Hudební Rozhledy

Violoncellista Václav Petr

Miloš Pokora | 01/16 |Rozhovory

Václav Petr

Václav Petr (1989) začal hrát na violoncello pod vedením Mirka Škampy už ve čtyřech letech. V roce 2008 maturoval na Hudebním gymnáziu Jana Nerudy, nedávno ukončil studia na Hudební a taneční fakultě AMU a své zkušenosti si prohloubil na velké řadě zahraničních mistrovských kurzů. Tak například v letech 2008 a 2010 se zúčastnil mistrovských kurzů v Kronbergu (ve třídě Annera Bylsmy a Davida Geringase), roku 2009 získal plné stipendium na letní mistrovské kurzy v Hamburku (u Jense Petera Maintze), na základě nahrávky byl vybrán roku 2010 k účasti na Evropské hudební akademii v Bonnu a v srpnu téhož roku byl vybrán do třídy Marie Kliegel v rámci Holland Music Sessions.


V letech 2010 a 2011 pak ještě studoval v rámci programu Erasmus na Universität der Künste v Berlíně u Wolfganga Boettchera.
Od školních let získával Václav Petr jedno ocenění z interpretačních soutěží za druhým. Z těch nejvýznamnějších vzpomeňme na 2. cenu z mezinárodní violoncellové soutěže v Liezenu (2002), 1. cenu a spolu s ní řadu dalších ocenění na Prague Junior Note, titul absolutního vítěze mezinárodní soutěže Talents for Europe, dále laureátské tituly z mezinárodní violoncellové soutěže Davida Poppera v Maďarsku (2007), mezinárodní violoncellové soutěže Antonina Janigra v Chorvatsku (2008), violoncellových soutěží Bohuslava Martinů v Praze (2008, 2012), mezinárodní soutěže Johanna Friedricha Dotzauera v Německu (2009) nebo mezinárodní smyčcové soutěže v chorvatském Dubrovníku (2010). Roku 2010 byl na základě DVD nahrávky vybrán mezi 12 účastníků prestižní mezinárodní soutěže Grand Prix Emanuel Feurmann. V komorní sféře získal se souborem Ensemble Taras (od roku 2014 Klavírní kvarteto Josefa Suka) 1. cenu v italském Val Tidone (2010), k čemuž v roce 2012 přidal spolu s houslistou Radimem Krestou 3. cenu v italské soutěži komorních souborů Salieri-Zinello a o rok později na stejné soutěži (tentokrát už jako člen Klavírního kvarteta Josefa Suka) spolu s Evou Krestovou (viola) a Václavem Máchou (klavír) ještě 1. cenu. Navíc, v září roku 2013, se tomuto kvartetu podařilo vyhrát v jedné z nejprestižnějších soutěží pro komorní soubory s klavírem Premio Trio di Trieste, což mu kromě otevření nahrávacích studií umožnilo v dalším roce uskutečnit koncertní turné po celé Evropě a USA.
Nyní se Václav Petr objevil překvapivě hned dvakrát na místě koncertního mistra violoncell, a to v Birminghamu a od ledna 2014 u České filharmonie. Zajímalo mě, co ho k těmto posláním přimělo a jaké má tento mimořádně talentovaný sólista a komorní hráč plány i na jiném poli.

  • Je známo, že jste dostal už v patnácti letech, tedy ještě jako student oné zázračné „líhně“ talentů v podobě Hudebního gymnázia Jana Nerudy, příležitost vystoupit s tehdejší Pražskou komorní filharmonií, a to dokonce v 1. větě Dvořákova violoncellového koncertu. Potom jste, tuším v cyklu „Josef Suk uvádí mladé talenty“, vystupoval ještě s tímtéž orchestrem dvakrát. To všechno byla sólová vystoupení. Ostatně jako sólista jste se zúčastnil i významných mistrovských kurzů. Dalo by se tedy předpokládat, že vzhledem k takovým zkušenostem zatoužíte spíš po sólové dráze kombinované s oborem, v němž se rovněž cítíte jako doma, tedy s účinkováním v komorním souboru. Co vás nakonec získalo pro post orchestrálního koncertního mistra?
    Samozřejmě že sólová dráha byla odjakživa mým snem a stále jím i zůstává. Ale, bohužel, propracovat se k tomuto typu kariéry nevyžaduje pouze výborně hrát. Člověk musí být i schopným manažerem nebo mít na nějakého manažera štěstí. Řekl bych, že je v oblasti péče o začínající umělce co dohánět. K pozici koncertního mistra mě dostal přirozený vývoj. Před třemi lety jsem za sebou měl již hodně soutěží a protože je známo, že jak všechny ty soutěže, tak ani nic jiného na světě není zadarmo, a já jsem potřeboval nějaký stálý příjem, tak jsem si řekl, že zkusím začít „objíždět“ konkurzy. Měl jsem určitě i notnou dávku štěstí, že se mi podařilo uspět hned v obou prvních konkurzech.
  • Jaké už jste měl v době, kdy jste dělal konkurzy na pozici koncertního mistra violoncell, s orchestrální hrou zkušenosti? Předpokládám, že jste už v řadě orchestrů, ať už těch studentských nebo oficiálních, vystupoval. Byl jste už ale při těchto vystoupeních někdy sám alespoň na danou chvíli v roli koncertního mistra?
    Ano, v orchestru jsem hrál už od tercie gymnázia, tedy od třinácti let. A velice brzy mě začali posazovat na první židli. Později jsem ještě vypomáhal v různých oficiálních orchestrech, kde jsem taky občas dostal příležitost sedět jako koncertní mistr.
  • Překvapilo mě, že jste na tento post dělal hned dva konkurzy a v obou se vám podařilo zvítězit. Jak se lišil konkurz na koncertního mistra cell v City of Birmingham Symphony Orche­stra od konkurzu na koncertního mistra cell v České filharmonii?
    Nevím, jestli by se vůbec nějaké konkurzy mohly lišit více. Nejprve podmínky: V Birminghamu bylo nutné nastudovat mnohem více tutti repertoáru než do České filharmonie. Naproti tomu ve filharmonii bylo zase třeba mít na svém kontě více sólových koncertů. V České filharmonii byl jediným tutti místem Don Juan v prvním kole. Ale zase kromě první věty z Haydnova Violoncellového koncertu D dur a Dvořákova cellového koncertu byly v požadavcích České filharmonie i Čajkovského Rokokové variace. Také počet přihlášených byl velice rozdílný. V Anglii bylo přes 100 uchazečů, v Praze nás bylo jen 14. Samotný průběh konkurzu byl rovněž podstatně odlišný. V České filharmonii byl porotou celý orchestr (tedy přes 100 členů), v Anglii jen tzv. panel, který tvoří asi 8 nebo 9 lidí. V Praze byly koncerty v prvním kole doprovázeny na klavír, a ve druhém kole dokonce orchestrem (to se týkalo i orchestrálních sól), v Birminghamu se naproti tomu všechno hrálo bez doprovodu – i sólové koncerty. No a poslední rozdíl je v samotném vyhodnocení konkurzu. V Praze, stejně jako v celé kontinentální Evropě, vyjde z konkurzu jeden vítěz, který dostane roční smlouvu (tzv. zkušební doba) a po roce buď definitivu (smlouvu na neurčito), anebo se s ním orchestr rozloučí. V Anglii se naopak z konkurzu vybere více uchazečů, kteří jsou potom zváni na jednotlivé projekty a po blíže nespecifikovaném čase jeden z nich dostane smlouvu na neurčito.
  • Když jste přijal obě nabídky, znamená to, že jednou budete skutečně působit jako koncertní mistr u obou orchestrů? Dalo by se něco takového, i když vezmeme v úvahu systém střídání, vůbec skloubit?
    V Anglii stále působím pouze jako „trialista“. Už to trvá déle než tři roky a nikde není psáno, že by to nemohlo trvat ještě další tři… Zdá se tedy, že je to vcelku jasné, protože plnit toto poslání u obou orchestrů na stoprocentní úvazek bych nedokázal.
  • Mezi povinnosti koncertního mistra patří kromě vyřizování různých administrativních záležitostí, příprav partů, hraní sól (eventuálně celých sólových partů – Straussův Don Quixote) hlavně přenášení dirigentových požadavků na danou skupinu nástrojů, což se týká způsobu artikulace a vůbec způsobu hry (na jaké struně, jakým smykem atd.). Přestože jde o tlumočení dirigentových přání, je k takové činnosti nepochybně potřeba určité autority. Je vám šestadvacet. Je to pro vás snadné vznášet takové požadavky na často mnohem zkušenější hráče orchestru?
    Tohle je všechno o lidech. Já mám to štěstí, že mě v obou orchestrech hráči respektují a vycházejí mi vstříc.
  • Patří k povinnostem koncertního mistra violoncell zúčastnit se všech zkoušek na nový repertoár nebo třeba na vystoupení s dirigentem, který se u orchestru představuje poprvé? A jak to je ve filharmonické cellové sekci zařízeno se zastupováním u prvního pultu?
    To je všechno otázka střídání. Samozřejmě, že když přijde na repertoár skladba s náročnějším sólem, je dobře, když ji mohu hrát. Ale když nemohu hrát já, tak mám ve skupině dva zástupce. Prvním je Josef Špaček st. a druhým je Josef Dvořák.
  • Jste členem báječného a veleúspěšného komorního souboru Klavírní kvarteto Josefa Suka, máte za sebou velké zkušenosti i v duové spolupráci, tím víc by mě zajímalo, zda se zkušenosti z komorní hry mohou nějak promítnout i v orchestru, například v subtilních smyčcových partiích nebo v imitačních či polyfonických blocích, kde smyčce spolupracují se dřevy? Mám pravdu, když říkám, že komorně cítící hráči mohou taková místa k dirigentově potěšení ještě o stupínek zvelebit?
    Určitě. Že jednu skladbu hraje 100 lidí a ne 4, je pouze rozdíl v číslech. Základní principy jsou stále stejné. Samozřejmě, že při takovém počtu muzikantů je potřeba jít podle dirigenta, ale i tak je zároveň nutné vědět, které nástroje mají zrovna vedoucí linku a snažit se jim naslouchat a jít podle nich.
  • Obraťme nyní pozornost na Václava Petra jako sólistu. Zajímalo by mě, jaký jste už stačil nastudovat při všech dalších povinnostech sólový a recitálový repertoár a která díla jsou vám v obou oblastech zatím bytostně nejbližší.
    Vzhledem k tomu, že violoncellový repertoár není tak obsáhlý jako klavírní nebo například houslový, tak myslím, že už jsem zvládl nastudovat většinu tzv. základního repertoáru pro vio­loncello. Z koncertů je mi asi nejbližší Brahmsův dvojkoncert, Prokofjevova Symfonie-koncert a Šostakovičův 2. koncert (ačkoliv ten jsem ještě neměl možnost provést veřejně). Z komorních děl miluji Schubertovu „Arpeggione“ sonátu, Brahmsovu Violoncellovou sonátu F dur a Violoncellovou sonátu A dur Césara Francka.
  • Platí stále pravidlo, že koncertní mistr České filharmonie dostane občas příležitost vystoupit s tímto orchestrem sólově? Kdy vás v této roli uslyšíme a jaké máte v tomto směru další sólistické plány?
    Ano, čas od času dostane některý člen orchestru možnost vystoupit sólově. Já jsem měl tu čest si sólově zahrát s filharmonií už dvakrát, a to v rychlém zástupu za Trulse Mørka, a jednou ve Dvořákově koncertu h moll. Velice se těším na Pendereckého Concerto grosso pro tři violoncella a orchestr, které provedeme spolu s kolegy z Filharmonie v lednu 2017.

    Nahoru | Obsah