Hudební Rozhledy

Bouřlivé ovace v Semperově opeře

Lucie Dercsényiová | 01/16 |Zahraničí

Uměleckých zážitků, které vás zasáhnou a zůstanou ve vaší paměti, není zase tak mnoho. Ten pocit katarze, který by měly divadelní počiny vyvolávat (jak je zamýšleno již od dob antiky), můžete zažít jen párkrát za život. Tento výjimečný okamžik jsem zakusila v drážďanské Semperově opeře při baletu Manon.
Velkolepé dílo vychází z novely abbého Prévosta, jejíž děj zasazený do 18. století, sleduje životní peripetie dívky Manon, které zkříží její životní cestu několik osudových mužů.



Tím nejdůležitějším je tu ale choreograf Kenneth MacMillen, jeden z nejvýraznějších choreografů britského baletu, jenž si předlohu pro svou baletní verzi upravil: děj zjednodušil, protagonisty jsou čtyři postavy (Manon, její bratr Lescaut, rytíř Des Grieux a zámožný pan G. M., jenž tu zastupuje románovou postavu pana Duvala), děj pak koncentroval do tří jednání, v nichž se odvíjejí dramatické okamžiky ovlivňující další osudy hrdinů. MacMillen vytvořil opulentně opojné sborové scény, zasazené do velkorysé dekorace s krásnými kostýmy v dobovém duchu (stejně zdařilá je i výprava drážďanské verze). Manon stále žije na divadelních prknech, již více jak čtyřicet let dojímá diváky a je metou mnohých balerín. MacMillen je totiž mistrem v dramatické výstavbě postav, jeho dueta patří k těm nejnáročnějším, která můžeme v baletu vidět; klasická taneční technika je v nich rozvinuta do nových poloh, bohatého tvarování prod­chnutého obsahem, emocemi, náladou.
V prvním jednání se setkáváme s krásnou Manon, vystupuje z kočáru ještě před zamýšlenou cestou do kláštera a setkává se prvně s rytířem Des Grieux, studentem teologie. Ten, když přestane hloubat nad knihou, vstane a ocitá se tváří v tvář Manon. Ostatní sledují výstup Madame (se šarmem a jistotou tančená Jennie Schäfferholf). Manon se však nechává manipulovat svým prohnaným bratrem Lescautem a koketuje i s movitým panem G. M. Vše se odehrává na pozadí roztančené scény francouzského venkova. Manon a Des Grieux se do sebe zamilují a prchají do Paříže, což kříží plány Lescautovi, který chce sestru vidět v náručí pana G. M. Mladičká dívka se nechává snadno ovlivňovat, je přelétává, a když jsou jí nabídnuty šperky, mizí z rozestlané ložnice, kde ji Des Grieux pak marně hledá, když předtím odešel poslat dopis otci se žádostí o peníze. Druhé jednání se odehrává v herně a nevěstinci. Opilý Lescaut přivádí Des Grieux. Za chvíli vstupuje i Manon v honosném šatu, není již tak naivní, dobře ví, jak se druhému pohlaví líbí a jak toho může využít. Zatímco koketuje s muži na společenském večírku, a pohoršuje tak přítomné dámy lehčích mravů, přichází Des Grieux. Je stále beznadějně zamilován. Pár se opět setkává, ale tentokrát přelétavost hrdinky vyvolává bouřlivou reakci pana G. M., který požaduje vrácení šperků, kterými Manon obdaroval. Lescaut je při zatýkání Manon již jako nevěstky zabit. Třetí jednání zachycuje proměnu oné křehké, naivně lehkovážné bytosti, která je tu zlomená, vyčerpaná a na smrt nemocná. Manon vystupuje v přístavu v New Orleans z lodi se svým Des Griuex, který ji stále doprovází. Manon zaujme dozorce, dohlížejícího na přijíždějící vyhnance, trestance, a ten ji přinutí k orálnímu sexu. Přibíhá Des Grieux a rozlícen útočníka zabíjí. Milenci spolu prchají a zcela vysílená Manon nakonec skoná v náručí svého nešťastného rytíře.

Choreografie Kennetha MacMillena je v mnoha ohledech stále uhrančivá. Navíc má nádhernou hudební předlohu Julese Masseneta, která v melodiích a leitmotivech naplňuje obsahová sdělení příběhu a pohnutky postav. J. Massenet (1842–1912) se ve své době uplatnil jako skladatel písní, komorní hudby, klavírních opusů, orchestrálních suit a oper v Paříži. Nenapsal hudbu pro tento balet, a přestože v roce 1884 zkomponoval stejnojmennou operu, MacMillen použil vybrané části z jiných Massenetových oper a z jeho orchestrálních děl. Vystavěl na ně náročné sborové party, plné tanečních proměn a prostorových zákrutů, takže jednotlivá seskupení vyvolávají vždy dojem oživlého obrazu, na němž je zachycen každý detail. Drážďanský baletní soubor je ve výtečné kondici, je sehraný, tanečníci na sebe slyší a vykazují velmi dobrou techniku. V souboru tančí také Čech Václav Lamparter, bývalý student brněnské konzervatoře, který zaujal elegancí, čistotou provedení a dispozicemi v menším sóle ve druhém jednání (v období Vánoc pak tančil Prince v Louskáčkovi).
Role Manon vedle technické bravury vyžaduje silné herecké prosycení postavy. V drážďanském nastudování ji tančí Melissa Hamilton, která se k partu Manon dostala již ve svém domovském Královském baletu (nyní hostuje v Semperoper Ballett). Přináší s sebou křehkost, zranitelnost, nerozvážnost a nechává nahlédnout pod zdánlivou povrchnost své povahy. Technicky je naprosto jistá, výrazově přesvědčivá a již od počátku se zdá být více zdrženlivá a uzavřená, než můžeme vidět u jiných balerín (v přenosu z Londýna mě svým rozpustilým úsměvem a živelností odzbrojila Marianela Nuñez). Rytíř Des Grieux je mužem, který Manon miluje a neopouští ji ani v nejtěžších chvílích. V Drážďanech se v této roli při první po premiérové repríze baletu rozloučil 12. 11. 2015 s jevištěm Jiří Bubeníček. Tanečník, který po ukončení pražské konzervatoře v roce 1993 nastoupil do Hamburgu k Johnu Neumeierovi. O čtyři roky později zaujal již post Principal Dancer. Na něho a jeho bratra, dvojče Ottu, postavil Neumeier i některé ze svých baletů, a právě u něho získali Bubeníčci vedle technické bravury vhled do rolí, v nichž mohli rozvinout i svůj výrazný dramatický talent. V roce 2002 se stal Jiří nositelem prestižního ocenění Benois de la Danse za roli Armanda v Neumeierově Dámě s kaméliemi. Bubeníčci také za interpretaci speciálně pro ně vytvořené choreografie Les Indomptées od Clauda Brumachona získali cenu Best Duet 2012 (výpis všech cen by zabral jednu stránku). Kariéra obou umělců je obdivuhodná. Je také velmi potěšitelné, že k posledním poctám patří i Stříbrná medaile Jana Masaryka, kterou Jiří Bubeníček krátce před svým posledním představením převzal, nechce se věřit, že oba tanečníci své taneční kariéry ukončili (Otto v červenci 2015 v Hamburku). Jejich cesty se v roce 2006 rozdělily a Jiří přijal nabídku Aarona Seana Watkina do Drážďan, kde dostal také více prostoru pro svou choreografickou tvorbu, které se dlouhodobě věnuje a zúročuje ji ve vlastním ansámblu Les Ballets Bubenicek. Ale vraťme se k Manon.
Jiří Bubeníček obdařil postavu rytíře Des Grieux jistou technikou, dramatickými nuancemi a vnitřním prožitkem vyzrálého umělce, který v závěrečné scéně přenesl v plné síle do obecenstva. To s ním mohlo po celou dobu představení rezonovat. Interpretace této role v jeho podání byla nesmírně podmanivá, zjitřující, kdy taneční mistrovství není jen o čistém provedení variací. Důležité je každé pohnutí, postoj i to, jak sedí De Grieux, když hraje karty. Svou postavu obdařil J. Bubeníček věrohodností niterného pohroužení a hned ve své první variaci, kdy ve zpomaleném tempu prováděl ronds de jambes en l’air profilem k divákovi, ukázal dokonalé propojení s postavou. Závěrečné pas de deux zatančili Jiří Bubeníček s Melissou Hamilton bez jediného zaváhání (MacMillen byl prý při jeho nastudování fascinován krasobruslením), kdy jste po celou dobu vnímali jejich zoufalství a smutek, a jen letmo jste mohli zaznamenat obtížnost vzájemné souhry. Oba stále jakoby pluli po scéně, balerína letěla vzduchem a vždy jistě přistála v náručí svého partnera. Fascinující zážitek, na který se nezapomíná (ještě když píši tyto řádky, jde mi mráz po zádech)… Svým výkonem strhli finální lavinu standing ovation. Emocionální dojetí dolehlo na celé hlediště, diváci Semperovy opery nadšeně křičeli a nakonec Jiřímu spontánně mávali. Kolegové, tanečníci připravili i gejzír zlatavých konfet, ovace nebraly konce. Myslím, že i Jiří Bubeníček byl dojat bouřivou poctou, kterou diváci vzdávali jeho jedinečnému tanečnímu umění. Bravo!

Dresden, Semperoper Ballett – Manon. Choreografie, režie Kenneth MacMillen, hudba Jules Massenet, orchestrální aranžmá Martin Yates, scéna, kostýmy Peter Farmer. Premiéra 7. 3. 1974, Covent Garden, London Royal Ballet, psáno z představení 12. l1. 2015.

Nahoru | Obsah