Hudební Rozhledy

Jan Latham - Koenig

O Jolantě a Slavíkovi

Jitka Slavíková | 10/15 |Rozhovory

Jan Latham - Koenig

Dvě málo známé opery velkých ruských mistrů budou novým repertoárových přírůstkem Opery Národního divadla. V historické budově ND se premiéra Čajkovského opery Jolanta a Stravinského opery Slavík uskuteční 22. 10. 2015 v hudebním nastudování britského dirigenta s mezinárodním renomé, Jana Lathama-Koeniga.
Jolanta Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893) na libreto skladatelova bratra Modesta byla premiérována 18. 12. 1892 v petrohradském Mariinském divadle (spolu s baletem Louskáček); rolí Jolanty a Vaudémonta se ujal hvězdný manželský pár petrohradského Mariinského divadla Nikolaj a Medea Fignerovi (Heřman a Líza v Pikové dámě), dirigoval Eduard Nápravník.

Publikum přijalo operu s nadšením a nic na tom nemohla změnit kritika, jako obvykle vůči Čajkovskému značně rezervovaná. První zahraniční provedení se uskutečnilo v Hamburku 3. 1. 1893 pod taktovkou Gustava Mahlera; Čajkovskij navštívil až představení 7. 9., opět za řízení Gustava Mahlera. Mahler dirigoval také vídeňskou premiéru 22. 3. 1900. Slavík je operní prvotinou Igora Stravinského (1882–1971); libreto napsal skladatel spolu se svým přítelem Stěpanem Mitusovem podle známé Andersenovy pohádky o čínském císaři, který zatouží po zpěvu obyčejného slavíka. Premiéra se uskutečnila 26. 5. 1914 v Pařížské opeře v kombinaci s operou Rimského - Korsakova Zlatý kohoutek; režii a choreografii měl Boris Romanov, dirigoval Pierre Monteux. V českých zemích Jolantu poprvé scénicky provedlo 8. 11. 1965 Operní studio AMU v Praze, o pět let později (15. 11. 1970) následovalo Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci a poté divadla v Opavě, Plzni, Liberci ad. Slavík byl v českých zemích poprvé proveden v Novém německém divadle v Praze 28. 5. 1935 v režii Renata Morda a pod taktovkou Fritze Zweiga (hrál se v kombinaci s Pucciniho aktovkou Gianni Schicchi). První uvedení v pražském Národním divadle se odehrálo v koncertní verzi v nastudování Tomáše Netopila s ruskou sopranistkou Olgou Trifonovou v titulní roli.

  • Čajkovského Jolanta se na operních scénách objevuje jen sporadicky. Titulní postava je jednou z nejoblíbenějších rolí Anny Netrebko a asi i to byl impulz, proč se fenomenální ruská pěvkyně vydala v roce 2012 na turné do řady evropských měst (díky agentuře Nachtigall Artists i do Prahy, 23. 11., Smetanova síň); v koncertním provedení opery ji doprovázela Slovinská filharmonie pod taktovkou Emmanuela Villauma. To byla první velká příležitost pro opravdu širokou veřejnost poznat tuto opomíjenou Čajkovského operu. Druhá velká medializace přišla 14. 2. 2015, kdy do kin celého světa byla vysílána v rámci cyklu Met in HD produkce Metropolitní opery. Moje první otázka panu dirigentovi byla právě na frekvenci uvádění Jolanty; vystoupí někdy ze stínu Evžena Oněgina nebo Pikové dámy?
    Stavba operního repertoáru řady divadel je v současné době mnohdy neuvěřitelně omezená. Jolanta byla a je – s výjimkou Ruska – zcela nezaslouženě opomíjena. Myslím, že důvody jsou dva. Zaprvé: její předlohou nebyl Puškin, zadruhé: délka opery. Je příliš krátká pro celovečerní představení a vždycky bylo obtížné k ní najít vhodný druhý titul. Pražské Národní divadlo zvolilo skvělý protějšek.
  • Metropolitní opera uvedla Jolantu v kombinaci s Bartókovým Hradem knížete Modrovouse. Často bývá tato opera kombinována s Louskáčkem; obě díla Čajkovskij komponoval na objednávku Ivana Vsevoložského, ředitele Carských divadel v Petrohradě, a obě byla uvedena poprvé spolu. Je možné najít nějaké paralely mezi Jolantou a Slavíkem?
    Kombinace těchto dvou titulů je naprosto funkční. Raný Stravinskij byl do určité míry ovlivněn Čajkovským, i když mnohem více Rimským-Korsakovem. Ale nejpodstatnější spojnicí je fantazijní prvek v obou pohádkových příbězích, který měl velký podíl na tom, že vznikla opravdu mimořádně nádherná hudba.
  • Která místa z partitur obou oper vás osobně nejvíc oslovují?
    V případě Slavíka je to orchestrace, tak orientálně exotická… Podobně jako v o dvanáct let mladší Pucciniho Turandot mi tato orchestrace poskytuje obrovské potěšení. Na začátku 20. století byl Orient velkou módou a Stravinskij se jím skvěle inspiroval. V Jolantě je nezapomenutelným místem milostný duet Jolanty a Vaudémonta. Motiv slepé ženy mi trochu paradoxně připomíná Světla velkoměsta Charlieho Chaplina, příběh tuláka Charlieho a slepé květinářky. Oba příběhy jsou velmi odlišné, nicméně mají stejný základ.
  • Obě opery jsou pohádky. Každý pohádky miluje …, je nějaká, která je vám nejvíce blízká?
    Moje maminka je Dánka, takže jako děti jsme byly neustále „krmeni“ Hansem Christianem Andersenem. Láska k jeho pohádkám včetně Slavíka mi samozřejmě zůstala až dodnes…
  • Do Prahy se vracíte ke své čtvrté operní inscenaci: ve Státní opeře Praha jste nastudoval Wagnerova Tristana a Isoldu (2010) a Verdiho Trubadúra (2011) a ve Stavovském divadle Gluckovu operu Orfeus a Eurydika (2013). Na co nejvíc ze svého pražského působení vzpomínáte?
    Dirigovat ve Stavovském divadle, to ve mně samozřejmě vzhledem k Mozartovu geniu loci vyvolávalo mimořádné pocity, mimořádné dojetí, a nic na tom nezměnil fakt, že jsem na této scéně dirigoval Glucka. Milníkem v mé kariéře zůstane navždy mimořádně skvělý výkon, který v Tristanovi a Isoldě podal orchestr Státní opery, a to navzdory skutečnosti, že s Wagnerem neměl do té doby příliš mnoho zkušeností.
  • Kdybyste byl znovu ve věku, kdy je třeba se rozhodnout, čím byste se měl stát, co byste si zvolil nyní?
    Opět hudbu. Mým jediným cílem je umělecká dokonalost (dosáhnout jí je ovšem neuskutečnitelné).

    Nahoru | Obsah