. Ovšem ani královně není Robert lhostejný, a tak mu dává prsten, který mu má navždy zajistit ochranu. Postupně však panovnice začíná tušit, že má sokyni, a když to Robert popírá, rozezlena odchází navržený rozsudek smrti podepsat. Mezitím Sára přemlouvá Roberta k útěku a na rozloučenou mu věnuje modrý šál, on jí naopak dá prsten od královny. Vzápětí je však odsouzen, zatčen a modrý šál padne do rukou královny. Roberto má však ještě svého zastánce a přítele, vévodu z Nottinghamu, který zatím nic netuší a prosí za něho královnu o milost. Aby Alžběta dokázala Robertovu zradu, ukáže Nottinghamovi modrý šál jeho ženy. To Nottinghama rozzuří natolik, že přísahá svému někdejšímu příteli pomstu. Mezitím Robert píše z vězení Sáře dopis a upomíná ji o prsten. List však padne do rukou jejímu manželovi, který zamkne Sáru v komnatě. Poprava se blíží a Alžběta marně čeká, že jí Robert prsten pošle. Přibíhá Sára, je však už pozdě. Rána z děla ohlásí Essexovu smrt. Přichází Nottingham a královna si na dotaz, proč to udělal, nevěřícně vyslechne vévodovu odpověď: „Chtěl jsem krev a dočkal jsem se jí“. Královna proklíná Sáru i jejího manžela, zhroutí se a vzdá se trůnu.

Režie této inscenace, pocházející z roku 2004, se chopil Christof Loy, kterého za ni tehdy časopis Opernwelt zvolil dokonce režisérem roku. Ten celý děj umístil do prostorné, vcelku nezáživné haly parlamentu s vysokými členěnými okny, jejíž stěny jsou pokryté béžovými tapetami (scéna a kostýmy Herbert Murauer) a kde je rozmístěno několik stolků s koženými klubovkami, doplněnými stojanem s novinami, popelníky a zásobníky s vodou. Všichni účinkující vystupují – jako správní úředníci – v tmavých šatech, muži mají obleky a ženy strohé kostýmky. V kostýmech, ovšem pastelových barev, vystupují i Sára a Alžběta, která tu má nade vší pochybnost vyvolat asociaci na Margaret Thatcher. Ta sice byla skutečnou vládkyní země, nikoliv však její královnou, aby se na konci příběhu mohla vzdát koruny, propojení historických a současných reálií tedy v tomto případě trochu pokulhává. Ovšem uchopení postavy jako takové bylo více než přesvědčivé a jako šité na míru její představitelce, Editě Gruberové. Ta ji má v repertoáru již plných dvacet let a za tu dobu ji propracovala do všech sebemenších detailů nejen pěvecky, ale i herecky. Dokáže být panovačná i zranitelná, výbušná i plná nejistoty (když například při ohlášení Robertova příchodu hledá nervózně v kabelce líčidla, aby zachránila poslední zbytky svého někdejšího půvabu), zoufalá i odevzdaná, ale přitom stále hrdá jako v závěru opery, kdy se v árii „Vivi, ingrato“ smiřuje se životem bez Roberta (ať žádný smrtelník neřekne: „Viděl jsem anglickou královnu plakat“). Mráz ale běhá po zádech i v dalších okamžicích jejího strhujícího ztvárnění této postavy, a to jak ve chvíli, kdy Robertovi přísahá hrůznou pomstu a zjevuje se jí krvavý špalek, koruna a nakonec bezhlavý přízrak, tak i ve zlomovém bodu vyústění celého dramatu, kdy se rozhodne rezignovat, pomalu si z hlavy strhává paruku a klesá k zemi... Vše samozřejmě navíc umocňuje její excelentní pěvecký výkon, který je plný naprostého soustředění a totálního odevzdání se dané roli. Je nádhera poslouchat všechny zcela bezpečně vyzpívané koloratury, prolínané naprosto sugestivním vyjádřením i těch nejkrajnějších emočních stavů její postavy, procházejících chvílemi až běsnící zuřivosti provázenými křikem či okamžiky zoufalství se šepotem a úzkostným sténáním. I když bylo možné postřehnout pár drobných zakolísání či ne zrovna ukázkově zvládnutých výšek, celkově byl její výkon opravdu strhující: dojímala hlavně její skvostná pianissima, dynamická a výrazová propracovanost jednotlivých árií i její opravdovost: této precizně technicky vybavené pěvkyni, která umí jako málokdo dokonale pracovat s dechem, opravdu věříte každé slovo...
I když velkou část opery, kterou psal Donizetti krátce po smrti několika svých nejbližších, rodičů, manželky a dvou dětí, a vložil tak do ní plno smutku a tragiky, tvoří ansámbly, je tu rovněž několik árií, v nichž mohou i ostatní účinkující předvést své umění naplno – a opravdu této možnosti všichni využili…
Čtveřici hlavních postav tak doplnila hlasově výborně disponovaná a ve skvělé formě zpívající římská rodačka Veronica Simeoni jako Sára, která se stala Gruberové takřka rovnocennou partnerkou. Rovněž ona má již tuto roli plně zažitou, a tak jejímu přesvědčivému ztvárnění bezvýchodně zamilované ženy, trápené navíc výčitkami svědomí, zcela podlehnete. Nádherně zazpívala nejen úvodní romanci „All´afflito è dolce ilpianto…“, ale i oba duety, s Robertem a zejména s Nottinghamem. Toho ztvárnil Miláňan Franco Vassallo, hostující na nejvýznamnějších scénách Evropy i zámoří včetně Covent Garden a newyorské Metropolitní, který si zjevně nakloněné publikum, jež ho tu v této sezoně slyšelo už i jako Rigoletta, získal zejména cavatinou „For in quel cor sensibile“. A rovněž Roberto Alexeje Dolgova (pochází ze Sibiře a rovněž není zdejšímu publiku neznámý – kromě Roberta tu zpívá Lenského), jehož znělý hlas příjemné barvy se nesl nad orchestrem bez jakýchkoliv omezení, nezklamal… Patrně by neměl problém ani při hlučnějším doprovodu, ale to naštěstí ani on ani jeho kolegové řešit nemuseli. Pod vedením Friedricha Haidera orchestr okouzloval nejen technickou jistotou, ale i měkkým zvukem a barevností, a dobře byl připravený i sbor, který dílo nastudoval se sbormistrem Stellariem Fagonem.

München, Bayerische Staatsoper – Gaetano Donizetti: Roberto Devereux. Hudební nastudování Friedrich Haider, režie Christof Loy, scéna a kostýmy Herbert Murauer, světla Reinhard Traub, sbormistr Stellario Fagone, dramaturgie Peter Heilker. Premiéra 19. 1. 2004, psáno z reprízy 17. 4. 2015.

Nahoru | Obsah