Hudební Rozhledy

České symfonické orchestry a společenská realita I

I. Úvod

Petar Zapletal | 01/16 |Studie, komentáře

Jiří Dokoupil, prezident Unie orchestrálních hudebníků

Tradice orchestrální hry v českých historických zemích jsou relativně hluboké. Nově zakládaná česká tělesa mohla v Česku navazovat na vývoj v Evropě: jak dokládá Jiří Fukač v hesle orchestr (viz Slovník české hudební kultury. Editio Supraphon, Praha 1997, s. 665), „… teprve s nástupem klasicismu (…) se začal vyhraňovat novodobý typ většího ansámblu, sjednocujícího nástroje smyčcové (…) se sekcí dechovou…“

Poté, co bylo v Karlových Varech v roce 1835 ustaveno vůbec první orchestrální těleso, jemuž smíme přiřknout atribut symfonického orchestru (menší těleso bylo založeno už o čtrnáct let dříve /1821/ v Mariánských Lázních), vznikly postupně orchestry profesionálního typu v Teplicích, ve Františkových Lázních, v Poděbradech, ale i např. v Lázních Bělohrad.
Nejprve u nás ovšem působily amatérské orchestry, které zakládali nadšení hudebníci v menších centrech kulturního života. Sem patří mj. Symfonický orchestr československých železničářů, Symfonický orchestr Dopravního podniku hlavního města Prahy, Symfonický orchestr Frýdek-Místek, Symfonický orchestr sdruženého ZK ROH v Kolíně nebo Symfonický orchestr Švermových závodů Slaný či Slovácká filharmonie v Uherském Hradišti nebo Hanácká filharmonie v Kroměříži.
Výjimečné postavení zaujímal v procesu vývoje soubor, který v roce 1905 založil v Praze MUDr. Josef Greif a jehož dirigentem byl v letech 1907–1908 Václav Talich, než se pro léta 1908–1922 ujal vedení tělesa skladatel a dirigent Otakar Ostrčil. Orchestrální sdružení právě Ostrčil „… přivedl k profesionální úrovni, vtiskl mu osobitý reprodukční ráz a dal repertoáru nový obsah…“ (ČSHS, sv. II, 1965, autor hesla Gracian Černušák).
V početné řadě profesionálních těles figuruje pochopitelně co do významu na prvém místě Česká filharmonie, jejíž vznik je spojován se dnem prvního koncertu, který 4. ledna 1896 řídil Antonín Dvořák. Česká filharmonie je vzorovým uměleckým ústavem pro všechny ostatní české orchestry, jejichž stručné profily tento seriál Hudebních rozhledů obsáhne.
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, založený organizátorem hudebního života a dirigentem Rudolfem Pekárkem v roce 1934 a vedený od roku 1942 do roku 1972 Václavem Smetáčkem, zaujal zejména po roce 1951, kdy byl ustaven jako jedno z uměleckých zařízení pražského magistrátu, čestné místo po boku České filharmonie a byl vždy respektován jako v pořadí druhé orchestrální těleso v Praze.
Třetí místo patřilo neméně jistě Symfonickému orchestru Československého, od 1993 Českého rozhlasu, jenž byl založen v roce 1926 a veden Jožkou Charvátem, Otakarem Jeremiášem, Karlem Ančerlem, Aloisem Klímou a Vladimírem Válkem, pod jehož taktovkou se těleso stalo rovnocennou součástí pražského a českého hudebního života.

Nebylo by namístě předbíhat stati, které budou napříště věnovány jednotlivým tělesům. Alespoň ve stručnosti ale musím připomenout přinejmenším orchestry brněnské: německý Brünner Musikverein, Janáčkem inspirovaný Český orchestr, Brünner Philharmoniker, Vladimírem Helfertem založené Orchestrální sdružení, na půdě spolku Musikverein založený smyčcový orchestr. V profesionální oblasti v meziválečném období pořádal pravidelné koncerty divadelní orchestr, založený a řízený dirigentem Františkem Neumannem. V roce 1956 byl sloučen rozhlasový a krajský orchestr, v jehož čele dnes po významných osobnostech šéfdirigentů (B. Bakala, J. Vogel, J. Waldhans, Fr. Jílek, P. Vronský, L. Svárovský, O. Trhlík, A. Caccato a P. Altrichter) stojí dnes Alexandar Marković.
Jedenáct českých symfonických a divadelních orchestrů, o nichž přineseme letos dvoustránkové profily, nemělo v průběhu času lehké živobytí. Jejich existence byla zhusta podmíněna dobrou vůlí sponzorů i centrálních nebo místních úřadů…
První v řadě je Karlovarský symfonický orchestr, založený v roce 1835 jako soubor, jehož prvořadým úkolem bylo hrát v prostoru lázeňské kolonády pro posluchače z řad pacientů. Tomu odpovídal zprvu i repertoár; jak hned v příštím díle seriálu uvidíme, ctižádost hudebníků i jejich dirigentů vedla ovšem až k úrovni, jež právem snese označení „symfonický orchestr“.
Podmínky pro práci hráčů českých symfonických těles byly zdánlivě výhodnější než prostředí, v němž pracovaly orchestry operních divadel: jejich členové vstupovali do „propadliště“ pod jevištěm prakticky téměř denně… To platilo i pro orchestr Divadla Františka Xavera Šaldy v Liberci, které bylo otevřeno v roce 1820 a nabídlo publiku díla R. Wagnera i R. Strausse, ale také operetní produkci. Nároky na hráčskou úroveň jsou tu ovšem stejně vysoké jako u symfonických těles.
Pestré byly osudy souboru, který pod názvem Filharmonie pracujících – Státní symfonický orchestr kraje Gottwaldovského vznikl v dubnu 1948 ze zlínské závodní hudby. Původní název Symfonický orchestr n. p. Baťa byl změněn přídomkem Svit, poté se jmenoval Filharmonie pracujících, později Symfonický orchestr kraje Gottwaldovského a po roce 1989 Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín. Dirigenti R. Kvasnica a R. Týnský vybudovali základní repertoár; další šéfdirigenti (mj. E. Fischer, R. Eliška, R. Hališka ad.) vychovali z původního souboru vyspělé orchestrální těleso. Plzeňská filharmonie byla původně tělesem amatérským, jež vzniklo v roce 1919 z iniciativy dirigenta Hynka Pally. Poté prošel soubor příslušností k plzeňské rozhlasové stanici, než se z něho v roce 1993 stal samostatný orchestr Plzeňské filharmonie.
Nejednoduchý byl i vývoj Národního divadla v Brně. Divadlo bylo založeno v dubnu roku 1881 a hrálo ve dvoraně Besedního domu; od roku 1883 působilo v někdejší restauraci u Moravských a v tančírně Orfeum; divadelní provoz tu začal koncem roku 1884. Z této prehistorie vzešlo pak v roce 1922 Kuratorium Národního divadla v Brně; od roku 1930 neslo název Zemské divadlo v Brně. Teprve po skončení druhé světové války se v roce 1948 stalo Státním divadlem.
Podstatně mladší je Janáčkova filharmonie Ostrava. Byla založena v roce 1954 a v průběhu šesti desetiletí své činnosti si získala renomé u domácích posluchačů i ve světě. Záslužné je úsilí JFO o interpretaci „nové hudby“ a pořádání letních festivalů a tvůrčích dílen mladých autorů.
V krajovém „sousedství“ Janáčkovy filharmonie působí od zahájení divadelního provozu v říjnu 1805 Slezské divadlo Opava. Zahajovací představení se v roce 1805 konalo v budově, postavené podle tzv. Schikanederova modelu. Divadlo, jež je příspěvkovou organizací Statutárního města Opava, má dnes činoherní a operní soubor s orchestrem, který doprovází také samostatná baletní představení.
V dalším z českých krajů působí Filharmonie Hradec Králové. I tento orchestr prošel řadou peripetií: původně založený Operní orchestr města Hradec Králové (1978) se v roce 1979 proměnil poprvé (Symfonický orchestr Hradec Králové) a 1987 podruhé (Státní symfonický orchestr Hradec Králové). Od roku 1993 mu patří název Filharmonie. Budovatelskou roli sehrál v historii tělesa dirigent František Vajnar. Po jedenáctiletém působení Ondřeje Kukala je nyní šéfdirigentem Andreas Sebastian Weiser.

V letošním roce (2016) bude poslední portrét věnován tělesu, jehož členové mohou hrdě poukázat na skutečnost, že jejich těleso – Západočeský symfonický orchestr – má právo být označeno za de facto nejstarší české orchestrální sdružení: jeho prvopočátky sahají totiž až do roku 1821. Po Martinu Peschíkovi je dnes šéfdirigentem ZSO Michael Roháč.
Členové českých orchestrů vždy zápasili s problémem nízkých platů. Sociální situace členů orchestrálních těles v České republice je i nadále zcela neuspokojivá. I proto jsme druhou část úvodního textu seriálu nabídli současnému prezidentovi UNIE – odborového svazu orchestrálních hudebníků České republiky Jiřímu Dokoupilovi. Iniciátor vzniku tohoto seriálu blíže osvětluje mj. i zmíněné sociální problémy českých muzikantů v orchestrech: Až příliš často se setkávám s lidmi, kteří mají velice zkreslené představy o podmínkách života a práce výkonných umělců v této zemi. Běžně se pohled na stav kultury a postavení hudebníků ve společnosti odvíjí od obrazu, který vytvářejí média. Často je tento obraz tvořen známými a úspěšnými tvářemi. Nejde vždy jen o herce; do této skupiny se řadí i řada osobností klasické hudby, především těch mezinárodně uznávaných. Bohužel většinová společnost je tímto obrazem natolik ovlivněna, že se zcela ztrácí realita existence většiny umělců. Jako by se pod významnými osobnostmi na výsluní rozprostírala přízemní mlha, pod kterou není možné nahlédnout, kde se neproniknutelně vytrácí naše schopnost určit rozdíl ve vzdálenosti dosahu onoho výsluní. Ještě těžší je – pro člověka kráčejícího nad touto mlhou – určit, po jakém povrchu kráčí svým kulturním životem. Daleko zásadnější je ovšem skutečnost, že právě pohled a přístup běžných lidí přímo určuje charakter základů kulturního sebeurčení. Je ovšem nepopiratelné, že kvalitu a sílu stanoví právě onen pevný podklad, tvořený tisíci umělců – v našem případě členů symfonických orchestrů a operních souborů, kterých je v naší zemi kolem dvaceti pěti.
Jak se žije hudebníkům v této zemi, těm hudebníkům, kteří svou prací a uměním vytvářejí základ kvality kulturního života naší společnosti? Pojďme načas odkrýt mlžný opar. Myslím si, že profilový seriál o orchestrech České republiky je formou, která bude jasně vypovídat nejen o stavu naší institucionální kultury, ale i o extrémních rozdílech v podmínkách, ve kterých jednotlivé organizace s obtížemi uchovávají (a přitom stále nabízejí) světově uznávanou kvalitu českého i světového hudebního odkazu. Přiznejme si, že o podmínkách řadových hudebníků v jednotlivých orchestrech toho moc netuší ani odborná veřejnost. Tento deficit je způsoben také faktem, že v naší zemi jsou portfolio a struktura zřízení orchestrů roztříštěny do mnoha stran. Máme zde orchestry České filharmonie a Národního divadla a Státní opery v Praze, které mají – jako státní instituce pod křídly Ministerstva kultury ČR – možnost těžit z postavení do jisté míry výsadního. Ovšem i mezi těmito třemi orchestry je v podmínkách odměňování členů diametrální rozdíl. Všechny ostatní orchestry, tedy 90 procent veškerých hudebních profesionálních těles, je zřízeno z větší části městy. I zde můžeme pozorovat zvláštní přístup společnosti a nastavení systému, kdy kraje nijak podstatněji na institucionální kulturu nepřispívají. Tento stav nejenže je pokřivený, ale dlouhodobě také jen těžko udržitelný. Jako by divadlo nebo filharmonie neměly přesah za hranice města. Přitom je to právě klasická hudba, která je stále silným vývozním artiklem této země. Jako jeden z důkazů bychom mohli použít průzkum jedné francouzské agentury, který ukázal, jak vnímají lidé ve Francii a v České republice navzájem hodnoty obou zemí. Jestliže si Čech při pomyšlení na Francii vybaví Eiffelovu věž, víno, sýr, Tour de France a parfémy, Francouz při podobném případě označí Prahu, pivo a klasickou hudbu. Teprve poté jmenuje hokej a modelky…
Nikdo není ve své zemi prorokem. Smutným důkazem může být zjištění, že členové divadelního souboru v Plzni, která získala pro rok 2015 prestižní titul Evropské hlavní město kultury, pracují po desítkách odpracovaných let na platové úrovni 18 tisíc Kč hrubého, nebo že již nyní někteří z členů našeho nejstaršího symfonického orchestru v Mariánských Lázních jsou odměňováni v pásmu minimální mzdy.
Jak zvrátit tento trend, kdy společnost a systém a priori odřezávají činnosti, které nezapadají do filozofie volného trhu, a to například i přes multiplikační schopnosti klasických kulturních odvětví? Kromě systémové změny ve financování orchestrů, především posílení role krajů po vzoru německých spolkových zemí a stejně tak většího zapojení státu vůči regionům by jistě situaci prospěla větší informovanost široké, ale i odborné veřejnosti o možnostech a situaci uměleckých souborů. Bez rozptýlení onoho oparu zahalujícího dnešní stav kultury nebudeme moci dospět ke společenské sebereflexi, která by dostačovala k pochopení, že kvalita oboru kultury je závislá na pevných a širokých základech. Vždyť jen tak máme možnost dostávat se nahoru a vzhlížet výš a dál, a to beze strachu z dlouhého a nekontrolovatelného pádu.

Nahoru | Obsah