Hudební Rozhledy

Premiéra Žítkovské bohyně Jana Vičara

Hana Špundová | 02/16 |Festivaly, koncerty

Autor premiérovaného díla Žítkovská bohyně, Jan Vičar

V rámci jubilejní 70. sezony Moravské filharmonie Olomouc proběhl koncert s názvem Česká hudba v interpretaci mladých Čechů (10. 12. 2015, Reduta). Představení pod taktovkou Marka Štilce bylo otevřeno premiérou orchestrální fantazie Jana Vičara Žítkovská bohyně, v níž bouřku zaklínala mezzosopranistka Barbora Martínková-Polášková. Následoval Dvořákův Mazurek pro housle a orchestr e moll a Ravelova rapsodie pro housle a orchestr Cikán, kterých se ujala sólistka Julie Svěcená. Po přestávce zazněla Fibichova Symfonie č. 2 Es dur. Vičarova nová fantazie se skládá ze čtyř částí (Žítková, Vyškovec, Zaříkání bouře, Chabová), přesto se jeví jako velmi kompaktní až jednolitá.

Celistvost není narušena ani častým střídáním nálad, proměnlivou hustotou faktury a výraznými dynamickými změnami. V úvodní části se nad témbrovými plochami v pianissimu nesou střípkovité zvonivé „minimotivy“, např. v klavíru či flétnách, jež společně s glissandy vytváří mysteriózní atmosféru, která se záhy promění v daleko temperamentnější, dramatickou, rozohněnou pasáž postavenou na bicích nástrojích a rytmických motivech v trubkách či pozounech. Tyto dva odlišné výrazy se plynule prolínají celou kompozicí. Velmi efektní je třetí část skladby, v níž sólistka za zpěvu táhlých tónů prochází sálem a vstupuje na pódium, kde zazpívá Zaříkání bouře. V průběhu této kreace orchestr přestane hrát a k překvapení posluchačů reaguje na slova mezzosopranistky zvoláním: „Protiv se! Protiv se! Protiv se nám!“ Po ukončení „zaříkání“ interpretka odchází zpívajíc: „Otče náš, jenž jsi… Otče náš, jenž jsi… Otče, jenž...“
Ačkoli mimohudebně je skladba inspirována přírodou, literaturou a lidovými tradicemi, folklorní prvky, které jsou pro Vičarovu tvorbu příznačné, se v hudební složce nevyskytují. Výjim- kou je drobná citace písně Horenka Chabová a aleatorická recitace krátkých výňatků z textů kopanických lidových písní členy orchestru v závěrečné části. Jedná se spíše o sónickou kompozici, jež hojně využívá soudobých skladebných technik. Častá glissanda jsme mohli slyšet téměř ve všech nástrojích i v hlasu a v různých dynamických rovinách.
Fantazie se jeví svou tematikou a celkovým zpracováním jako dílo závažné, výpravné a „napínavé“. Tato působivá, vyvážená kompozice a skvělé výkony interpretů byly odměněny dlouhým intenzivním potleskem. Barbora Martínková-Polášková „v roli Surmeny“ skutečně excelovala. Part zazpívala velmi přesvědčivě bez nejmenších problémů a vynikla v něm její krásná barva hlasu. Také Moravská filharmonie se pod vedením Marka Štilce zhostila díla s grácií. Interpreti si dokázali poradit i s prvky soudobé hudby, byť se v jejich repertoáru příliš často neobjevuje (např. plynulá glissanda připomínající sirénu, řeč).
Následoval Dvořákův Mazurek a Ravelův Cikán. Ravel se jakožto jediný „Nečech“ elegantně začlenil do koncepce programu, protože jeho skladba je inspirovaná lidovou hudbou, tentokrát cikánskou, a tancem čardášem. O vynikající technice hry Julie Svěcené, která obě díla interpretovala s niterným prožitkem, nemůže být pochyb. Spolupráce s filharmonií ovšem pokulhávala. V rubatových pasážích či při změnách tempa byla houslistka značně napřed. Tyto rytmické nesrovnalosti potom popíraly taneční charakter skladeb. Koncert uzavřela Fibichova Symfonie Es dur, z jejíhož provedení bylo patrné, že Štilec se na Fibichovy kompozice specializuje (nahrává jeho kompletní orchestrální dílo s Českým národním symfonickým orchestrem).

Nahoru | Obsah