Hudební Rozhledy

Abychom mohli na jevišti surrealisticky snít, je třeba tvrdě pracovat…

Rozhovor s Jaroslavem Kyzlinkem o nové Juliette v ND

Jitka Slavíková | 03/16 |Rozhovory

Jaroslav Kyzlink

Hudebním nastudováním Martinů Juliette v Národním divadle v Praze (premiéra 24. 3.) byl počtvrté v posledních třech letech (Don Carlo, Simon Boccanegra a Kouzelná flétna) pověřen Jaroslav Kyzlink, kterého jsme požádali o rozhovor.










  • Juliette je úzce spojena s ND: 16. 3. 1938 se zde uskutečnila světová premiéra, které se Martinů se svou ženou Charlottou osobně zúčastnil, přítomen byl i Georges Neveux, autor divadelní předlohy opery, dirigoval Václav Talich, jemuž Martinů partituru věnoval. Jsou pro vás tyto historické souvislosti svazující, nebo naopak inspirující?
    V jistém smyslu obojí… Propojení Juliette a Opery ND je silné. Příliš nevěřím na nějakou magii, ale je to krásný závazek, nebo spíš jakýsi bonus – mimo nastudování této nádherné opery ještě vnímat genius loci a další souvislosti mezi Juliette a Národním divadlem. Původní Talichova partitura je stále v archivu, dirigovali z ní i Jaroslav Krombholc a Josef Kuchinka, kteří po něm nastudovali další produkce této magické opery na půdě ND. Dnes sice máme novou tištěnou edici, když však listujete v tom starém rukou psaném materiálu se spoustou barevných poznámek, skutečně cítíte velkou odpovědnost. Vzpomínám si jen na jednu podobnou situaci – když jsem v roce 2004 dirigoval premiéru Janáčkovy Jenůfy v Brně, kterou jsme tehdy připravili v koprodukci s Vídeňskou státní operou k výročí původní premiéry. Premiéra byla tehdy na den přesně 21. ledna po stu letech, kdy tato opera zazněla vůbec poprvé!
  • Juliette se v posledních letech vrací na světová jeviště opakovaně, po Brémách, Curychu a Frankfurtu ji v květnu 2016 chystá Berlínská státní opera v nastudování Daniela Barenboima s Magdalenou Koženou a Rolandem Villazónem, což je velmi atraktivní obsazení, snová Juliette a Michel slibující neklidné temperamentní pojetí… Co lze očekávat od pražské ústřední dvojice?
    Moc mě těší, že vedle Leoše Janáčka, jehož opery patří nyní k nejhranějším titulům dvacátého století, jsou stále více v programech světových operních domů i díla Bohuslava Martinů. Je to zásluha mnoha lidí, kteří nejsou tolik vidět jako slavní operní pěvci, a přesto jsou pro českou hudbu také velmi důležití. Jako každá opera a zejména opery dvacátého století potřebují mimo krásných hlasů také vynikající a inteligentní interpretaci. V naší produkci se jako Michel představí Peter Berger a Jaroslav Březina a jako Juliette Maria Kobielska a Alžběta Poláčková. Každý z nich jako vynikající prvooborový zpěvák či zpěvačka pochopitelně přináší do role osobitý vklad a vždy mě baví sledovat a těším se, jak se v průběhu nastudování budou vyvíjet jednotlivé interpretační pohledy na každý detail – jak hudební, tak textový. Kolem ústřední postavy Michela se mimo Juliette pohybuje velké množství dalších postav – s celým souborem pracujeme intenzivně, zpěvní party jsou neobyčejně náročné, a abychom mohli na jevišti surrealisticky snít, je třeba tvrdě pracovat…
  • Vzpomenete si na své první setkání s hudbou Bohuslava Martinů?
    Moje první setkání s Bohuslavem Martinů se odehrálo v dětském sboru Kantiléna – zpívali jsme řadu jeho skladeb pro dětské/ženské hlasy a mám hluboko v paměti nahrávání jeho baletu Špalíček s dirigentem Františkem Jílkem a brněnskou filharmonií někdy v osmdesátých letech. Stáli jsme tehdy všichni doslova v pozoru – až o mnoho let později si člověk uvědomí, jak nás všechny podobné chvíle hudebně formovaly – mimochodem Magda Kožená nebo Pavel Černoch a mnozí další, kteří se dál hudbě věnují, stáli tehdy o řadu výš nebo níž než já a vždy na Kantilénu a sbormistra Ivana Sedláčka mohutně vzpomínáme. Během let jsem s Brněnským akademickým sborem mnohokrát provedl a natočil řadu Madrigalů a kantáty Mikeš z hor nebo Otvírání studánek – vůbec jeho komorní kantáty na slova Miloslava Bureše mám moc rád. Jako sbormistr jsem v brněnské opeře pak poznal zblízka operu Řecké pašije. Nastudoval jsem také jeho nádherně surreální minioperu Slzy nože nebo v roce 2009 v SND v Bratislavě dirigoval čtyřoperu Hry o Marii. Velmi obdivuji skladatelovu nezaměnitelnou hudební řeč, tolik typickou pro celé jeho dílo, moc rád dělám jeho koncerty i symfonie. V opeře Juliette se mnoho momentů z tvorby Martinů pro mne jakoby propojuje – úžasná invence, nadhled, ztřeštěné, i když nesmírně inteligentní libreto, geniální instrumentace – moc krásně se mi s operou pracuje!
  • Na co se návštěvníci ND mohou v Juliette ve vašem nastudování a v režii Zuzany Gilhuus těšit?
    Určitě na nádhernou snovou hudbu Bohuslava Martinů, na celý telefonní seznam účinkujících zpěváků (opera – sen má mnoho postav, které se navzájem propojují nebo objevují v jiných podobách) a jeden speciální bonus – důležitou mluvenou roli nočního hlídače v závěru opery laskavě přijal pan Stanislav Zindulka. Režisérka Zuzana Gilhuus je také autorkou scény, jednoduché a čistě řešené, ve které spolu s nádhernými kostýmy Tomáše Kypty bude mít divák možnost představit si mnohé, nebo prožít sen? Skutečně nejde o žádný realistický příběh, i když podobnost na hledání Orfeovo není čistě náhodná… Rytmická hudba s odkazy k jazzu, jak je u Bohuslava Martinů zvykem, přímo vybízí k tanci a pohybovému ztvárnění, a tak důležitou složkou bude i choreografie Radima Vizváryho.

    Zadáno pro: Národní divadlo Praha

    Nahoru | Obsah