Hudební Rozhledy

Concept Art Orchestra

Vladimír Kouřil | 07/15 |Horizont

Generace, jež nastoupila na tuzemskou jazzovou scénu v novém století, se už projevuje výrazně nejen hráčsky, ale také vlastní tvorbou. Slibným počinem je vznik sdružení šesti předních skladatelských osobností této generace, které si zatím říká The Prague Six. Zatím proto, že iniciátorka tohoto sdružení, trumpetistka, skladatelka a kapelnice Concept Art Orchestra Štěpánka Balcarová, hodlá vyhledávat další muzikanty s nápady odpovídajícími jejím představám o zvuku současného moderního big bandu. Orchestr původně vznikl při jazzové akademii v polských Katowicích, v němž hráli také Balcarová, pianista Vít Křišťan a saxofonista Luboš Soukup z dnešního obsazení. Vedl jej vynikající trombonista a jazzový pedagog z Chicaga Ed Partyka, pod jehož řízením už CAO nahrál dvě alba. Po jeho odchodu Balcarová big band převzala, přivedla do Česka a přišla s vlastní koncepcí.

Basel, April 1972: at the http://www.wrist-watches.biz/ annual Swiss Watch Show (later renamed BaselWorld), Audemars Piguet introduced a luxury steel with integrated bracelet characterized by a daring and revolutionary design. After the initial disconcert of the market, the watch - the Royal Oak - become a huge international success and one of the most iconic watches ever.

V novém, už ryze českém hávu, se CAO úspěšně představil na loňském mezinárodním královéhradeckém festivalu Jazz Goest To Town. Teď si vystavil skvělou vizitku nahrávkou nazvanou po sdružení autorů alba The Prague Six (Animal Music). V hlavní části večera (15. 6.) band přehrál celý obsah CD, každý z Pražské šestky se představil jedním opusem. Repertoár se od vystoupení v Hradci Králové ze dvou třetin pozměnil. Štěpánka Balcarová se věnuje dirigování, v Jazz Docku na trubku nezahrála, své sólo ve vstupní kompozici Trawa żielona přenechala Janu Přibilovi. Skladba byla inspirována stejnojmennou básní polského židovského básníka Juliana Tuwima. Autorka náladu impresionisticky uvádí několika krátce oddělenými táhlými témbrovými plochami, které se postupně zvukově, posléze i rytmicky dramatizují. Rodí se zpěvné téma, tradičně charakterizující autorčinu tvorbu. Intimně procítěné, lyrické Přibilovo sólo provází ojedinělé tóny Křišťanova klavíru, basové tóny nástroje Petra Dvorského, občas dotek na činel. Závěr sóla nabývá na dynamice za přispění ostatních nástrojů, pak celých dechových sekcí; konec ještě krátce připomene melodii se zdůrazněním jejího radostného jádra. All Those Colours Luboše Soukupa uvádí stylem podezřele povědomé sólo Křišťanova klavíru, po nástupu dechových sekcí se skladba tváří jako zdánlivě běžná orchestrální swingová záležitost, trombonista Štěpán Janoušek ji exhibičně ozdobí: skvěle a dravě působil závěr sóla doprovozený jen bicími Kamila Slezáka. Závěr s klarinetem Davida Fárka odkazuje snad až k ranému Goodmanovi, rytmus k Ellingtonovu jungle stylu – což si potvrdíte, až vám v bookletu autor přizná inspiraci hudbou velkého Dukea. Jak slyšeno, nejedná se o přímočaré, ale autorské pojetí pocty hudebnímu odkazu této osobnosti jazzové historie.
Pianista Vít Křišťan ve svém příspěvku Taniec Drakuli uvádí „transylvánsky“ tajemnou náladu deformovanými tóny trubky Oskara Töröka a my všichni znalí Stokerova příběhu si okamžitě vybavujeme děj. Skladba je atmosférou vzrušující, rytmus je rovněž expresivní; band zde posílila baskytara Ondřeje Hausera. Druhá půle skladby opakuje zneklidňující motiv, přináší klarinetové sólo Petra Kalfuse, zazní i balkánské folklorní náznaky; sólo provází důrazný a dusivý rytmus – tato pasáž patří k nejpůsobivějším na desce! Následuje v opačné náladě Waning Wave pianisty Martina Brunnera v lyrickém, romantizujícím oparu, nad hrou klavíru z ústředního motivu vyrostlo poutavé sólo sopránsaxofonu Marcela Bárty. Skladba Byli jsme tam taky trombonisty Jana Jiruchy, jednoho z nejprogresivnějších jazzmanů dnešní scény, mě osobně potěšila angažovaností tématu, ve vodách českého jazzu v minulosti i současnosti neslýchané: byla věnována příběhům politických vězeňkyň Miladě Horákové a Dagmar Šimkové. Očekávání, že ve skladbě budou převažovat temné tóny v kontrastu s melancholickými, až smutnými témbry, se od počátku naplňují. Jiruchův trombón se na nich podílí v obou polohách. Zkraje zní konejšivě, rozvážně, později jeho sólo vztekle zdivočí a navodí projev roztlemeného prokurátora Urválka. Následuje tichá pasáž s klavírem a basou, do níž zpěvačka Petra Brabencová (na CD Dorota Barová) vokalizuje poslední dopis Horákové své dceři Janě před popravou. Je dobře, že následující skladba Tomáše Sýkory Undefined uzavírající album nemá konkrétnější název, skoro by mi to po předchozím zážitku přišlo nepatřičné. Na koncertě před ní následoval křest CD s představením šestice skladatelů a současně aranžérů vlastních opusů a tradiční pobryndání CD šampaňským. Klavírista Sýkora napsal nejrozsáhlejší skladbu repertoáru, téměř čtvrthodinovou. Jako skladatel má zkušenosti s psaním artificiální hudby, což se projevilo na jeho složitěji strukturovaném příspěvku. Prožíváme poklidnou úvodní impresi orchestrálních ploch, zlom s nástupem klusající rytmiky s basováním na jednom tónu, působivé dlouhé sólo klavíru – pravděpodobně celé podrobně rozepsané, místy s orientálním nádechem. S tenorsaxofonem Luboše Soukupa přichází nejzajímavější improvizovaná pasáž skladby, v pozadí se táhle ozývá kytara hostujícího Jiřího Šimka. Závěr patří opět svižnému „klusu“ celého orchestru a „wagnerovské“ dramatizaci celé skladby. Zjevení současného obsazení CAO a jeho autorského zázemí se mi jeví jako vývojový posun v historii českého orchestrálního jazzu.

Nahoru | Obsah