Hudební Rozhledy

Čeští pěvci v zahraničí III

VI. Štefan Margita

Jan Králík | 06/15 |Studie, komentáře

Štefan Margita

Tenorista Štefan Margita (*3. 8. 1956 v Košicích) je výjimečný hned v několika ohledech, nejen díky úspěšné dráze v zahraničí: náleží také mezi české VIP, je zadobře s médii, manželství s Hanou Zagorovou mu otevřelo cestu i do záře showbyznysu a populární hudby, přičemž si dál udržuje vysoký pěvecký standard a právem i pověst světově vyhledávaného operního umělce. Ačkoli se o něm v Čechách píše mnohonásobně častěji než o jiných operních pěvcích, o jeho zahraničním působení se ví vlastně málo. Uvážlivou volbou repertoáru a neopakovatelným podáním si udržuje účinnou pěveckou a hereckou svěžest až k prahu blížícího se životního jubilea, které jiným přibližuje odpočinek, ale pro Štefana Margitu zdaleka nemusí znamenat závěr dráhy.

V Praze zaujal již 4. 6. 1984, když hostoval v roli Lenského jako sólista košické opery a laureát pěvecké soutěže v Teplicích. Ale tu pravou pozornost na sebe strhl až při soutěži Pražského jara 1986: suverénně získal I. cenu (druhý byl Petar Michailov z Bulharska, třetí cena nebyla udělena, z ženských hlasů dosáhla nejvýše Dagmar Pecková). Margitův jasně znělý, průbojný tenor schopný i pianissim, kultivovaný projev, společensky uměřené vystupování a vysoká postava zaujaly nejen porotu. Začaly přicházet zajímavé nabídky: do roka zpíval na Pražském jaru ve společném písňovém recitálu s Dagmar Peckovou.
Z Košic měl diplom absolventa konzervatoře u Lydie Šomorjaiové a zkušenost z řádky menších i větších rolí. Debutoval v Prešově jako Alfred v Netopýru (1981), v košickém angažmá si vyzkoušel vedle operetních úloh také Alfreda v Traviatě, Jacquina, Vaška a Jirku. Mimo svůj obor – což pro něj byla varovná zkušenost – se utkal s Donizettiho Ernestem. Plně se naopak našel v Lenském a v Nemorinovi, v němž se s Košicemi rozloučil. Soutěžním úspěchem obešel Bratislavu, novou pedagogickou podporu našel u Zuzi Peckerové v Budapešti a zakotvil v pražském Národním divadle.
Na angažmá zpíval (opět) Lenského a (nově) Vaška, ale hned poté ho začala lákat také vídeňská Volksoper. V Praze i ve Vídni měl jistého Tamina a Ottavia, ve Vídni ho navíc čekal titulní operetní Carevič a již nastudovaný Alfred v Netopýru a Vašek, nyní v němčině. Nabídka na Ottavia a Tamina přišla také z Berlína. Vše vyzkoušel, uvážil a překvapivě rozuzlil: Berlín si ponechal k hostování, úvazek ve Vídni ukončil a vrátil se za jistotou detailního studia do Prahy. Možnost pracovat se Zdeňkem Košlerem nejen na mozartovských rolích byla školou škol. Na konzultace o pěvecké technice neváhal dojíždět za Miloslavou Fidlerovou do Bratislavy. Cíl byl stále zřetelnější: raději než na počtu představení pracovat na tříbení hlasové techniky a na interpretačních detailech, nepřetěžovat hlas a neopouštět svůj obor.
Nepočítá-li se letmé hostování v úloze Josefa ve Vídeňské krvi v Holandsku a ono mozartovské hostování v Berlíně, pak skutečně trvalejším zahraničním působištěm po Rakousku se Štefanu Margitovi staly Švýcary. Jako první přišlo pozvání do Ženevy na Kudrjáše, kterého znal z Prahy z nastudování Františka Vajnara (1986), ale v Ženevě přišla i první zkušenost se špičkovými pěveckými kolegy světové třídy. Díky úspěchu si Margitu zavázala Basilej – pro Nemorina, Jacquina, Narrabotha a Alfreda – a Supraphon ho pozval mezi sólisty koncertu a nahrávky Myslivečkova Bellerofonta do role Diomeda. Dirigoval Zoltán Peskó (1987). V domácím angažmá v Národním divadle zpíval postupně jedenáct rolí v pořadí Lenskij, Vašek, Alfred, Kudrjáš, Don Antonio (v Zásnubách v klášteře), Tamino, Dudo (v Dvořákově Armidě), Orestes (v Ifigenii na Tauridě), Ottavio, Mackeath (v Brittenově Žebrácké opeře) a Manolios, v naprosté většině na scéně tehdejšího Smetanova divadla. Poslední roli z této řady, svého nepřehlédnutelného Manolia, provedl na počátku devadesátých let také při zájezdu opery pražského Národního divadla do Francie. Pro operní festival v irském Wexfordu navíc připravil Lucentia v Goetzově Zkrocení zlé ženy (1991). Přes rychlý růst repertoáru moudře zvažoval další možnosti. Po oddělení pražské Státní opery od opery Národního divadla se přirozeně rozhodl pro světový repertoár. Díky tomu si mohl vyzkoušet i Hoffmanna a konečně v Praze zazpívat také Nemorina.

V roce 1992 debutoval na salcburském festivalu pod Claudiem Abbadem v úloze Mladého vězně v opeře Z mrtvého domu a v témže díle zpíval v Londýně pro BBC. Ve Stuttgartu a Savonlinně uplatnil svého Ottavia a mozartovské role ho připomínaly i na novém CD Multisonic. Ve Frankfurtu zpíval v Dvořákově Stabat mater a v Paříži v Janáčkově Glagolské mši. Dirigent Semjon Byčkov si Margitu vybral pro Lacu na festival Maggio musicale ve Florencii. Brzy tak mohlo následovat hostování s Lacou i v Nové izraelské opeře v Tel Avivu (1993). Do Florencie byl Margita znovu pozván na další ročník do Šostakovičovy Kateřiny Izmajlovové pro roli Zinovije a na Schubertova titulního Fierrabrase.
Čas dozrál k uvolnění ze stálého angažmá, aby mohl zpívat i v Janově, Turíně a Neapoli, v Lyonu, Lovani a Edinburku, v Montpellier i Oviedu (v režii Roberta Carsena). Blížily se čtyřicátiny a s nimi 15. 12. 1994 galapředstavení ve Stavovském divadle s Evou Randovou a Andreou Nitescuovou, ale ještě předtím stihl hostování s Ottaviem a Taminem v Lipsku. V Praze už dříve rozšířil svůj mozartovský repertoár také o Ferranda v Così fan tutte v nastudování Zdeňka Košlera. K jubileu si mohl jako nikdo jiný dovolit další operní galavečer s jedním dějstvím z Nápoje lásky, jedním z Traviaty a jedním z Její pastorkyně, tentokrát – 23. 11. 1996 – ve Státní opeře Praha.
Jubilejní sezona zároveň znamenala skutečnou zahraniční žeň. Otevíraly ji zájezdy do dálav s Ottaviem do Japonska a v Mozartově Requiem do Austrálie (Sydney). V Ženevě zpíval ve Dvořákově Requiem, v Göteborgu ve Svatebních košilích, svého Lacu vyvezl do Amsterdamu, Kudrjáše do Paříže (Opéra Bastille), kde také nastudoval Velekněze v Mozartově Idomeneovi a zpíval tenorový part pro baletní podobu Beethovenovy Ódy na radost. Ověnčen úspěchy věnoval jeden galakoncert svému rodišti – Košicím – což onoho 10. 5. 1997 už bylo také „zahraničí“. V Londýně vystoupil s Evou Urbanovou v koncertu na počest Emy Destinnové a s Kudrjášem debutoval v zámoří – v Dallasu v USA.
Novými příležitostmi byla v té době (1998/99) nastudování Tambourmajora ve Vojckovi a Anatola Kuragina ve Vojně a míru pro Paříž (Bastille) a Erika v Bludném Holanďanovi pro Bordeaux. Ostatní účinkování v zahraničí zdánlivě nepřinášela nic nového (Laca v Berlíně a Antverpách, Ottavio v Lipsku, další Kudrjáš v Paříži, Zinovij v Drážďanech), ovšem každá inscenace znamenala nové studium, nové režijní detaily, nové poznatky a nová zrání. Postačí k tomu zmínit studium Laci s Jiřím Bělohlávkem v režii Nikolause Lehnhoffa v Glyndebourne (2000), tedy v mimořádném soustředění, jakého na jiných scénách a festivalech lze dosáhnout jen stěží.
Přelom tisíciletí už byl pro Štefana Margitu zároveň přelomem v obohacení žánrů. Zpíval při vánočních koncertech s Karlem Gottem i s Hanou Zagorovou, v programu Králové muzikálu v opeře, v katedrále i na domácím turné se svými hosty. Operní repertoár zúžil, ale ve svých výkonech neubral na intenzitě, a tím ani na ohlasu. Svého Lacu zpíval za řízení Seidžiho Ozawy v Japonsku, vrátil se do Tel Avivu jako Kudrjáš a v Praze a Madridu udivil sugestivním podáním Živného v Janáčkově Osudu v režii Roberta Wilsona (2002). Živného později zpíval i v Londýně pro BBC pod Jiřím Bělohlávkem. Pro pařížské Théâtre des Champs-Elysées a festival v Bregenzu nastudoval Rechtora v Příhodách lišky Bystroušky, v Římě představil svého Tambourmajora (dirigoval Danielle Gatti) a tutéž roli uplatnil záhy v Japonsku opět za řízení Seidžiho Ozawy. Margitova Lacu si dál žádaly operní domy v Berlíně (Deutsche Oper), Paříži (v Théâtre Châtelet dirigoval Sylvain Camberling), milánská Scala i Houston (dirigoval Dennis Russel Davies). Díky koncertní činnosti, kterou nikdy nepodceňoval, rozšířil mapu svých vystoupení o Moskvu při koncertu hvězd v Kremelském paláci a o brazilské São Paulo při Dvořákově Stabat mater za řízení Gerda Albrechta.

Velké divadlo v Ženevě mu nabídlo další stěžejní roli, Janáčkova Filku Morozova alias Luku Kuzmiče (2004) v nastudování Jiřího Bělohlávka. Dozrání právě v této postavě přivedlo Štefana Margitu znovu do Vídně (na Wiener Festwochen do Divadla na Vídeňce), do veleúspěšné inscenace režiséra Patrice Chéreaua v hudebním nastudování Pierra Bouleze (2007). Stagiony této produkce pokračovaly přes Amsterdam, Aix-en-Provence, Baden-Baden a Palermo až do newyorské MET, kde – poprvé 12. 11. 2009 – dirigoval Esa-Pekka Salonen. Když inscenace doputovala přes milánskou Scalu do Berlína, taktovky se chopil Simon Rattle. Praha zažila Margitova Filku až letos, při Pražském jaru 2015.
Prvnímu doteku s metou „MET“ ještě předcházela další nová práce: Walter z Vogelweide v Tannhäuserovi s ansámblem milánské Scaly za řízení Jeffreyho Tatea a později v San Francisku za řízení Donalda Runnincla (2007). A další nové role: Šujskij v Borisi Godunovovi ve Velké opeře v Houstonu i v Semperově opeře v Drážďanech, Endrisi v Králi Rogerovi v pařížské Opeře Bastille (2009) a Froh ve Zlatu Rýna v Lisabonu. Pak konečně došlo ve Zlatu Rýna i na Logeho – nejprve v San Francisku, kde režírovala Franceska Zambellová a dirigoval Donald Runnincles (2008). Tím se otevřela příležitost k návratu do Metropolitní opery v New Yorku, tentokrát ovšem – poprvé 4. 4. 2012 – ve zcela samostatném sólovém angažmá: Zlato Rýna zde režíroval Robert Lepage, dirigoval Fabio Luisi.
Už dlouho bylo zřejmé, že kdykoli Štefan Margita vstoupí na operní jeviště či na koncertní pódium, lze očekávat strhující, uhrančivý výkon. Zde dosáhl doslova triumfu.V roli Logeho se potkal s další životní úlohou. Loge mu otevřel Bavorskou státní operu v Mnichově, kde dirigoval Kent Nagano, a ihned se hlásily také Amsterdam, Benátky (La Fenice) a Houston; Šujskij ho dovedl do Chicaga a Madridu a Tambourmajor do Státní opery v Berlíně, kde Vojcka v režii Andrey Brethové dirigoval Daniel Barenboim.
Nejnověji Štefan Margita zpíval Valzacchiho v Růžovém kavalíru v Baden-Badenu – s Magdalenou Koženou a Berlínskými filharmoniky pod Simonem Rattlem (2015). V nejbližším výhledu se objevuje Straussův Herodes. Výjimečná dráha se úspěšně klene dál…

Nahoru | Obsah