Hudební Rozhledy

Čeští pěvci v zahraničí IV

I. Jan Martiník

Daniel Jäger | 01/16 |Studie, komentáře

Jan Martiník

Basista Jan Martiník patří mezi nejúspěšnější představitele nastupující generace českých operních pěvců. Narodil se v roce 1983 v Ostravě, kde vystudoval zpěv u Elišky Pappové na Janáčkově konzervatoři a posléze na Fakultě umění Ostravské univerzity. Své pěvecké nadání dále rozvíjel na mistrovských pěveckých kurzech u Petera Dvorského. Získal ceny na mezinárodních pěveckých soutěžích v Trnavě, Karlových Varech nebo Vídni. V roce 2005 vyhrál mezinárodní pěveckou soutěž v Montrealu a v roce 2009 zvítězil v písňové části soutěže BBC Cardiff Singer of the World. Profesionální kariéru zahájil na scéně Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde vytvořil například Pistolu (Verdi: Falstaff), Leporella (Mozart: Don Giovanni) nebo Sarastra (Mozart: Kouzelná flétna). Pohostinsky se poté představil také v pražském Národním divadle například jako Masetto a Leporello (Mozart: Don Giovanni) nebo Mago a Araldo (Händel: Rinaldo). V letech 2008 až 2011 byl členem Komické opery v Berlíně, v současné době je sólistou berlínské Státní opery.

  • Kdy jste dostal první pěveckou nabídku ze zahraničí?
    Bylo to v říjnu roku 2005 z Nizozemí. Jednalo se o koncertní provedení opery Bohuslava Martinů Mariken z Nimègue, ve které jsem zpíval part Boha-Syna. Na programu koncertu pod taktovkou rakouského dirigenta Martina Siegharta figurovala ještě Dvořákova Symfonie č. 9 „Z Nového světa“. Zajímavostí bylo, že se to uskutečnilo přímo v Nimègue, tedy nizozemsky Nijmegenu, v rámci programu oslav dvou tisíc let existence města. Bylo mi dvaadvacet let a byl to můj vůbec první kontakt se zahraničním orchestrem.
  • Otevřela vám tato příležitost cestu na další zahraniční koncertní pódia?
    Byla to víceméně jednorázová záležitost. Poté jsem v zahraničí ještě několikrát účinkoval, ale zlom nastal až při mém angažování do souboru Komické opery v Berlíně. Přihlásil jsem se tehdy trochu troufale na předzpívání, a vyšlo to. Hned na místě jsem podepsal smlouvu.
  • Jak dlouhou dobu jste tam poté strávil v angažmá?
    Tři nesmírně dlouhé roky. Nebyl jsem tam moc šťastný. Neztotožnil jsem se totiž s tím, jak to tam tehdy fungovalo. Měl jsem úplně jiné představy, než jaká byla skutečnost.
  • Co jste očekával a v čem vás angažmá zklamalo?
    Myslel jsem si, že Komická opera bude mít alespoň zbytek ducha Waltera Felsensteina a jeho školy a že se tam zejména po herecké stránce hodně naučím. Bohužel se ale ukázalo, že se tam dělá všechno proto, aby to nebylo tak, jak Felsenstein chtěl. On především vycházel z absolutní znalosti partitury, a to do sebemenších detailů. Někteří režiséři, se kterými jsem se v Komické opeře setkal, leckdy ani neuměli noty. Myslím, že jsem tam neměl moc štěstí na dobré projekty.
  • Na které z nich vzpomínáte opravdu nerad?
    Je jich řada. Hodně špatné vzpomínky mám především na přípravný proces inscenace Straussovy Salome. Režisér Thilo Reinhardt moc nevěděl, co vlastně chce, a výsledek byl pak pro nás zpěváky úplně o ničem. Nikam se to nevyvíjelo a docházelo mezi námi i ke konfliktům, které byly skoro na denním pořádku. Podobně to bylo také v případě, kdy režíroval Čajkovského Pikovou dámu. Legendární Anja Silja, která zpívala hraběnku, z projektu po první režijní zkoušce málem odstoupila. V Komické opeře mi vlastně nejvíce vadilo, že zpěváci tam byli absolutně na posledním místě. To, jak zpíváte, tam paradoxně nebylo důležité. V normálním divadle by to mělo fungovat tak, že zpěvák by měl mít určité penzum volnosti, aby mohl tu kterou roli kvalitně odvést. Samozřejmě, že každý režisér má trochu jiné nároky a je nutné vždy udělat nějaký kompromis. To ale v Komické opeře nebylo moc možné. Když jsem třeba musel do té či oné inscenace vstoupit při jejím znovuuvedení, skálopevně se dodržovalo premiérové aranžmá, které ale bylo připravené na tělo někomu jinému. Každý jsme unikátní, máme jinou fyziognomii, jinak se pohybujeme. Trvat na tom, abychom byli do nejmenšího detailu úplně věrní té původní režijní představě, je pak úplný nesmysl.
  • Stalo se, že jste některou roli vrátil?
    Dvakrát mi nabízeli roli, kterou jsem zpívat nechtěl a vlastně ani nemohl. Poprvé to byl hned na začátku angažmá Tomský v Pikové dámě, což absolutně není pro můj hlas. Prosadil jsem si svou, roli vrátil a zpíval Surina. To je menší role, ale odpovídající mému hlasovému oboru. V druhém případě to byl Zoroastro v Händelově Orlandovi, kterého dirigoval Alessandro de Marchi. V průběhu hudebních zkoušek jsem měl pocit, že to vlastně nezazpívám, že mi to nesedí. Já zkrátka neumím zpívat koloratury tak rychle, jak by bylo v tomto repertoáru třeba. Na to je nutné mít specifický druh hlasu. Ten já nemám, nikdo jsem ho neměl a asi ho mít nebudu. Všichni od asistentů přes dirigenta až po intendanta říkali, že je vše v pořádku, ale já cítil, že to zkrátka nezpívám dobře. Nakonec jsem si prosadil, že jsem tuto roli nezpíval, a myslím, že jsem udělal správně. Jsem v tomto ohledu poměrně neústupný.
  • Byly v Komické opeře inscenace, na které byste rád vzpomenul v dobrém?
    Vážil jsem si těch, pod kterými byl podepsán Hans Neuenfels. Jeho inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny, ve které jsem vystupoval v roli Sarastra, jsem zpočátku vůbec neměl rád, ale s odstupem času jsem si uvědomil, že má něco do sebe. A i přesto, že to není můj šálek kávy, té inscenaci nemohu po režijní stránce upřít řemeslnou kvalitu. Rád také vzpomínám na Neuenfelsovu inscenaci Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu. Ta byla v německém jazyce, ostatně jako všechna neněmecká díla, která jsou v Komické opeře uváděna. Byl jsem obsazen do role Popa, která byla pojata tak trochu skurilně. Celkově myslím, že Neuenfels v tomto případě připravil velmi působivou inscenaci. Rád jsem měl také Pucciniho Bohému v režii tehdejšího šéfa Andrease Homokiho. Ta, jak je u tohoto režiséra zvykem, začala a skončila na prázdném jevišti. Jen minimum rekvizit a mezi tím vztahy mezi jednotlivými postavami.
  • Co vás nakonec přimělo k odchodu z angažmá?
    Chtěl jsem odejít již po dvou letech, protože moje smlouva byla na dva roky. Nakonec jsem ale musel díky vlastní nevědomosti zůstat ještě rok. Měl jsem sice termínovanou smlouvu, ale pokud jsem do konce října neoznámil, že chci odejít, musel jsem její případné prodloužení akceptovat. Tak jsem se tam ještě jednu sezonu trápil. Musel jsem zůstat ve městě, které jsem v té době neměl moc rád. Tím, že moje manželka je z Vídně a tíhli jsme tak spíše k Rakousku, pořád jsem se snažil z Berlína uniknout. Těch možností ale vzhledem k mé pracovní vytíženosti moc nebylo. I když jsem pak dal výpověď již včas, byl jsem v divadle tak otrávený, že jsem skoro ztratil chuť zpívat. Intendant mi sice nabízel, ať si vyberu role, které chci interpretovat, ale byla to pro mě poměrně schizofrenní situace. Na jedné straně jsem chtěl umělecky růst, ale v inscenacích, které se tam připravovaly, bych snad byl nejraději za co nejmenší roli. V mnoha případech, jak jsem již řekl, totiž režie úplně zabila původní skladatelův záměr. Po absolvování nesmírně náročného zkouškového procesu se mi to pak celé zpětně zdálo jako zbytečná práce. Netěšil jsem se do práce, chtěl jsem být v divadle co nejméně. Když už to vypadalo, že se do Berlína nikdy nevrátím, tak jsem se zde za rok ocitl znovu.
  • Jak k tomu došlo?
    Díky agentuře, která mne k tomu skoro tři čtvrtě roku přemlouvala. Ptal jsem se, proč zrovna Berlín? Agentura na tom ale trvala. Dnes je to hodně o politice agentur – pokud vás chce agentura někam dostat, tak vás tam zkrátka dostane. Naštěstí to ale bylo již do mnohem lepšího operního domu.
  • S jakými pocity jste vstupoval do angažmá v berlínské Státní opeře Pod lipami, která nyní v době rekonstrukce své operní budovy hraje na scéně Schillerova divadla?
    Přiznám se, že mi to v té době bylo vlastně trochu jedno. Maminku mé paní postihly závažné zdravotní problémy, v naší ostravské i vídeňské rodině zemřelo několik nejbližších lidí. Zda budu nebo nebudu zpívat, mi tehdy vůbec nepřišlo důležité.
  • V čem je umělecké prostředí v berlínské Státní opeře jiné ve srovnání s Komickou operou?
    Myslím si, že Komická opera má lepší sbor. Orchestry jsou víceméně srovnatelné, záleží na konkrétním díle. Ve Státní opeře ale máme šanci spolupracovat s významnými dirigentskými osobnostmi, jako je například Daniel Barenboim. Pro zpěváky je to zde určitě komfortnější, vstřícnější. Do Státní opery totiž jezdí i hvězdy typu Plácida Dominga nebo Anny Netrebko a nedokážu si moc představit, že by je někdo nutil k věcem, na které musejí být zpěváci zvyklí v Komické opeře.
  • Státní opera je tedy spíše konvenční operní dům?
    Určitě ano a je to moc dobře! (smích)
  • Z vašeho vyprávění nabývám dojmu, že jste tak trochu zarytý tradicionalista…
    Mám určitě raději ty tradiční inscenace. Ty moderní nejsou velmi často – ale neříkám, že všechny – moc dobré, protože to v mnoha případech bývá nekvalitně odvedená práce. Buď to zkrátka funguje, nebo to nefunguje. Myslím si, že mezi tím zkrátka nic není. V případě těch „moderních“ to ve valné většině případů nefunguje. Neříkám, že ty „tradiční“ jsou vždy dobré. Také se občas stane, že jsou třeba nudné. Ale pro mne je lepší stará, hezká a nudná, než nová hrozná a nefungující.
  • V mnoha ohledech se říká, že dnešnímu opernímu světu vládnou režiséři…
    Myslím si, že se to velmi pomalu mění a že se k otěžím zase postupně dostávají dirigenti a pěvci. (smích)
  • Je dnes pro zpěváka lepší být ve stálém angažmá, nebo je výhodnější věnovat se jednotlivým projektům na základě externích smluv?
    Pro mne by bylo ideální, kdybych byl angažován v operním domě, který by mi poskytoval více volnosti. Co se týká uvolňování, ve Státní opeře vycházejí vstříc o mnoho více, než jak tomu bylo v Komické opeře. Nicméně když jste obsazen v jedenácti inscenacích za rok a odzpíváte více než šedesát představení, je to značně limitující. Když vás osloví k hostování na roli někam jinam, často musíte odmítnout. Osloví vás jednou, dvakrát… Nevyjde to a potřetí se již neozvou. Mohu tak přijímat nabídky spíše jen na koncertní projekty, kde je krátký proces přípravy.
  • Uvažoval jste o tom, že byste ze stálého angažmá v divadle odešel?
    V berlínské Státní opeře určitě nechci zůstat natrvalo. Uvidíme ale, kam se to celkově bude vyvíjet. V tuto chvíli nejsem nastálo v žádné agentuře, s tou předchozí jsem se rozešel. Byl jsem překvapen některými nestandardními postupy ze strany několika pořadatelů, které mi agentura paradoxně nepomohla řešit. Dostal jsem pak nabídku od jiné agentury, ale pod podmínkou exkluzivity. Po přečtení smlouvy, která pro mne byla poměrně nevýhodná, jsme se ale nakonec nedomluvili. Myslím si, že když mne někdo chce oslovit na nějaký projekt, najde si mne.
  • V čem je zahraniční operní praxe rozdílná od té v České republice?
    V zahraničí se mi zatím všude potvrdilo zlaté pravidlo, že čím lépe tě zaplatí, tím více si tě váží. V Německu celkově panuje větší řád a lidé si sebe po umělecké stránce více váží, není tady taková ta mezilidská zášť. V Česku se každý stará o to, co dělá ten druhý, ale skoro nikdy otevřeně nedostanete zpětnou vazbu. Když pak máte nějakou zkušenost ze zahraničí, rázem se na vás organizátoři dívají jinak. Hned po prvních třech měsících v Německu se mi stalo, že mne zvali do Čech a nabídli najednou i několikanásobně vyšší honorář. Byli najednou mnohem úslužnější, což je opravdu zvláštní. Já jsem se nikterak během těch dvou tří měsíců nezměnil.
  • S jakými pocity se pak umělecky vracíte do České republiky?
    To je různé… V pražském Národním divadle to, bohužel, je, jaké je. Neumějí se tam chovat ani k hostům, natož k vlastním lidem v angažmá. S takovým jednáním jsem se zatím nikde na světě nesetkal. Často se mne lidé ptají, kdy mne v Národním divadle opět uvidí. Vypadá to, že to hned tak nebude. Ze správy opery mi na konci minulé sezony oznámili, že mi počínaje touto sezonou odebírají i poslední roli, kterou jsem tam zpíval, tedy Leporella v Donu Giovannim. Cituji oficiální důvod: „Na základě rozhodnutí vedení opery se v příští sezoně budou prioritně obsazovat sólisté z našeho ansámblu. Jelikož je v příští sezoně nižší počet repríz Giovanniho, tak Vám s politováním musím oznámit, že role Leporella bude obsazena z domácích sólistů.“ To ale samozřejmě není pravda. Stačí se podívat na obsazení této inscenace a vidíte, že tam figuruje řada hostů. Jaký je tedy skutečný důvod, netuším. Vycházím z toho, že zkrátka Národní divadlo nemá o Jana Martiníka zájem. Lidsky mne to mrzí, ale to je asi vše, co s tím mohu dělat. Nezbývá než doufat, že se tamní přístup k mé osobě s nějakým novým vedením zlepší. Ne všude je to ale jako v Národním divadle. Vážím si například perfektní a profesionální spolupráce s Českou filharmonií nebo s festivalem Dvořákova Praha. Tam jsou lidé, kteří vědí, co dělají, a mají rozhled. Tam se vracím opravdu moc rád.

    Nahoru | Obsah