Hudební Rozhledy

Z historie muzikálu – Pokus jménem Gentlemani

Pavel Bár | 06/15 |Studie, komentáře

V 2. polovině 60. let se vedení Hudebního divadla v Karlíně rozhodlo iniciovat vznik nového původního českého muzikálu. O jeho vytvoření požádalo úspěšnou autorskou dvojici, skladatele Bohuslava Ondráčka a textaře Jana Schneidera. Výsledkem jejich společného úsilí se stal muzikál Gentlemani, který měl v karlínském divadle premiéru 22. března 1967.
Oba měli v té době za sebou už značné úspěchy – skladatel, dramaturg a hudební producent Bohuslav Ondráček spolupracoval s různými orchestry a zároveň sám komponoval, Schneider psal písňové texty již od mládí, od začátku 60. let spolupracoval s malými divadly a zároveň působil v Československém rozhlase.

V průběhu 60. let vytvořil texty k divadelním hrám a muzikálům Labyrint světa a Lusthaus srdce s hudbou Jaroslava Jakoubka (1962, Divadlo Rokoko), Bel Ami s hudbou Jana Bedřicha (1965, Východočeské divadlo Pardubice) nebo Pro Petra a Lucii s hudbou také od Ondráčka (1967, Hudební divadlo v Nuslích). Oba psali pro nejúspěšnější interprety tehdejší popmusic – Waldemara Matušku, Evu Pilarovou, Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou, Václava Neckáře a další; Ondráček ostatně v roce 1968 spoluzaložil pěvecké trio Golden Kids.
Zvažované pracovní názvy Gentlemanů Lunapark, Salto mortale a Naše máma parta zřetelně napovídají děj muzikálu: v opuštěném lunaparku se schází parta znuděných kluků a holek z internátu. Jejich benjamínkem je citlivý Prcek, jemuž se pro malou postavu a ostýchavost k dívkám ostatní vysmívají. Jeho přesným opakem je cynik a sukničkář Juan. Právě on se zamiluje do Princezny, vnučky hlídače lunaparku a dcery vychovatele z internátu, kterého mladí nesnášejí. Z nudy a touhy po penězích se kluci vloupají do kostela, z něhož chtějí ukrást cennou sošku. Netuší však, že je v krádeži o něco dříve předběhl právě jejich vychovatel. Po nezdařené loupeži přivádí Juan k partě svoji Princeznu. Nuda a závist ostatních členů party vyústí v rozhodnutí o nic netušící Princeznu losovat. Náhodný los ji určí Prckovi a ten si ji v rozpacích odvede na své oblíbené místo vysoko v loďce ruského kola. Mezitím se rozpoutá rvačka mezi Juanem a Markýzem, který při ní náhodou zavadí o spouštěcí páku ruského kola. Kolotoč se roztočí, Prcek se z výšky zřítí dolů na zem a umírá.

Autoři sami přiznali, že dílo psali jen s minimálními znalostmi originální podoby amerického muzikálu, proto jejich „muzikál bude možná takový, co si Pepíček a Mařenka v Česku pod ním představují“. Podle Schneidera nechtěli tvořit komediální muzikál, ale „muzikál-drama“, který vyprovokuje diváky k zamyšlení nad některými problémy doby. Na příběhu mladých lidí se libretista skutečně pokusil poukázat na některé příčiny špatného chování tehdejší mládeže, zejména nudu a nezájem rodičů. Náměty ze života mladých ostatně v tehdejších letech patřily mezi velmi frekventované, za všechny je možné kromě Starců na chmelu (1964) zmínit například Lásky jedné plavovlásky (1965).
Základ příběhu Gentlemanů vychází z klasického schématu boje dobrého proti zlému, resp. slabšího proti silnějšímu, které naplňují šablonovité, takřka pohádkové postavy (krásná Princezna, slabý outsider Prcek, cynický „zloduch“ Juan, vůdčí Markýz). Schneiderovo libreto je však spíše sledem jednotlivých scének a obrazů ze života mládeže nežli jasně vedeným propojením dramatických situací. Mladí hrdinové sice nejsou se svým životem spokojení, nudí se a podléhají pesimismu a frustraci z nezájmu rodičů a vlastní bezperspektivnosti, zároveň jim ale stačí nastalý stav pouze více či méně pasivně přijímat a o žádnou změnu svého žití se aktivně nepokoušejí. Hledají pouze příležitost k novým zážitkům a vzrušení (krádež sošky, losování o Princeznu). Nosný dramatický konflikt se tak i přes jisté náznaky v soupeření Juana a Markýze o vedoucí pozici v partě v muzikálu nevyskytuje. Potřebný účinek navíc nepřináší ani sentimentální závěr – nešťastná smrt Prcka totiž není vyústěním zásadního střetu, ale je způsobena „jen“ nešťastnou náhodou.
Gentlemani tak ani neřeší žádný fatální problém či principiální konflikt, ani nehledají možné východisko z nastíněných problematických témat, a ve výsledku tak jsou jen dalším, navíc poměrně krotkým pohledem na některé aspekty chování a života soudobé československé mládeže. Ostatně, jak napsal muzikálový teoretik a dramaturg Ivo Osolsobě, „předloha je při vší nevyrovnanosti a kostrbatosti až příliš ‘made in ČSSR’ – to druhé ‘S’ schválně zdůrazňuji“. Pro svoji podobnost s West Side Story a zároveň typické atributy socialistického Československa byli ostatně Gentlemani často označováni jako „East Side Story“. Schneiderovo libreto navíc ukázalo, že ani zkušený autor mnoha populárních písní si nemusí automaticky umět poradit s nároky dramatického díla.

Také skladatel Ondráček měl vysoké tvůrčí ambice, podle svých vyjádření se pokoušel napsat takovou hudbu, která by tvořila součást dramatické stavby, dokreslovala tam, kde by slovo nemohlo zasáhnout tak jako hudba. Písňová čísla tak měla podle něj plnit stejnou funkci jako textová část muzikálu, tedy posunovat děj vpřed, vyjadřovat vnitřní lidské konflikty a zasáhnout nejen sluch diváků, ale také jejich city. Autoři sice vytvořili mnohá taková čísla, avšak jejich záměr se jim ne vždy plně zdařil.
Problém neexistence mladého muzikálového hereckého ansámblu, který o několik let dříve znemožnil divadelní uvedení Starců na chmelu, se vedení karlínského divadla pokusilo vyřešit angažováním mladých umělců z jiných divadel a zároveň v té době velmi netradičním způsobem: veřejným konkurzem. Z karlínských sólistů se v mládežnických rolích objevila pouze Milena Zahrynowská a Věra Vlková, část rolí byla obsazena mladými členy baletního sboru. Z herců jiných divadel, zpěváků a studentů uměleckých škol vybrali inscenátoři další představitele, často zvučných jmen: Josefa Laufera, Václava Neckáře, Pavla Sedláčka, Evu Pilarovou, René Gabzdyla, Libuši Cincibusovou či Zuzanu Šavrdovou. Díky konkurzu se ale mezi divadelními profesionály objevily i nové tváře „z ulice“. Sestavení ad hoc souboru sice kvůli nevyrovnaným hereckým, pěveckým i tanečním zkušenostem účinkujících komplikovalo práci inscenátorům, zároveň však na karlínské jeviště přivedlo autenticky mladé a všestranně nadané interprety. Právě v Gentlemanech se tak vytvořil zárodek muzikálově zdatné části karlínského souboru, která se naplno uplatnila zejména ve West Side Story v roce 1970, ale i dalších muzikálových inscenacích následujících desetiletí.
Karlínské divadlo se novému muzikálu postaralo o velkou publicitu a reklamu, mimo jiné bylo vytvořeno příležitostné poštovní razítko Gentlemani (podobně jako o několik měsíců dříve pro muzikál Kankán). Média přinášela fotografie herců, rozhovory, zprávy a reportáže ze zkoušek a posléze i z představení. Hudební čísla muzikálu v podání karlínských interpretů vyšla také na gramofonové desce a nedlouho před derniérou inscenaci zaznamenala i Československá televize.
I přes poctivé záměry autorů přijala odborná veřejnost a kritika Gentlemany velmi rozpačitě.Recenzenti zhodnotili libreto jako slabé a přímočaré, námět jako okoukaný, postavy se jim jevily schematicky a závěr působil příliš uměle a vykonstruovaně. Publicista Jiří Černý jej označil za pouhou sérii rozhovorů, narážek, vtipů a efektů, které dohromady tvoří místo kostry změť. Výrazně lepšího hodnocení se dostalo Ondráčkově hudbě. Podle hudebního publicisty Lubomíra Dorůžky skladatel dokázal, že ovládá melodický, harmonický i instrumentační jazyk moderní populární hudby jako málokdo jiný. Recenzenty rušily pouze některé názvuky známých melodií a nejednotný styl hudebních čísel. Širokou popularitu muzikálu – zejména u mládeže – zajistily především jednotlivé písně ve stylu tehdejšího „bigbítu“, tedy domácího pop-rocku. Autor hudby Bohuslav Ondráček ostatně posléze za Gentlemany a další písňovou tvorbu obdržel Cenu Českého hudebního fondu za rok 1967. Tradičně vysokou úroveň mělo i hudební nastudování Karla Vlacha a jeho orchestru.
Režisér karlínské inscenace Otto Haas a choreograf Luboš Ogoun se obdobně jako Jerome Robbins ve West Side Story pokoušeli řešit některé dějové situace s pomocí stylizovaného pohybu a tance, což ocenila i kritika. Ogoun nechtěl tanečními vložkami jen zpestřovat děj, ale spíše pohybově řešit každou jednotlivou akci v rámci celého představení od nejprostších gest přes stylizované rvačky až po velké ansámblové taneční scény, to vše v náročné kombinaci se zpěvem a mluveným slovem. Jeho vysoce oceňovaná choreografie obsahovala náročné, takřka akrobatické prvky, v té době v našem operetním i muzikálovém divadle nevídané (skoky z třímetrové výšky, šplhání bez přírazu, stojky s hlavou ve džberu, rvačky apod.). Při tvorbě choreografie vycházel Ogoun i z konkrétních fyzických, charakterových i talentových dispozic jednotlivých herců a zpěváků, a proto se mnohým interpretům podařilo lépe organicky propojit herectví, zpěv i tanec do komplexního muzikálového projevu – podle recenzentů pak nejvíce Václavu Neckářovi, Josefu Lauferovi a Mileně Zahrynowské.

Kvůli již zmíněným jasně patrným podobnostem Gentlemanů s West Side Story se Schneider s Ondráčkem dočkali i mnohých nařčení z plagiátorství. V době premiéry Gentlemanů však neměla širší československá veřejnost příležitost filmovou West Side Story zhlédnout a její divadelní verze se u nás dočkala premiéry až o tři roky později. Zprávy o West Side Story i její nahrávky však do Československa dorazily již dříve, lze proto předpokládat, že autory Gentlemanů americký vzor přitahoval, fascinoval a silně inspiroval. Ostatně paralely mezi oběma díly jsou zcela zřejmé – například hudební motiv na začátku předehry, prostředí mládežnické party, scéna přehazované, maskulinní dívčí postava Katastrofy (ve West Side Story Čára) atd.
I když jsou Gentlemani někdy označováni jako první československý divadelní muzikál, je zcela zřejmé, že přinejmenším díla Vratislava Blažka je v tomto prvenství předběhla. Do historie se však zapsali mimořádnou dobovou popularitou svých písní, především mezi mladými lidmi, a také intenzivní veřejnou prezentací a reklamou, která neměla daleko k metodám obvyklým v západoevropských zemích.
Úspěšné Gentlemany si po světové premiéře v Hudebním divadle v Karlíně nenechalo ujít ani brněnské Státní divadlo a 5. ledna 1968 je uvedlo na scéně Reduty v režii Stanislava Fišera. Jako Dáma se divákům představila tehdejší maturantka brněnské konzervatoře Laďka Kozderková, v dalších rolích účinkovali Miloš Bílý nebo Petr Ulrych, Jitka Bartošová, Eva Veškrnová a další. Později Gentlemany inscenovala také divadla v Budapešti a západoněmeckém Giessenu; zájem o úspěšný československý muzikál projevily i scény ve Švédsku a v Sovětském svazu.
Vychází ve spolupráci s agenturou Musical-media.

Nahoru | Obsah