Hudební Rozhledy

Nekonvenční žižkovský podzim

Julius Hůlek | 01/16 |Festivaly, koncerty

Dva Rakové: zleva Štěpán, který letos oslavil svoje sedmdesátiny, a jeho syn Jan-Matěj.

NĚKOLIK SLOV ÚVODEM A GALAKONCERT K JUBILEU ŠTĚPÁNA RAKA
Pořádání hudebních festivalů se – a nejenom v Praze – stává těžko přehlédnutelnou masou. Neúprosný zákon ovšem i v tomto chaosu bezpečně třídí a vymezuje umělecké hodnoty. O tom, že čas vše bezpečně prověří, znovu přesvědčil již 19. ročník Mezinárodního hudebního festivalu v městské části Praha 3 – Nekonvenční žižkovský podzim 2015, jenž cyklem čtrnácti koncertů potvrdil a přesvědčil, že opravdu máme co činit s místním, časovým i dramaturgicky srovnatelným a přitom neformálním pendantem Pražského jara.

Od září do listopadu se návštěvníci a posluchači setkávali drtivou většinou právě na Žižkově v prostorách, kam by se mnohdy možná nikdy nedostali, v budovách veřejných, školách, kostelech a kaplích až po Žižkovskou věž nebo Národní památník na Vítkově. Rozsáhlý by byl seznam účinkujících interpretů, sólistů, těles komorních a orchestrálních, pamatováno bylo na důstojné připomenutí letošních výročí významných hudebních osobností, zejména Johanna Sebastiana Bacha, ale i Jakuba Jana Ryby včetně osobnosti významu nadčasového, Jana Husa.
Festival rovněž nabídl pestrý kaleidoskop žánrový. Událostí, která názorně a navíc vyhraněně ilustrovala tušené i skutečné možnosti, jaké skýtá pomezí hudebních žánrů, byl galakoncert (26. 10.) k jubileu kytaristy řadícího se ke skutečným legendám naší kytaristiky, Štěpána Raka (70). Unikátní kytarový projekt „otce se synem“ představil ve svérázné konfrontaci též jubilantova syna Jana-Matěje Raka. V kongresovém sále hotelu Olšanka, zvukově intimnímu nástroji, jako je kytara, akusticky příliš nepřejícímu, byly obě kytary ozvučené. Průraznější zvuk nakonec „seděl“ i temperamentní povaze navýsost originálních sólových kompozic Štěpána Raka podaných v adekvátně expresivní, a tudíž autentické podobě samotným autorem. Jedná se o ne právě snadno definovatelné fantazijní, rapsodické a i hudebním obsahem narativní útvary, které Š. Rak nazývá „komentovanými pohádkami“. Taková je autorova Cesta do pohádky, celovečerní svita, zde ovšem představená výběrem. Impozantní byla ovšem už v úvodu část většího pohádkového cyklu, Šaškovy slzy, mocně gradující a spontánní improvizaci připomínající věta, mj. proložená groteskními výkřiky. Odvíjející se průběh večera byl dán střídáním vystoupení obou interpretů, dojmově vhodné odlehčení z místy až „drsných“ programových položek Štěpánových přinášely o poznání lyričtější vstupy Jana-Matěje, těžící převážně z oblasti hodnotného populáru. Jednoznačnou dominantou byly interpretovy vlastní, nástrojově originální a vtipné úpravy písní Jaroslava Ježka, mj. jsme se potěšili i takovými evergreeny jako Bugatti step, Život je jen náhoda, Vítr vane pouští, Tři strážníci. Představu skutečně pozoruhodné syntézy umu aranžérského s interpretačním působivě doplnil George Gershwin nebo známá Air J. S. Bacha, skutečným a milým překvapením pak byla Jiřinková polka Bedřicha Smetany a kvapík Na motoru Františka Kmocha. Nepředstírané, naopak jak skladatelsky, tak interpretačně upřímné a na pomyslné dno i vrchol sahající vyznání představovala Vzpomínka na Prahu v autorském podání Š. Raka. Bytostně kytarový, přitom možnosti kytary namnoze přesahující celek hýřil všemožnými technickými a barevnými valéry (obdivuhodná exhibice levé ruky i úhozu) a – jak už to život přináší – představoval parodii i vážnou zpověď zároveň.

DAVID MELECH JISRAEL
Někdy se stává, že Nekonvenční žižkovský podzim opouští teritorium pražského Žižkova. Takovou výjimkou byl předposlední festivalový koncert v Maiselově synagoze na Starém Městě pražském nazvaný David melech Jisrael jako připomínka tragické „křišťálové noci“ (9. 11.). Skutečně zvláštní – tato událost byla nanejvýš vkusně připomenuta komorní hudbou, konkrétně dualitou starší, předromantické hudby a hudební tvorby novodobé, též zcela současné. Jednalo se o pečlivě volený výběr z repertoáru Pražského dechového tria, kolektivu od roku 1993 rozvíjejícího českou tradici kompozice i hry na dechové nástroje a navazujícího na starší soubor založený už 1966. Zdeněk Rys (hoboj), Milan Polák (klarinet) a Lukáš Kořínek (fagot) večer zahájili připomínkou archaického prostředí i atmosféry – Dvěma renesančními tanci autora 17. století Antona Hammerschmidta, mj. s intonacemi připomínajícími české raně barokní písně. Trio, op. 87 Ludwiga van Beethovena už plně představilo charakteristickou devizu souboru – imponující technickou bravuru, souhru a intonační čistotu spolu s dynamickou plastičností jednotlivých nástrojů v jejich mnohotvárných kombinacích a vztazích, včetně frázování. Odkaz Erwina Schulhoffa, mj. významného iniciátora české meziválečné hudební avantgardy, je již dostatečně zhodnocen a tentokrát byl výstižně připomenut jeho poněkud groteskním čtyřvětým Divertisemment z třicátých let. Právě angažovanou zásluhou Pražského dechového tria se hudební veřejnost dozvídá o hodnotném odkazu „nezaslouženě neznámého“ komponujícího orchestrálního hráče, tragicky zahynuvšího pozounisty Zdeňka Fornůska (1961–2008). Jeho Tři arabesky vypovídají o kompozičně skutečně osobitém rukopisu, autor je spolu s dalšími třemi skladbami napsal přímo pro jmenovaný soubor. Dalo by se říci, že spolutvořily dominantu večera, kterou však náležitě a charakteristicky vypointovaly Variace na hebrejskou píseň „David melech Jisrael“ letos rovněž jubilujícího Stanislava Jelínka (70). Sama variační práce působivé skladby spíše než na radikálně odlišných proměnách tématu spočívá na jeho důmyslném zpracování ve prospěch náladových posunů.

PRAŽSKÁ SYMFONIE
Závěrečný koncert (12. 11.), v časovém předstihu určený připomenutí a oslavě státního svátku 17. listopadu, měl neobvyklého a pozoruhodného hosta. Byl jím dirigent Vincent Koh, vzděláním i dosavadní kariérou jak lékař, tak aktivní hudebník, houslista a dirigent. Narodil se v japonském Kjótu korejským rodičům. V současné době se věnuje hlavně dirigování a jeho školitelem je Hynek Farkač.
Krédo večera, nazvaného Pražská symfonie, otevřela stejnojmenná skladba Wolfganga Amadea Mozarta, Symfonie č. 38 D dur, KV 504, jedno z pozdních a vrcholných děl svého autora. Dirigent i Virtuosi Pragenses Orchestra už počátečními takty shodně projevili smysl pro vnitřní napětí i dramatismus. Nešlo přehlédnout čili vizuálně nevnímat, ale samozřejmě i přeslechnout efekt dirigentových plavných, avšak úsporných a přesných gest, rozprostraněných především do šíře frází, i když mnohdy jen v náznacích. Druhou, křehce stavěnou větu poznamenal lehký vzruch a působivý dialog smyčcových a dechových nástrojů. Dirigent vše pečlivě sledoval a dotvářel, dílo evidentně dobře znal, do partitury nahlížel jen minimálně, ve třetí větě přece jen výrazově gestikulační rejstřík rozšířil. Úloha obligátního koncertantního díla před přestávkou tentokrát připadla Koncertu pro violoncello a smyčce g moll málo známého pozdně barokního vídeňského mistra Georga Mathiase Monna. Jeho provedení se zhostila Dominika Weiss Hošková. Koncert je kompozičně založen především na melodičnosti, ale i dokonalé znalosti violoncella a jeho možností. Tím, že vyžaduje splnění značných technických nároků, zaujala sólistka hned zkraje první věty, navíc jemnou stylizací ozvláštnila charakteristickou kantabilitu a také zdobnost. V druhé větě naplnila, čím je tato věta zvláštní – výraz spojující něžnost s charakteristickým barokním patosem. Ve třetí větě se bravurně vyrovnala s technickými úskalími a vedle toho si dokázala přímo „chlapsky“ poradit s výrazovou robustností.
Závěrečné číslo programu – melodicky i barevně podmanivá Česká suita D dur, op. 39 Antonína Dvořáka – zaznívá na koncertech poměrně často. Kolektiv VPO ji dobře zná, má ji zažitou, to se dalo bezpečně poznat. Nicméně i zde hostující dirigent V. Koh dovedl přispět vlastním podílem a uplatnit svou invenci. Jemnými a vláčnými gesty se mohl soustředit především na výrazové odstíny a atmosféru. Závěru pak dodal účinný elektrizující náboj. Publikum jeho snahu pochopilo a odměnilo vřelým potleskem.
Dodejme, že Nekonvenční žižkovský podzim 2015 byl kromě jiného oslavou životního jubilea violoncellisty Jiřího Hoška (60), muže, jenž celý festival vytvořil a nese na svých bedrech. Příští 20. ročník už bude oslavou jubilujícího festivalu jako takového...

Nahoru | Obsah